Znáš sám sebe?

Věčný boj není bojem, ale strategickou válkou. Takovou válkou, ve které nevítězí nejsilnější, ale nejvytrvalejší. Tato válka poznání se táhne již od prvního zvednutí hlavy až po to poslední a nedá se říci že by jeden hlas získal jasně navrch. V čem pak tato válka spočívala?

Jediný zlomek sekundy mnohdy odděloval vítězství od prohry. To bylo tehdy, kdy se v miliónech mozkových závitech zavrtával jediný šroub, ten, který mohl tolik změnit. O výhře se nedalo uvažovat, protože ta je nedosažitelná. Prohra by ukončila válku, kterou nikdo válkou nikdy nenazval. Bojem ano, ale válkou? Nemyslíte,že je to přehnané?

Osobnost člověka se dělí na dva základní hlasy. První vám řekne, abyste pomohli paní přes silnici. Druhý se vás naopak zeptá, jestli si dovedete představit, jak by vypadala udiveně, kdybyste jí podrazili nohy.

První hlas je hlasem, který je schopný obtěžovat, když druhý prosadil jednou svou. Proto se mu říká svědomí. Tento snad až archaistický výraz pro první hlas, který rozhoduje u většiny z nás ve většině případů,je trefný, i když…

Nejdůležitější je si uvědomit, jak člověk přemýšlí ve všedních situacích. Nejpříhodnější je použít ráno, to známe všichni. Zvonění budíku, pípaní mobilu, nebo kukání kukačky nás přimějí k tomuto myšlenkovému procesu, ve kterém figurují oba hlasy:

První:Nikdy první nepromluví. Nemá totiž proč.

Druhý:Škaredej budík, budu muset na něho něco vymyslet…polštář.

První:Dnes nás toho čeká moc na práci, nemá cenu ubližovat budíku, který jsme si včera natáhli.

Druhý:Umlčím ho a je pokoj,můžu spát dál.

První:Ne,to by bylo nezodpovědné.

Rozhovor dvou hlasů je hloupostí. Nikdo se sám se sebou nebaví ve dvou osobách. Každá úvaha je koncertem hlasů, které schválí konečný výsledek rychleji, než by se kdy parlamentu zdálo.

Proto je svědomí hlavní hlas. V lidském vědomí vystupuje svědomí na první místo, je to prezident hlasů, ten nejvyšší.

V každém z nás je však i temná stránka, druhý hlas.Je věčným rivalem prvního, který ví, že proti němu nemůže otevřeně vystoupit ani zničit,pouze ho může potlačit.Druhý hlas nahlodává plány svědomí při všech příležitostech.

Někdo by si mohl myslet, že dva hlasy se dají zvládnout, ale aby toho nebylo málo, je zde třetí, který není v lidském vědomí ničím menším než svědomím. Jeho zásahy jsou výjimečné, ale používá nekompromisní diktatury, kterou vládl jen římský císař. Jeho právo veta je nediskutovatelné a v situacích nejobtížnějších přebírá vedení nad mozkem i tělem. Je to instinkt. Zasáhne vždy, když by bylo uvažování příliš zdlouhavé a neefektivní, které by nás ohrozilo.

Tyto tři hlasy by možná mohly stačit, ale je zde ještě jeden jako prostředek svědomí a temné stránky.

První i druhý mají vytvořený společný hlas, kterým mluví s ostatními bytostmi. Nelže jim, ale ani neodhaluje pravé já osobnosti,protože nechce ukázat svou zranitelnost. V době, když jde hlavně o to, co kdo řekne, je tento hlas považován za tak důležitý, že se málo kdo odhodlává prozkoumávat vnitřní hlasy.

Spousta lidí pak mluví jako přátelé a přitom se v jejich myslích se skrývají odlišné pocity, než které vám vyjevují. Napadlo vás někdy během hovoru se podívat mluvčímu do očí? Jen tak zlehka se jich dotknout. Nic?

Tak trochu víc. V ucuknutí je odpor i strach z přílišné blízkosti. Jeden druhému jsme schopni dívat se do očí jen v tom případě, že jsme si opravdu blízcí. Těch však máme málo. Mnohdy jen jednoho člověka, před ostatními (ač nechceme)se přetvařujeme.Jsme lidé nedůvěřiví.

Doba se mění, lidé se ale přizpůsobují. Jsou stále stejní. Staré pravdy platí i dnes a nové pravdy se přizpůsobily jen vnějšímu obrazu. V zrcadle ten obraz bude jiný. Mluvíte s andělem a z jeho očí na vás kouká něco zlého? Nemýlíte se je tam. Ale těžko odhadnout, jeli druhým, nebo prvním hlasem.

Kromě hlasů je v člověku ještě něco, na co se nesmí zapomenout a co se nesmí opomíjet. Je to duše.Známe ji? Každý ji má stejnou, alespoň ze začátku. Duše tlačí na jednotlivé prvky vašeho chování, aby je doladila. Necháte-li se, bude se snažit dál. Zatrhnete-li jí to, její snaha se stáhne a ona bude jen obtížněji měnit něco jiného a ještě těžší pro ni bude vrátit se k tomu od čeho byla odehnána.

Kromě vytrvalé úlohy duše je zde spousta hlasů ponechána výchovou. Tyto hlasy ovlivňují První i Druhý hlas a nebo se nechají slyšet, když na ně přijde řada. Jsou to takzvaní čekatelé a čekatelé čekají někdy i celý život a nedočkají se…

Už chápete alespoň trošku o čem to je? Je to naprostá spleť hlasů, která se snaží dostat na povrch a ten kdo řekne, že se zná, zná možná jeden nebo dva hlasy. Ale řekněte mi, kdo poznal někdo duši? Z toho si nic nedělejte, já to taky nevím a myslím že to ani nikdy nikdo vědět nebude.

Jakým způsobem poznáte sám sebe?

Žádným, copak jste se někdy dostali na konec svých myšlenek? Poznání sebe sama je cíl spousty lidí a i ti nejznalejší se vlastně neznají.