Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Podíval se na hodinky na palubní desce. Do startu zbývalo už jen několik málo minut. Jen několik málo minut a splní se mu jeho sen. Sen letět stále výš a dál. Šest měsíců toho neustálého běhání napojený na doktorských přístrojích se konečně zúročí tak, jak mělo. Minuta do startu. Cítil jak pod ním ožívá až posvátně uctívaný drak sestrojený speciálně pro něj. Tunové monstrum chrlící každou vteřinu plameny ze své obrovské tlamy.
„Všechny systémy v pořádku.“ zaznělo mu do sluchátek. Už jen chviličku. Leč i tato chvilička se mu zdála jako celý jeho dosavadní život, jenž mu zároveň proběhl před očima. I uviděl najednou sám sebe, jak sedí na špičce třicetimetrové svíčky a čeká, až ji někdo zapálí. Viděl sám sebe, jak pohybuje páčkami a plní povely vědců v bílých pláštích a s hustým bílým vousem v tlustých brýlích. I toho muže stojícího až tam úplně nejvýš, který je snad ještě víc nervózní než on sám. „Letový ředitel“ bylo napsáno na jeho jmenovce.
„T mínus deset, devět, osm, sedm…“ ozvalo se plechovým hlasem z reproduktoru na tribuně pro diváky. Také uslyšel tento odpočet. Pro něj však znamenal něco mnohem jiného. Něco, co nikdo z těch lidí v obleku a s vyznamenáním na hrudi nemohl pochopit. Věděl, že to již nelze vrátit. Teď a nebo nikdy. Skafandrem mu tichounce protékala chladivá voda, která ho měla udržet v příjemném prostředí. Pocítil, jak se na druhé straně jeho nosného pilíře, jeho alfy i omegy, otevřely škrtící klapky a palivo se proudem dostalo do trysky motoru.
„..dva, jedna…start!“ dořekl reproduktor a muž s hnědými vlasy a německým přízvukem stiskl obrovské červené tlačítko s nápisem Start. Škrtící klapky se rozevřely naplno, jako když žralok otevře svou tlamu plnou zubů a chystá se pozřít svou oběť. Z motorového zvonu vyšlehl plamen, vše se roztřáslo, oblak našedivělého dýmu se rozpíná k nebi a obzoru. Obrovsky silná a neviditelná ruku ho pomalu tlačí do sedadla a jeho saň roztáhla křídla a líně se zvedla z betonové konstrukce, na níž doposud seděla a tiše předla. Připadlo mu to jako věčnost, ale těm na tribuně ověšené červeno, modro, bílými stuhami se jevila jeho věčnost jako pár vteřin.
Za pár chvilek se začala jeho bílá svíce letící k nebi vstříc pomalu natáčet a naklánět, aby rychleji nabrala rychlost. „Vše v pořádku. Cítím se přímo skvěle!“ hlásil radostně a s úsměvem na rtech do rádia. Pozorovatelům na zemi se naskytl pohled na neuvěřitelnou věc. Tuny a tuny oceli, paliva a elektrických obvodů se volně jako pták vznášely vzduchem, jako když projede horký nůž máslem.
Po pár minutách sledování budíků a třesotu nastalo ticho. Ale jen na pár okamžiků. Odlétl štít chránící jeho kabinu a on pohlédl na svou rodnou planetu shora. Modrá vrstva životadárného kyslíku se již prolínala s černočernou a mrazivou tmou mezihvězdného prostoru. Prostoru, kde se děje vše jinak než na Zemi. Z ničeho nich se loď opět začala třást. To naskočil další motor.
V tom okamžiku uslyšel kvílení démona sedícího na zvukové bariéře. Kvílel zlostí, že ho opět někdo budí, že ho nenechávají v klidu už spoustu let. Celé ty tisíciletí co je světem svět nic a najednou tohle. Stále víc a víc těch podivných tvorů tam zdola se mu dobývalo do domu a stále víc se jich dostalo dovnitř.
Dole zavládlo nadšení. Ustarané obličeje se pousmály. Lidé na tribuně zatleskali. Ptáci pozorující celý tento kolotoč lidského snažení jen kroutili hlavami a na jejich počest zakroužili nad nimi a potom zmizeli do hor bránit svá území.
Nahoře se zatím ztišil drak dštící oheň a síru a démon již nebyl slyšet. Nastalo nádherné ticho. To nejnádhernější ticho, které kdy zažil. Občas bylo rozrušeno pípnutím vysílačky, nebo zažehnutím vyrovnávací trysky. Pohlédl do temnoty před sebou a uviděl to nejnádhernější nebe. Nebe plné hvězd. Už poznal souhvězdí, která se ve výcviku tolik učil. A až úplně vzadu se krčila samotná Mléčná dráha. Všechny je mlčky pozdravil, jakoby se omlouval, že je vyrušuje z jejich tisíciletého bytí. Všechny hvězdy mu odpověděly na pozdrav, ale to on nemohl vidět, protože světlo od nich letí mnoho času.
Najednou se mu v průzoru objevil cíl jeho mise. Měsíc. Zemský společník a její menší a mladší sourozenec. Tvář měl zvrásněnou tisícem kráterů přesně tak, jak je popsali středověcí hvězdáři. Vzpomněl si na to jak mu máma, když byl ještě malý, vyprávěla pohádky o hvězdách putujících oblohou a o tom jak se potkávají s jinými. Také si vzpomněl na Malého Prince a jeho rodnou planetu a jeho růži a zákeřné baobaby. Přemýšlel nad tím, kdo by mohl sedět na měsíci. Myslel na pana Einsteina. Hodili by se k sobě. Pan Einstein by měl klid na své bádání a své úvahy a Měsíc by konečně našel společníka, který by ho obdivoval a snad mu i trochu rozuměl.
Na pár vteřin zažehl obrovitánský motor za svými zády a vystřelil se tak k němu. K Měsíci zšedivělému tím, co viděl za tu dlouhou dobu na Zemi. Zdálo se mu, že se na něj směje. Podle časového programu si měl teď trochu odpočinout. Připoutal se tedy ke své židli a pohodlně usnul. Jen hučení chladícího oběhu a elektrické ventilace ho krapet rušilo, ale na to si zvykl.
Na zem se zatím snášel soumrak. Nebe se pokrylo temně červenou září a oblak dýmu, který tu zůstal jako němý svědek oné prazvláštní události, pomalu mizel. Lidé se pomalu vrátili domů a zapnuli si televizi. Hleděli na modře zářící obrazovky a neměli tušení o tom, co se děje jen několik set kilometrů od nich. Tupě hltali to, co už tisíckrát před tím. Konzumenti nejvyšší třídy. Už od té doby, co přišel na svět tento vynález, tam sedí, aby jim neuniklo nižádné slovo vypuzené z té kouzelné bedýnky.
V kontrolním středisku se však přece jen něco dělo. Několika odborníkům na trajektorii se začala potit čela, když se jim na obrazovce objevovaly chybné údaje o dráze letu. Jakoby neviditelný vítr dul do boku lodi a ta skřípala jako dřevěná plachetnice v mohutném mořském proudu na širém moři. Po pár minutách byla již výchylka natolik velká a nezanedbatelná,že se rozhodli ho probudit.
Byl to zvuk, který dobře znal, ale byl si skoro jistý, že ho neslyší rád. Lehoulinké pípnutí jako úder do trianglu ho přivedlo k vědomí a následovala informace o stavu trajektorie. Měl pravdu. Nebyla to příjemná zpráva, ale i s něčím takovým se počítalo, takže o zásobu paliva se bát nemusel. Spíš ho zneklidňoval ten samotný pocit, že se něco děje. Asi jako když bydlíte v hotelu v zatáčce hned v přízemí, tak vás taky vždy rozruší projíždějící auto, i když víte, že šance, že se stane takovýhle incident je miniaturní, stejně vám to nedá spát.
Pochválili ho za dobře odvedenou práci a řekli, že by měl ještě spát, ale on už neusnul. Musel myslet na to, co způsobilo, že byl nucen otevřít škrtící klapku ještě jednou. Nikdo nevěděl, co způsobilo jeho odchylku. Co způsobilo, že se nejpřesnější a nejdražší loď, co kdy byla postavena, dostala mimo přesně spočítanou dráhu. Bylo to pro něj něco neuskutečnitelného, jako kdyby se najednou všichni ptáci spletli a na podzim by namísto na jih letěli na sever.
Za pár chvil se však znovu nechal ukolébat hučící lodí a usnul. Nic zvláštního se nedělo, a tak se technici na zemi vyměnili přesně tak, jak to vyžadují předpisy. Asi za dvě hodiny se ozval jeden z techniků sedící u pultu časoměřiče letovému řediteli s tím, že už letí nějak dlouho a že jsou mnohem blíž než být měli. Opět se shromáždil zástup vědců v bílých pláštích a brýlích. Nikdo už teď nepochyboval, že se jedná o zvláštní let, jaký zatím nikdo z nich nezažil. A zase se dostavily problémy s trajektorií.
Nikdo ze světoznámých vědců si nevěděl rady. Nikdo z místních techniků za celou svou službu hvězdoplavcům nezažil nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo jejich stávající situaci. Ani za letů Apolla, nebo Mercury se nic podobného neudálo. I zeptali se Wernera von Brauna. Ani ten nevěděl, co by mohlo zapříčinit takové okázalé vychylování trajektorie. Badatelé pozemských jevů se neodvážili říci slovo do pranice, neboť si nebyli jisti účinností ve vzduchoprázdnu.
Zatímco se pokoušeli spravit osud mise, on se probudil. Když otevřel oči, uviděl jak Slunce vychází za modravou Zemí. Byl to ten nejkrásnější východ slunce, jaký kdy viděl. Ani pohled z jeho domku na pláži na Floridě se nemohl vyrovnat tomuhle. Jako když se v temné kobce škrtne sikou a ona vzplane, pomyslel si pro sebe. Okolí ozáří plamen, jenž oslepí všechny okolo a v mžiku se na stěnu promítají stíny všeho. A ty stíny se třepotají, jako prapory ve větru. Byl šťastný, protože nic nevěděl. Podle něj vše probíhalo podle plánu a na to neblahé vybočení už zapomněl. Ostatně měl v popisu práce řešit okamžitou situaci a nezaobírat se věcmi, které se nedají změnit.
Na zemi se zatím živě diskutovalo. I rozhodli se ověřit si nějaké údaje. Jako vždy začali takovouto sekvenci, kterou by mohli odříkat, kdyby je někdo vzbudil o půlnoci, hlášením o čase. „Dvacet dva hodin, třináct minut zulu.“ ozvalo se ze Země do prázdnoty vesmíru. „Asi vám jdou špatně hodinky, já tu mám dvacet dva hodin, pět minut zulu!“ vlídným tónem přiletělo z mrazu nekonečna. „Rozumím, prověříme to.“ zněla suchá odpověď. Jestli něco nesnášel na předpisech tak to, že se pilot dozví vše na poslední chvíli a někdy vůbec ne, pokud se parta na zadku sedících inteligentů rozhodne, že to vědět nemusí.
Tato zpráva nebyla příliš brána v potaz, protože bylo docela běžné, když se jedny hodiny o něco zpozdily. Nikdy se zatím nevyskytlo zpoždění přesahující minutu, ale nic není nemožné, jak bylo napsáno nad vchodem do řídícího střediska.
Když už se debata vědců protáhla dlouho do noci a když už byl skoro na půl cesty mezi Zemí a Měsícem a když stále nic nevěděl, objevil se ve dveřích konferenční místnosti menší muž s prošedivělými vlasy rozčesanými do všech stran, spíš neučesané byly. Knírek pod nosem velké tmavé oči a vrásčitý obličej dodávaly muži dětsky křehký vzhled. Netvářil se příliš statečně. Taky nevěděl, co ho tady čeká. „Doktor Einstein právě dorazil!“ ozval se úředníček stojící u dveří. A všichni ztichli, neboť věděli, že když přišel sám doktor Einstein, děje se cosi zvláštního, cosi, co nikdo z nich nedokázal vysvětlit.
Stručně ho seznámili s prostými fakty. A doktor se zamyslel. Kdesi hluboko vzadu v hlavě mu blikala kontrolka, že přišel jeho čas, že bude moci konečně dokázat to, co jen dlouho tušil, ale protože byl prapůvodem vědec, věděl, že si tím nemůže být jist, dokud se to nestane. Dlouho přemýšlel a nakonec řekl: „A ví o tom pilot?“ „Zatím jen provedl korekci, při prvním vychýlení z kurzu.“ „Nic víc?!“ „Ne, pane. Domnívali jsme se, že čím méně toho bude vědět, tím se bude lépe soustředit na svou práci.“ „Takže jste mu neřekli, že se nebezpečně vychyluje z kurzu, že se domníváte, že závada není ani v jedněch hodinách, a že vlastně nevíte co se děje?!“ Řekl to tak prostě, ale přitom dokonale vystihl podstatu věci. Vědec v bílém plášti stojící u dveří pokynul hlavou zřízenci a ten odešel do řídící místnosti, aby jim sdělil návrh pana Einsteina.
Zatím kdesi mezi Měsícem a Zemí si jeden člověk sám v širém oceánu ničeho zavřený v ocelové kapsli pustil walkman. Pustil si Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji, jehož nahrávku mělo na palubě i legendární Apollo 13. Hudba starší než on, ale do tohoto místa se dokonale hodila. Ledabyle plula mezihvězdným prostorem a strhávala do tance všechny hvězdy, mlhoviny a planety.
Na Zemi zatím zavládl dokonalý chaos. Nikdo si nedovolil v přítomnosti světoznámé kapacity promluvit nahlas. Nikdo ho nechtěl vyrušit z jeho zamyšlení, z jeho hibernace, z jeho meditace. Vyřešil již spoustu problémů, tak proč ne i tento? Trajektorie se od plánované velmi odchýlila směrem do volného prostoru, o kterém neměli mnoho informací. Když začalo být ticho v místnosti nesnesitelné, vstal pan Einstein a řekl: „Pokud se dobře pamatuji, máte na palubě venkovní teleskop k určování polohy hvězd a následné navigaci podle nich, že?“ „Ano pane.“ „Dokázali byste vyfotografovat celých tři sta šedesát stupňů okolo lodi?“ „Pokud bychom zastavili termoregulaci, nebyl by tento úkon problém.“ vložil se do debaty vrchní odborník na pohyb lodi. „Prosím, udělejte to a snímky mi přineste. Děkuji.“ řekl doktor Einstein a zase se zahloubal do svých myšlenek. Nikdo nechápal jeho přání, ale taktéž nikdo nevěděl proč by se mu nemělo vyhovět.
„Opakujte, mám zastavit termoregulaci, aby si pan Einstein mohl vyfotografovat jak to vypadá ve vesmíru?“ vznesl udivený dotaz do éteru. „Potvrzuji. Zastav termoregulaci a vyfoť to tam.“ Nebylo mu jasné, co dělá doktor Einstein v řídícím středisku již teď, když měl dorazit až zítra po přistání na základně na Měsíci. Myslel si, že je to jen pošetilost starého pána, který miloval vesmír, ale nikdy mu nebylo dáno podívat se do něj. Až za dlouho mu dojde, že jeho návštěva měla co dočinění s tou korekcí, kterou provedl.
Doktor Einstein seděl na židli celý nesvůj. Stále se díval na hodinky. Jestli se potvrdí má domněnka, tak to bude neocenitelný poznatek pro vědu, ale pro toho chudáka tam nahoře by to mělo fatální následky, i když by mu to vlastně nepřišlo a jeho příbuzní by ho nikdy neviděli zemřít. Ani za sto let, rozjímal uznávaný teoretik nad šálkem kávy. Když mu přinesli ony snímky, nedočkavě si je prohlížel. Na první pohled ho nic nezaujalo. Vyžádal si tedy obdobné snímky z nějaké minulé mapovací mise.
Další nekonečná chvíle čekání pro rozrušeného vědce, který ve svém nitru sváděl boj mezi lidskostí a vědou. Mezi zdravým rozumem a chtíčem poznání. Mezi životem a smrtí. Nevěděl co si přeje, aby na těch snímcích nalezl. „Pane doktore!“ vytrhl ho z myšlenek jakýsi mladík, který mu poklepal na rameno. „Tohle jsou ty druhé snímky, které jste chtěl.“ „Děkuji.“
Rozprostřel si před sebe obě dvě série fotografií a dal k sobě ty, které představovaly stejnou část vesmíru. Potom je dvojici po dvojici podrobně prohlížel. Na poslední fotografii našel to co hledala jeho vědecká polovina. To z čeho měla hrůzu v očích jeho polovina lidská. Čtyři souhvězdí nebyla dokončena. „Jak jsou staré ty fotografie, které jste měli v archivu?“ zeptal se roztřeseným hlasem. „Jsou z minulého týdne, pane.“ „Panebože!“ vzkřikl vědec a vlasy se mu hrůzou zježily. Najednou pocítil obrovskou extázi, která mu proběhla tělem. Jeho domněnky potvrzovaly tyto fotografie. Nevěděl zda má plakat, nebo se radovat.
„K jakému závěru jste dospěl pane profesore?“ oslovil ho nejodvážnější z hloučku vědců, kteří se celou tu dobu ani nehnuli. „Je tam…JE TAM! Pro lásku boží, ona tam opravdu je!“ pronesl vědec tichým hlasem plným síly a zároveň nejistoty. „Co tam je, pane profesore?“ nedal se odbýt odvážlivec. „Černá díra.“ Davem to jen zašumělo. Několik slabších povah naprázdno polklo. „Jste, jste si tím opravdu jist?“ otázal se letový ředitel. „Naprosto. Tyto fotografie dokazují její existenci.“ a ukázal ostatním dva obrázky zdánlivě stejného místa. Dva obrázky, které vynesly ortel nad lidským životem. „Mohl by se odtamtud ještě dostat?“ napadlo zástupce astronautů. „Musel by uniknout nejbližší možnou cestou, ale i kdyby strefil úhel úniku, nestačilo by mu palivo, a kdyby mu náhodou vystačilo, vystřelil by se daleko za hranice nám známého vesmíru a nikdo by jej nedostal zpět.“ „Takže není šance, že by se z toho dostal?“ „Ne.“ To jediné slůvko o dvou tajemných hláskách, nechtěl nikdo z nich slyšet. Nikdo si ho nechtěl připustit. „Máme mu to říct?“
Zatímco na Zemi odhalili jeho osud, on sám si užíval. Poletoval po prostorné kabině své nákladní lodi sem a tam, od jednoho okna k druhému a užíval si neomezený výhled. Když se tak koukal do neprobádané části prostoru, uvědomil si, že něco není v pořádku. Něco mu tam chybělo. Ale co? Vyňal z přihrádky mapy hvězdné oblohy a hledal tu správnou. Když ji konečně našel a porovnal s realitou, vzal červenou fixu a zakroužkoval čtyři hvězdy, které na obloze už neviděl. A zavolal na Zem: „Mám zprávu pro kartografy. Čtyři hvězdy nám zhasly.“ „Rozumím. Zprávu předám.“ stroze oznámil komunikační důstojník.
„Přišel na to, že mu tam chybí čtyři hvězdy. Co teď?“ předal zprávu komunikační do konferenční místnosti. „Asi bychom mu to měli sdělit. Má přece právo vědět co se s ním stane.“ zašeptal doktor Einstein. Všichni mlčky přikyvovali. „Máme pro tebe špatné zprávy.“ praskalo od hvězdy k hvězdě. „Ta výchylka byla způsobena černou dírou v oblasti, kde zhasly ty čtyři hvězdy.“ „Můžu se z toho dostat?“ Ve vzduchoprázdnu nastalo praskavé ticho jak komunikační držel prsty na tlačítku, ale nemohl vydat hlásku z hrdla. „Ne. Je mi to líto, ale všichni říkají, že nemá cenu se ani pokoušet o únik.“ V hrdle mu narostl knedlík a do očí mu vyhrkly slzy. „Za jak dlouho mě to vcucne?“ „To nikdo neví. Podle pana Einsteina se čas v blízkosti černé díry zpomaluje, takže tobě to bude připadat rychlé, ale my se na to budeme koukat asi tak sto let.“
Teď už se nelze vrátit. Pohlédl ještě na to prázdné místo, které věštilo jeho zkázu. Když už, tak se vší parádou, pomyslel si a stočil příď lodě směrem k černé tmě. Sedl si do sedačky a připoutal se. To bude největší jízda tvého života, řekl si a připnul na skafandr přilbu. Ještě jednou spustil přehrávač a nechal si zahrát své requiem. „Za pár minut již nebude možné komunikovat, vzhledem k časovému rozdílu.“ zapraskalo mu do uší z velké dálky a trochu zrychleně. „Rozumím. Mějte se krásně a řekněte panu Einsteinovi, že je mi velkou ctí, že mohu jako první prozkoumat jeho objev.“ „Vyřídím. Hodně štěstí.“
Po celé Zemi se rozlehlo obrovské a mocné ticho. V celém řídícím středisku již nikdo neměl na uších sluchátka. Nebylo proč. Nikdo nic neříkal. Na obrovskou obrazovku na stěně se promítal obraz z palubní kamery na lodi. Pomalu se obraz stával nehybným, až znehybněl natolik, že o něm doktor Einstein prohlásil: „Pokud jsou mé výpočty správné, takto to pro nás zůstane deset let, zatímco pro něj to bude jen jeden z posledních okamžiků.“
Časem se kolem obrazovky vystavělo muzeum a za pár desítek let se sem chodily dívat děti, které byly udiveny a uchváceny pohledem na nehybný obraz, který viděli už jejich pradědečkové. A uvidí i jejich potomci. Uvidí prostor, kde se čas zastavil.
Písmák