O thajské džungli, vodopádech, hřbitovech, motýlech,

Kdysi v roce 1995 na thajském ostrově Koh Samui zrodil se nám v hlavách nápad. Každý třetí den půjdeme někam na výlet. A že to nebyl nijak malý ostrov, jezdila se alespoň jedna cesta taxíkem. No, taxíkem…vlastně to byla Toyota pick-up s prodlouženou korbou a stříškou. Jezdili tam na nich všichni a všechno. Od místních prodavačů slepic až po bohaté anglické turisty. Počet míst nebyl stanoven. Kolik lidí a věcí se naložilo, tolik jich jelo. Řidiči se dali peníze předem s tím, kam chcete odvézt. On jenom kývnul, že yes a jelo se. Jak si to pamatoval, nikdo neví. Vzhledem ke stáří aut nebylo překvapením, že na silnici skákala a drncala. Stále usměvaví thajští řidiči neměli ani potuchy o něčem takovém jako jsou pravidla silničního provozu. Snad jen to, že se jezdí vpravo. A i tato zdánlivá známka civilizovaného života přiváděla mírumilovné Angličany do depresí. Jeden z našich výletů, myslím že to byl vůbec první výlet na tomto ostrově, byl k místním vodopádům. Všichni je vřele doporučovali. Všichni tvrdili, že je nemůžeme nenajít. Nasedli jsme tedy do jednoho z taxi a odjeli na druhou stranu ostrova. Jeli jsme proto, že jsme po ročním nic nedělání byli nepřipraveni na pěší pochod. Dojeli jsme k útesům s mnoha a mnoha turisty. Dodnes nevím proč jsme tam šli. Nikde nic, jen samí turisté. Dalších pět kilometrů jsme šli po vlastních. Ve chvíli, kdy nás, mladší, přestala chůze bavit, objevil se před námi volně ležící buvol a nad ním cedule: To waterfalls => Rozradostnili jsme se nad touto zprávou a směle vykročili do džungle. Je čas zmínit se o jednom jevu, který provází thajskou přírodu. Zvlášť pak v období dešťů. A to je déšť. Přichází vždy okolo třetí hodiny odpolední a na deset minut zatmí oblohu. Nepadají tam kapky, ale rovnou celé provazy vody. Za pár chvil je konec a slunce vysvitne stejně nečekaně, jako zašlo. A tenhle jev nás dohnal zde, v pusté a vyprahlé džungli. Schovali jsme se do pláštěnek. Roztahovat deštník nemělo cenu. Než jsme ho vytáhli a rozmotali, bylo po dešti. Pokračovali jsme tedy promočenou cestou, která se pod vlivem slunce opět vysušovala do své původní barvy a skupenství. Okolní keře a palmy se prohnuly pod tíhou kapek. Asi po deseti minutách usilovného bloudění jsme nalezli strouhu tekoucí ze skály. Před deštěm tady nemohlo téct nic. Nechtěli jsme uvěřit, že by tohle měl být hlavní cíl naší celodenní cesty, ale pro jistotu jsme to vyfotografovali. Až později nám někdo řekl, že to opravdu byl ten vodopád. Šli jsme stejnou cestou zpátky a po pár krocích narazili na pěšinku přímo do středu džungle. Jen jsme na ni vešli, palmy se za námi sklonily a vypadalo to jakoby tam nikdo, nikdy nebyl. Šli jsme tak asi tři sta metrů a každou chvilku slyšeli zvuk padající vody. Kdosi cestou vyprávěl, co se stane po uštknutí tropickým hadem, kousnutí opicí a když probudíte spícího buvola. Snad ze strachu z opic, snad ze strachu z buvolů, ale nejspíš z únavy jsme otočili a vrátili se na silnici. Koupili si Fantu – kiwi, nasedli do Toyoty a kodrcali se domů. Další z našich báječných výletů byl do butterfly garden proslavené po celém ostrově. Cestu i zahradu jsme našli bez větších těžkostí. Posadili jsme se do přidružené restaurace a dali si vychlazenou coca-colu do vychlazené sklenice s ledem. Po chvíli jsme tasili fotoaparáty a kameru a vydali se na „lov“ motýlů. Každou chvíli vykřikl někdo za hledáčkem foťáku: „K sakru!! Do prčic!!“ a nebo ještě něco horšího. Jediný kdo neklel byl táta, protože držel kameru. Jednak se mu docela dařilo mít motýly v záběru, a jednak byla všechna jeho slova na filmu slyšet nejvíc. Většinou nás jen okřikoval, abychom nepokřikovali a sám vesele pobíhal po kamenité cestě. Možná na konci tohohle výletu, nebo na konci jiného někdo z nás v jedoucím taxíku řekl: „Sem se musíme vrátit!!“ Po nechápavých pohledech přišla otázka: „A proč? Všechny filmy máme vyfocený.“ „Protože tady maj knedlíky s vajíčkem!!“ zněla zdrcující odpověď. A rukou ukázal na německy psaný nápis hrdě hlásající, že v restauraci mají tento lahodný pokrm tlustých středoevropanů. Na doporučení místních a turistických průvodců jsme se vydali i do opičího divadla. Nejenže tam měli opice, ale i slony. Sotva jsme tam vešli vrhli se na nás opičí vůdci a nechali své svěřenkyně, aby nám braly svačiny a hrabaly se v kapsách. Jedna z nich mi nakonec vlezla na ramena a já chodil pět minut s opicí na zádech. Představení začalo tak, že jeden divák půjčil opičce svůj zapalovač a ta ho odnesla na strom. Všichni jsme se tomu od srdce zasmáli a na průvodcovo ujištění, že ho nakonec vrátí, nikdo nedbal. Pak přišly na řadu kousky, v nichž opičky hrály basketbal, počítaly a dělaly různé jiné věci. Jak skončilo opičí představení, nahnali nás průvodci na tribunu za rohem. Na plácku o rozloze fotbalového hřiště se promenádovali sloni. Jeden z nich k tomu hrál na foukací harmoniku. Ostatní si stoupali na různě vysoké barely. Vrcholným číslem byl sloní fotbal. Mezi chobotnatce byl vhozen míč a ti jej obratně kopali nohama a choboty na svého soupeře. Nakonec ta opička, která schovala zapalovač na strom, pro něj vylezla a vrátila správnému majiteli. Jednou jsem tuhle akci vypravoval svému spolužákovy při hodině zeměpisu. Ten se příšerně rozchechtal a když jsem mu řek, že jestli mi nevěří můžu mu to ukázat, protože to mám na videu, spadl ze židle. Od té doby kdykoliv řeknu něco neuvěřitelného, tak po mém vyprávění někdo pronese: „A máš to na videu?“ Další výlet byl ke slavné Zlaté pagodě. Zlatá pagoda je v každém turistickém průvodci, na každé mapě a každý taxikář tam byl alespoň pětkrát. Je to monumentální stavba, která se z žádného místa nevejde na fotku. Stojí skoro na pláži, ale jediná cesta k ní vede skrz džungli. Jak jsme přišli blíž, zjistili jsme, že pagoda není ze zlata, ani ze zlaceného kovu, ale z malých zažloutlých dlaždiček. Na některých místech se dokonce odlamovaly. Dovnitř se nemohlo vstoupit, ale okýnkem tam bylo vidět, že tam jsou jen rozházené židle a stoly. Cestou zpátky vznikla na filmu zajímavá série záběrů. Nejdříve je záběr na neprostupnou thajskou džungli. Kamera pomalu přejede přes celou silnici a zastaví se na třech dobrodruzích jdoucích pryč. Na dalším záběru jsou ti samí lidé, ale je jich o jednoho méně. Doma jsme pak říkali, že ten který na druhém záběru chybí si odskočil natrhat ananas nebo kokosy. Dobrodružnější z nás tvrdili, že odešel skolit lva, chytit zmiji, nebo pomoci farmářům zahánět buvoly z jejich polí. Jednou, když jsme se vydali najít proslaveného korálového Buddhu, jsme procházeli džunglí a po pár metrech narazili na hřbitov. Byl to rozlehlý upravovaný hřbitov. Náhrobky se nepodobali našim. Vypadaly spíše jako pagody a na každé z nich byla fotka. Našel nás tam zdejší správce. Místo aby nás vyhodil, začal nám vysvětlovat historii thajského pohřbívání. Potom nám ukázal hroby slavných rodáků a úplně nakonec spalovnu. Když uviděl, že si vše pečlivě dokumentujeme na videokameru, vzal klíče a jal se otevírat dveře pece. Než nám došlo co se děje, byla již otevřena mříž a správce otevíral hlavní dveře. Naše slabší část se zhnuseně otáčela. Ti, kterým to zas tak nevadilo poděkovali a řekli, že tolik toho není nutné vidět. Ještě jedna zvláštnost nás na ostrově potkala. Buvoli. Byli skoro všude, ale nikdo z nás neví, jestli tohle zvíře umí chodit, neboť jsme nikdy žádného z nich neviděli jinak než v leže. Nehnutě přežvykovali trávu a koukali na nás z metrových keřů. Dokonce byl jeden, který seděl pokaždé na stejném místě. Jsou velice tiší, takže se člověk musí rozhlížet, aby nějakého uviděl. Vždy, když neprostupný prales vystřídala paseka s několika palmami, mohli jsme si vsadit na to, že zpoza nějaké na nás kouká buvol.

---