Panenka

Panenka

Na věži sedí panenka růžová,

snad se mě bojí, snad pláče radostí,

neví co říct, ta kráska nachová,

třese se strachy před zradou a podlostí.

Světlounké vlásky jí k ramenům padají,

závoje řas skrápí jí slzy.

Myslíš, že když sbohem dávají,

aspoň to ty zrádce mrzí?

Možná že odchází s úsměvem na tváři,

třeba je však i srdce bolí,

někteří se snad štěstím rozzáří,

jiní jsou jak psi zpráskaní holí.

Panenka šátkem své tvářičky suší,

další pláč pro něj ať už nevidím,

ten úsměv jí stokrát více sluší,

však sama se v duchu zastydím…