Životní moudrost

Tak sem dneska byla v tý sámošce, v tom novym Degenu, víte? a maj to tam docela drahý. Teda máslo tam maj za

dvacet tři, to eště de, v Kremoxu stojí dvacet čtyři padesát, ale zase v Kremoxu maj hrachovou polívku v pytlíku

za čtyři padesát a to jinak nikde nemaj. To víte, jednak se furt všechno zdražuje a taky když je člověk sám, tak

na co si ňák vyvářet, že jo. Ale to já zas nejim jenom hrachovou polívku, že jo, to by ani nešlo, to já když to na

mě příde, tak si navařim na celej tejden a eště si upeču bábovku. A nebo si kupuju ty rakvičky v čokoládě, to já

si dycky večer sednu a pustim si televizi a jim ty rakvičky v čokoládě. Tam je dobrej ten Bednář, to se dycky

nasměju. To já mám ráda , takovej ten inteligentní humor, a ne ty sprosťárny. Voni si snad myslej, že čim větší

sprosťárna, tim větší vtip, nebo co. To teda za nás nebylo. A co je těch vražd, že jo, to taky nebejvalo.Dneska si

holt každej dělá co chce, ňáká morálka, to jim nic neřiká. a do toho ta nezaměstnanost, to se pak člověk úplně

mění, a to pak začne nenávidět ty, co maj peníze a práci. Jako ty bezdomovci. a to se pak divte, že ty mladý

sou,jaký sou, že jo. To dycky du po ulici a voni se tam úplně koušou, to mi příde úplně nechutný. A kouřej, za nás

to byla hanba, aby holka kouřila na ulici. To voni jako chtěj bejt dospělý a myslej si, že sou dospělý, když

kouřej.Podle mě je to taková známka nízké inteligence. Ty rodiče se jim nevěnujou, taky na to nemaj ani čas,

dneska musí každej hlavně vydělávat.  To u nás byl takovej případ, že byla rodina a měli syna a ten se předávkoval

drogama. Tak sme šli na pohřeb a ta jeho matka vypadala úplně nenormální.

No a já teď taky vzpomínám na svoje rodiče, jak byli skvělí. Tak si na ně dycky vzpomenu a řikám si, jak sem to

tenkrát neuměla ocenit , a teprv teď vidim, jak to se mnou mysleli dobře. To už tak patří k tomu věku. Taky třeba

špatně chodim,když je špatný počasí, tak ani nikam nevycházim. Ale měla bych chodit, prej tak tři kilometry denně.

No, ale teĎka je ten vítr, i pětedvacet metrů za sekundu. To já můžu ven, když je tak nejvejš devět, radši eště

míň. A i tak se mi dycky z ničeho nic zatočí hlava a musim se koukat na zem, jinak bych upadla. Já sem to taky už

řikala tý sousedce, aby se nezlobila, kdybych jí nepozdravila venku na ulici, protože já musim koukat na zem a

nemůžu koukat kolem. Ta je dobrá , ta sousedka a ten její manžel, voni mi voba hodně pomáhaj, ale vona ke mě chodí

každej den - a teď si sedne a začne vykládat, co měli k vobědu a co k večeři a jak se to vaří a tak. Já přídu

unavená z venku a mám doma takový ticho a klid a do toho najednou příde vona. No ale já si to s ní nechci ňák

rozházet, vona mi hodně pomáhá a taky ten její manžel mi pouští kamna. A taky někdy přinesou koláč nebo ovoce z

chaty. To sou dobrý sousedi, ale sou to děsný komunisti. Ale furt lepší než ta doktorka ze čtvrtýho patra. Vona si

myslí, že když má ten diplom, tak že před ní všichni padnou na kolena nebo co. Furt se s každym hádá, ta se vůbec

s nikym nesnese. To sem s ní jednou jela ve výtahu a vona mlčela , jenom když vystupovala ,tak řekla: "dejte se

vyšetřit" a praštila s dveřma. No a já sem chvilku stála jak vopařená a pak sem řekla "až po vás" , ale to už vona

byla uvnitř. to sem se pak úplně styděla, že sem taková nevýmluvná. Ale jinak si celkem na život nemůžu stěžovat,

hlavně, že sme zdraví, že jo.