Schoulená v duši své

V šedém kožíšku jakoby myším,

v proutěném křesle ve svém pokoji,

jasný zpěv naproti z lokálu slyším.

Ač je mi zasněně, hřejivě na duši,

však cítím prázdnotu a s každým nádechem

vidím se v zrcadle - smutek mi nesluší.

V křesílku houpacím

- upřímném dárku od proutků vrby,

s úsměvem na rtech a se smutkem v srdci,

dívám se oknem na lidi

- v lokálech špinavých našli své hroby.

Záhony růží dole pod domem

střeží ty jemné sítě,

trny pak rozedřou každému troufalci ruce,

a uvnitř nás, v srdci i v duši

 pláče to nevinné dítě...