Never born

Bylo mu dobře. Cítil se šťastný. Nic mu nechybělo. Pěkně teplo a světlo tak akorát. Pocit klaustrofogie ho už dávno opustil. Všude kolem něj vyzařovala láska. Byl tu sám. To mu ale navadilo. Proč taky? Být pánem svého okolí je fajn. Myslel si, že to tak bude trvat věčně. Život ho ještě nenaučil svým trikům. Vlastně si ho ještě skoro ani nevšiml. Pak se všechno změnilo. Začalo to několika otřesy. Všechno kolem se třáslo. Byl zmatený. Nevěděl, co se děje. Nevěděl, co má dělat. Už to nebylo stejné. Láska už nebyla tak silná. Přišlo něco jiného. Strach, opatrnost a nenávist. Neměl tušení, co se stalo. Co se stalo s jeho krásným světem. Marně na to chtěl přijít. Během několika dnů přišli otřesy ještě několikrát. Láska se vytratila úplně. Byl zoufalý. Cítil, jak se mu do těla dostává jed. Jeho krev už nebyla tak čistá. Něco ji zakalilo. Chtěl se vzbouřit, chtěl křičet. Nešlo to. Nikdo ho neposlouchal. Nebyl dost silný. Za pár dní ucítil několik úderů do hlavy. Někdo bušil pěstí na stěny jeho světa. Na chvíli ztratil vědomí. Asi snil. Snil ve svém vlastním snu. Opouštěla ho síla. Krev už byla nahrazena jedem. Cítil se divně, bezmocně. Světlo zmizelo. Přišla naprostá tma a zima. Jak mu to mohli udělat? Třásl se. Klížily se mu oči. Vzpomínal na doby, kdy mu bylo teplo. Chtělo se mu tak moc spát. Zavřel oči. Zemřel. Zemřel sám. Zemřel, ač se ještě nenarodil.

---