Samota

 Žil  již  několik  let  sám.  Beznadějně  sám.  Beznaděj značí prázdnotu, nenaplněnost, bezvýchodnost, ztracenost, zatracení. On  však byl ve své samotě spokojený,  naprosto šťastný.  Již léta  ke svému  životu nikoho nepotřeboval. Jeho  svět nabyl  za roky  samoty jiných  rozměrů, než  jaké panovaly  v nitru ostatních  lidí ve  městě.

     Nikoho už neznal a nikdo neznal jeho.  Domovnice a pár jeho sousedů se už dávno nezabývali  otázkami, jaké je  trápili, když se  poprvé objevil se  svou matkou v ohromných vstupních dveřích  jejich ponurého činžáku. Přišli odnikud, s nikým se  nestýkali, žena pracovala  jako posluhovačka ostatním  nájemníkům, poněvadž to  byli většinou staří mládenci  nebo lidé, kteří se  o sebe nemohli nebo  nechtěli starat.  Chlapec do  školy nikdy  nechodil, matka,  která stále pracovala doma, asi nepokládala za nutné, aby tam chodil a učila ho doma sama. To je vše, co se stará domovnice o tomto muži dozvěděla. A také vše, co se kdy kdo  dozvědět  mohl.

     Jen jedinkrát ho viděla pracovat. To  tehdy, když jeho matka zemřela a on ji na  rukou snesl po  schodech na  dvorek,  který byl ze  všech stran uzavřen zdmi sousedních činžáků tak vysokých, že z  nebe při pohledu z dvorku zbyl jen malinký  čtvereček. Tam  ji položil  na udusanou  hlínu, přinesl  odkudsi rýč, vyhloubil nepravidelnou jámu, ženu do ní hodil, zaházel ji a po skončení práce opět  beze  slova  odešel  do  svého  pokoje.  Sousedé  se ještě několik týdnů podivovali  nad podivným  počínáním tohoto  člověka, dokud  jim námět k jejich klevetění nezadal opět jiný z nájemníků.

    Od té doby se na něho zapomnělo. Z bytu vycházel každý den, nikdy však na dlouho a kam chodil, to nikdo nevěděl. Nevěděl to totiž ani on sám. Vycházel v dlouhém  černém plášti  a v  širokém klobouku  stejné barvy,  domů se vracíval buďto s jídlem nebo s květinou, kterou potom pokládal na matčin hrob anebo jen tak, jak vyšel. Nikdo si toho už nevšímal. Když domovnice pravidelně jednou za měsíc  obcházela všechny  byty a  vybírala  nájemné,  vždy se  jen podíval  na proužek papíru, kde  byla napsána výše nájemného a jeho  jméno a beze slova ji požadovanou částku  vyplatil. Stařenu vždy  překvapil jeho čistý,  takřka milý pohled a uklizená chodba, kterou se  vstupovalo do jeho jediného pokoje. Nikdy však, stejně jako všichni ostatní, od něj neslyšela jediné slovo.

     Jednoho  dne všichni  nájemníci činžáku  nevěřícně civěli  na dvorek, kde tento osamělý  muž kopal jámu. Všichni  vrtěli hlavami a rozumně  se shodli na tom, že  ten člověk je blázen.  Den nato ráno domovnice  znovu vybírala činži, tentokrát však marně bouchala na jeho  dveře, nikdo se neozýval. Potom opatrně otevřela, vstoupila dovnitř a našla osamělce  mrtvého v posteli. Sousedé ho na nosítkách donesli  na dvorek, kde ho  položili do jámy, kterou  si předchozího dne sám vykopal.

     Ještě toho  večera se v  ohromných vstupních dveřích  objevil malý hošík,asi pětiletý.  Jeho upřímné široce rozevřené  oči s nepřehlédnutelným osamělým výrazem již předem umlčely všechny dohody, čí je  to syn. Za ním přišla vysoká hubená  paní  a  bez  jediného  slova  odešla  do nebožtíkova jediného pokoje. Jediné,  co se  touto událostí  v domě  změnilo bylo  to, že pavlače spojující jednotlivé byty opět  ožily místními filosofy a rozumbrady,  kteří se ve svých sáhodlouhých pojednáních domohli zajímavých a  určitých závěrů. Vysoká paní se jakoby automaticky stala posluhovačkou starých mládenců v tohoto domu.

     Když  za  jedné  z  nocí,  kdy  její  syn  v  jejich pokoji pořádal další z mnohých oslav, tiše zemřela, pohřbil ji její syn na dvorku vedle své babičky a svého  otce. Při  hloubení hrobu narazil  na několik lidských kostí, které naházel  do jutového pytle a  další den je v  hospodě prohrál s podomním prodavačem okrasných pěvců, který do banku proti pytli vsadil mrtvého kanára.

     Hned druhého dne po pohřbu uspořádal  na matčinu počest takovou pitku, že jeden z jeho  přátel v opilosti přepadl na pavlači  přes zábradlí, přerazil si na hrobě jeho otce páteř a  do smrti potom jezdil  za kamarády na kolečkovém  křesle. Zpočátku si sousedé  na nový  režim, který  v bytě  nastal po  smrti onoho samotáře, těžce zvykali  a pronesli  o něm  na pavlačích  celé kvantum  rozumných a pravdivých slov,  ale  časem  se  jejich  zájem  rovněž  otupil  a  mluvili zase o jiných smysluplných  záležitostech  všedního  dne.  Jen  stará  domovnice každý měsíc hudrovala, protože nikdy se nestalo, že by nájemník z osamělého pokoje, jak si místní navykli onomu bytu říkat, zaplatil nájemné  včas a v plné výši, a tehdy vzpomínala s  láskou na jeho  otce, který byl  v tu ránu  moc slušným člověkem a jaktěživ s ním žádné problémy nebyly. Tento člověk, který měl každý den hned několik důvodů  k tomu, aby  se bezuzdně veselil,  si však u  domovnice na čas napravil  reputaci tím,  že při   sto pátém  výročí jejího  narození uspořádal obrovskou  oslavu snad  pro všechny  své známé,  při které  dokonce nechal  na dvorku  uvnitř činžáků  porazit vola,  kterého potom  několik hodin rožnil nad hrobem své babičky a rodičů. Omastek, který z něho při pečení vytékal, prosákl zemí až hluboko  pod mrtvoly. Veselí trvalo několik dní,  dokud i hostitel sám nepadl únavou z toho  všeho jídla a pití a stará paní měla dokonce to štěstí, že starý čalouník, který měl živnost v přízemí jednoho z domů, v ní v nejvyšším stupni opilosti poznal ženu, která před čtyřiceti lety, když se on jako učeň dostal poprvé do města, byla jeho první láskou a dal jí v jednom temném koutu dvorku zavzpomínat na její mladá léta, čemuž potom ráno, když vystřízlivěl, nemohl uvěřit a zalykal se zlobou a hnusem. Domovnice se však bavila tak dobře, že hostiteli  tuto slavnost,  která byla  uskutečněna přímo  na její  počest, nemohla dlouho zapomenout a přimhuřovala obě oči nad jeho zpožděnými platbami nájemného. 

    Tímto se nájemník osamělého  pokoje stal známým  po celém městě a získal ještě  mnoho dalších přátel,  takže jeho pitky  za čas dosáhly  přímo globálního rozsahu. Když  při jedné takové pitce tancoval  se svým růžovolícím přítelem,  který  obličejem  i  postavou  připomínal  selátko,  takže mu často říkával, že  ho nechá ugrilovat  na desáté výročí  úmrtí své matky,  na stole, a ten se pod  nimi jejich váhou a svým stářím  zhroutil, neboť veškerý nábytek zde byl  původní ještě po  jeho uživateli samotáři.  Syn osamělce si  rozrazil lebku o pelest své postele a zemřel.

     Ostatní  pijani i  se seletem   tehdy odešli  nebožtíka pořádně  zapít do hospody, která byla  naproti činžáku přes ulici a dobří  sousedé ho odnesli na nosítkách na  dvorek, kde již ležela  kostra jeho otce a  matky a kostra trupu babičky, neboť kosti dolních končetin  podomní prodavač tehdy zahodil na cestě domů s tím,  že nejsou k ničemu. Avšak pohřben  zde nebyl. Dobří sousedé se na svých dlouhých pavlačových  besedách jako uvědomělí  a spravedliví lidé usnesli, že tak pohostinnému člověku se  sluší vypravit pořádný pohřeb a stará domovnice, která  k nebožtíkovi byla  plna vděku za  nejkrásnější oslavu svých narozenin, uspořádala monumentální sbírku, při  které se po celém domě vybralo tolik peněz,  že byl z  dvorku vypraven nádherný  průvod a nebožtík  měl rakev z drahého  dřeva.  Pohřeb  potom  dokonce  sloužil  pan  kardinál, který si na hostině,  která se  hned po  pohřbu konala,  přivodil těžkou otravu alkoholem, poněvadž pil rum  přímo ze své kardinálské čepice.

      Ještě dlouho po jeho pohřbu byly lidé z domu přímo zmoženi svou blahomyslností a pavlače se každého večera prohýbaly pod sousedy, kteří se vzájemně poplácávali po ramenou a sáhodlouze mluvili o své chudobě, přičemž zdůrazňovali částky, které na pohřeb sami přispěli. Na osamělce  již nikdo nevzpomněl.