Dospělé stereotypy

Před více než dvěma týdny mi zemřela babička (matka maminky). Nepíšu to proto, abyste mě litovali, ale jako úvod k takové myšlence, která mě ve volné souvislosti s tím napadla. Přijel jsem totiž domů (studuji v Praze a jsem z Hradce Králové) den před pohřbem, pomáhal jsem matce pozdě do noci připravovat jídlo a dobroty pro smuteční hosty a nakonec, ještě před ulehnutím, jsem šel do obývacího pokoje, kde ležely na stole na památečním tepaném podnosu kondolence od známých a příbuzných.

Sedl jsem si ke stolu a začal se těmi projevy soustrasti pročítat - a přitom jsem si uvědomil, jak veskrze dospělecká je to činnost. Občas jsem se zaobírával myšlenkou, kdy že to už vlastně dospěju (nakonec jsem došel k tomu, že v něčem dospívám a v něčem ne, jako neuspořádaná množina náhodných dospělostí a dětských rysů - pořád jsem to já, jen v jiné situaci, jinde v životě, a ta představa dospělosti, jakou jsem měl v dětství, je vlastně jen nereálný konstrukt). V tom okamžiku pročítání kondolencí jsem si uvědomil, že člověk de facto definitivně dospěje v okamžiku smrti svých rodičů. Do té doby to pořád ještě není ono. Dospět podle mne znamená nejen pochopit, že člověk nezmění svět ani kdyby se na hlavu stavěl (nemá se o to ale zase přestat pokoušet), znamená to také stát se tou přídí, která rozráží hladinu času. Stát se sirotkem tváří v tvář osudu.

Být dospělý formálně vzato totiž znamená být tím, který již k danému cíli nespěje, protože tam dávno dospěl. Vůbec to neznamená být vyspělý, být moudrý, být rozumný - nic z toho. Jen to, že člověk je již v jiné pozici na úsečce života, tedy na jiném bodě než byl jako dítě. Správně by se mělo říkat - jsem dospělý doprostřed (nebo třeba do dvou třetin) mezi životem a smrtí. Jsem blíž smrti a dál dětské bezstarostnosti. Radši tedy nebýt až příliš dospělý...

I já ke své dospělosti spěju. Pročítání kondolencí je vlastně něco, co bych pravděpodobně ještě tak před třemi lety neudělal. Je v tom cosi oficiálního, cosi morbidně konzervativního. Čiší z toho taková ta románová představa otce rodiny, který dělá jakousi činnost, o níž si vsugeroval, že to je jeho společenská povinnost. Dělá to i přesto, že jej nikdo nesleduje ani nekontroluje. Dělá svou domělou povinnost, protože má dojem, že je to třeba. Teď mě napadá, že člověk vlastně dospívá okamžikem, kdy se stává zodpovědným sám před sebou. To s úmrtím rodičů totiž koreluje. Takže až budete příště číst kondolence, vyřizovat rodinnou korespondenci, či posílat Vánoční přáníčka a Péefky, vzpoměňte si na mě a uvědomte si, jak spějete ke smrti. Na Kuksu, barokním zámku ve Východních Čechách, mají takovou chodbu do hrobky, hluboko zakouslou do protějšího kopce, které se říká "Memento Mori" - Pamatuj na smrt. Je schválně postavena tak, že od stolu v pracovně majitele zámku je vidět touhle chodbou až na její konec, kde se mihotá věčný plamínek, jakoby v upomínku naší malosti a konečnosti.