Megaromán Part I

2. Zaječí stopou

Brrr! Zima až člověku mrzne pára na rtech! Oheň – jen hromada horkého popela. Ještě se z ní kouří. Fúúúú! Pár rudých démonů tam ještě přebývá! Fúúú! Ano. Probudím je k životu. Hrst suché trávy, pár klacíků – alespoň trošičku tepla do sebe natáhnout než vyrazím do ledové pustiny…zkontrolovat luk, rozehřát dřevo, párkrát natáhnout, tětivu zbavit jinovatky, vysušit, peříčka šípů narovnat, kostěné hroty šípů obtáhnout o kámen – není to moc platné, je to spíš pro štěstí. Tak – ještě sekeromlat k pasu, toulec na záda a ven – do mlhy chladné jak pařáty smrti, co lepí se na tělo a vytahuje z něj veškerou sílu. Ale kudy jít? Slunci vstříc? Duši by to povzbudilo, ale vítr fouká právě z druhé strany. Je třeba nechat se jím šlehat do tváře, protože jen tak nedonese k zvířecím nozdrám zprávu o mém slídění. Jestli tam v dálce vůbec nějaké živé nozdry ještě jsou! Co když vše živé, co nemělo dar ohně, navěky strnulo v té letošní nekonečné zimě, tak kruté, že ani otec mého otce takovou nepamatoval?

Och, jak se nohám nechce ani trochu běžet po několikadenním půstu! Ale musím, musím dnes doběhnout co nejdál, někam, kde nikdo z našich ještě nelovil, kde snad se mi podaří dorazit alespoň nějakou polomrtvou vránu či vylákat z díry hraboše. Rychle vpřed – přede dvěma východy slunce začalo konečně tát, a krajina okolo našeho převisu se proměnila v bahnité jezero. Druhý den voda opadla, ale nohy se bořily do bláta až po kolena. Proto rychle – dokud je zem zmrzlá. V měknoucí půdě pak možná narazím na čerstvou stopu – jinak nemám, kam se vracet. Mé ženy si najdou jiného živitele – úspěšnějšího lovce – já budu pro smích celému kmeni. U velkého ohně už pro mne nebude místo. Můj teplý a suchý pelíšek u skalní stěny zalehne někdo jiný. Já budu vykázán až na samý okraj převisu, kam fouká vítr a zatéká. Tak nožky hýbejte se! Nevšímejte si ostrých kousků ledu, které se vám zarývají do chodidel při každém druhém kroku, neste mne dál – až třeba až k Modrým horám na západě, nebo až na samý konec země, do říše mrtvých. Bez kořisti – jakékoliv kořisti – se dnes zpátky vrátit nemůžeme.

Co to? Nešálí mne zrak? Je to opravdu stopa? Ano! Hloupý ušák si to namířil rovnou přes poslední sněhový jazyk široko daleko. Pevně věřím, zajochu, že tě tahle chyba bude stát život! A můj zachrání. Tak kampak jsi to upaloval, co? U všech vodních démonů, tady už je zase země zmrzlá na kámen – stopa mizí. Ach, mít tak čumák vlka nebo lišky! To bych si tě našel hned. Takhle mi nezbývá než se plazit po kolenou sem a tam a zkoumat zemi kousek po kousku, jestli se někde neotiskl třeba jen jediný tvůj drápek, jestli jsi někde nezlomil stéblo, nesetřásl ranní rosu z pavučiny. Ha! Ach, táto! To tvůj duch mne dnes vede, jinak to nemůže být! Zaječí bobky! A ještě teplé! Zajíc tu musí někde být! Ví o mě, a tak se krčí k zemi ani nedutá. Teď to nesmím pokazit. Rychle šíp na tětivu a všechny smysly nastražit. Tak kdepak se schováváš, kde? Kam bych se schoval já, být hloupým ušákem? Támhle za ten drn? Určitě! To je přece dokonalý úkryt! Brnk! Není to žádné hrdinství, střelit ležícího zajocha ze dvou kroků do břicha, ale pořád lepší, než zůstat o hladu. Neječ, já vím, že to hrozně bolí. Švihnutím sekeromlatu ukončím tvé trápení. Odpusť mi. Musel jsem to udělat. Tvoje smrt je můj život. Zaříkávám tě, abys odešel do země duchů a na mém rodě se nemstil. Děkuji vám, předkové, že jste stáli dnes při mně!

Jenom se trochu napít teplé krve na posilněnou, a pak zas dál. Na návrat je brzy. Třeba mi štěstí bude přát i nadále. Co to? Kdo je to? Chlap z cizího kmene. Považuje snad toto loviště za své? Ale ne – ten zajíc je můj! Nedám! Já ho vystopoval, já ho zabil! Nikdo mi ho brát nebude! Zvlášť ne tenhle chudinka. Je o hlavu menší než já a taky už hezky vyzáblý. Sotva se drží na nohou. Jen si něco zkus a schytáš to!

Takže boj? Asi ano. Vidím ti na očích, že se ti dvakrát nechce, ale zřejmě taky nemáš na vybranou. I ty nejspíš raději dnes zemřeš, než aby ses zase vrátil s prázdnou. Tak jen pojď, ukaž, co v tobě je. Kroužíš okolo mě, chceš mít slunce v zádech. Jenže já znám tyhle triky také, to se neboj. Jeden úkrok, druhý úkrok. Opatrně a zlehka našlapovat. Dívat se mu do očí, číst mu v nich každou jeho myšlenku. Jsme jako dva tanečníci. Krok, krok, úkrok, krok a ještě jeden. Pomalý, smyslný tanec, ve kterém jde o život. A hele – teď špatně došlápnul a maličko zakolísal – do útoku! Švih! Ech – je mrštný jako had. Pozor! Uf – to bylo o fous. Jenže já taky nejsem dnešní. Chňap! A mám tě! Z toho se jen tak nevykroutíš! Cítím, jak ti krev pulsuje v krční tepně. Cítím, jak ti to v těle škube, když lapáš po dechu. Za chvíli to všechno skončí, za chvíli budeš i ty můj úlovek.

Ouvej! Démoni se spikli! Noha klouže v bahně, prsty neudrží stisk, padám…

Pusť, chlape, pusť! Co děláš? Snad mě nechceš praštit? Ne, počkej – domluvíme se! Půlka zajíce pro každého… au…

Ach, ta nenadálá lehkost! Já stoupám! A tam dole – co je to? Jsem to já. Ležím na zádech, mezi očima krvavou díru. A můj přemožitel se činí. Sklání se k mé hlavě a dává si do nosu. Není nad čerstvý, teplý mozek. Je vidět, jak pookřívá. Otírá si ústa a dává se do díla. Za pomoci sekeromlatu a pazourkového nože nejprve odděluje hlavu od těla. Zvedá ji za vlasy do výše a ukazuje slunci. Vítězoslavně řičí a poskakuje.

Doma si hlavu vysuší a vystaví jako trofej u svého ohně. Ale jen u ní nezůstane. Znova se chápe nože a pižlá mi ruku v rameni. Pak druhou. Pak přijdou na řadu obě nohy. Je to spousta dobrého masa a navíc – až z mého těla večer obřadně pojí, spoutá mou duši a já mu budu muset odevzdat svou sílu.

Konečně je hotov. Mé ruce a nohy svazuje koženými řemínky a věší si je na záda. Hlavu si za vlasy váže k pasu. Obtěžkán bohatou kořistí se vydává na dlouhou cestu do svého tábora. Jde bez zastávky a odpočinku, nemůže se dočkat zasloužených ovací. Stmívá se, ale tábor už je na dohled. Vrah mého těla hlasitě haleká a točí nad hlavou zajícem. Vstříc mu vybíhají jeho ženy a děti. Muži stojí vznešeně u brány a uznale, byť možná trošku závistivě, mručí a poplácávají ho po ramenou. Ženy od něj přebírají kořist a o překot se k němu lísají. Hladí ho, líbají, sají jeho úd. Každá si ho chce tuto noc získat pro sebe. Ta, kterou si dnes vyvolí, se totiž dozajista stane matkou budoucího slavného válečníka, možná dokonce příštího náčelníka kmene…

Ohně planou, bubny duní, celý kmen se raduje a tančí. A kde jsem já? Torzo mého těla leží na chladné zemi. Společnost mi dělají dvě lišky, hodující na mých vnitřnostech. Vrány se slétají...

A co můj kmen? Co mé ženy a děti? Choulí se pod převisem a marně mě vyhlížejí. Nedočkají se. Ženám nezbude než hledat nového živitele a ochránce. A mé děti se stanou otroky jeho dětí…Blik!

3. Klikař

„Haló, pane, jste při sobě?“ Modravé mihotání. Oúúú! Jak mě bolí hlava! Je těžká, přetěžká a uvnitř se to všechno motá a víří. Kdo jsem a kde to jsem? Co se to tu děje? Jsem udatný lovec a bojovník. Jsem na lovu. Ne, špatně – byl jsem na lovu. Bojoval jsem o kořist – ano! Ale měl jsem smůlu. Můj protivník mě přemohl, zabil… Zabil? Jsem mrtvý? Tak jak to, že mě bolí hlava, kterou mi usekl a odnesl? Ne, ne… to byl jen takový sen… já… už vím! Já jsem námořník! Naše loď nejspíš ztroskotala – nepamatuju se. Teď ale každopádně ležím na voru a slunce do mě nemilosrdně praží. Vlny, ach, ty vlny – jsou hrozně vysoké. Nahoru a hvííízd! – dolů. A zase nahoru, a zase dolů. Slaná voda mi rozežírá kůži, pálí v očích. Slunce žhne. A nahoru – a dolů! Ouvej! Ouvej! Žaludek tancuje breakdance... Breakdance? Co to je?

„Pane, no tak! Proberte se!“

Kdo to tu řve? Nějaká mořská potvora mi vlezla do pusy. Asi chobotnice. Teď tam rejdí. Dobývá se mi do krku. Je mi to jedno. Chce se mi spát. Hrozně spát.

„No tak pane! Nevzdávejte to!“

Hergot! Kdo mě to tu pořád prudí? Tohle je můj vor! Můj oceán! Nikdo jiný tu nemá co dělat! A proč se vlastně nepodívám a nezjistím to? Od čeho mám oči! Jen hezky pomalu - slunce je nejspíš přímo v nadhlavníku, nemuselo by to být nic příjemnýho, koupit to hezky naplno. Ale slunko nikde. Jen modré záblesky. To bude asi ten světélkující plankton, jak jsme o něm onehdá čet.

„No konečně! Málem jste se udusil – měl jste zapadlý jazyk.“

Co je to tady za divný mumraj? A zas ňákej cizí chlápek? Celej v bílým. Kde ten se tu vzal? Ale kde je moře? Kde jsou vlny? Co ta modrá světýlka? Támhle – to znám – to jsou… elektromobily! Jo. Elektromobily s modrejma majáčkama na střeše. No jo, ale co dělají uprostřed oceánu… vlastně… žádný oceán tu není. Tak kde to jsem?

„Co je? Co se stalo?“ Vida. Můžu i mluvit. Fajn zjištění.

„Měl jste nehodu. Vzpomínáte si?“ Nehodu?

Blik! Tma. Blik! Blik! Tma! We will, we will rock you! Blik! Tma! Blik! Blik! Všechno lítá co má peří! Stromy se míhají, stíny stromů se míhají, motor burácí, krev ve spáncích – digidum – digidum, asfalt jako divoká řeka, jako jedovatá zmije, jako skluzavka, jako měňavka, jako gejzír, jako vodopád. Letím vzhůru proti vodopádu  - sakra práce, NENÍ TO V POHODĚ! Plnej knedlík. Jak to, že tam mám plnej knedlík? Proč tam mám plnej knedlík? To se přece nědělá! Blik!

Mít garáž v centru Prahy je dneska luxus. A mít v ní originál Harleye z dvacátého století, to už teprve něco znamená. Sice to leze do peněz, ale ten zážitek z jízdy se ničemu nevyrovná. Chce to ovšem svoje. Tak především by za to člověk neměl sedat, pokud není v naprosto dokonalé pohodě. Kočírovat Harleye to není jen jízda na motorce – to je rituál. Než nasedneš, alespoň třikrát ten svůj stroj obejdeš. Samozřejmě zkontroluješ, jestli máš dobře nafoukaný gumy, ale hlavně – jestli někde není nějaký nežádoucí flíček, šmouha nebo cákanec. Jestli na něco takového přijdeš, vytáhneš z kapsy měkkou, čistou jelenici a místečko hezky vyleštíš tak, aby ses viděl. Špinavý Harley je rouhání, stejně jako rychlost nad šedesát - Rychlá jízda Harleyům nesluší. Harley, to je seladon na dvou kolech – chce se každému hezky předvést, ne se jen tak mihnout kolem jak žíznivá čára. Motorkový kamikadze ať si laskavě sežene nějakou vysokootáčkovou japonskou cirkulárku – ty se koneckonců shánějí o poznání lépe než Harleye.

Když je tedy všechno, jak má být, tak nasedneš – ale ještě ji nenahodíš. Chvíli posedíš a hovíš si v koženým sedle. Pak hezky zeširoka uchopíš řidítka, shodíš ji ze stojanu a zhoupneš se, abys vyzkoušel pérování. Fajn, teď ji můžeš nakopnout.

Chytla samozřejmě hned napoprvé – máš ji přece seštelovanou jak švýcarské hodinky. Netůruj – poslouchej, jak hezky bublá – to je zvouček, co? Tak, a teď se můžeš pomaloučku rozjet. Jedeš, a závistivých pohledů okolo si blahosklonně nevšímáš…

Elektroped – bože můj! – jak tomu vůbec někdo může říkat mašina! Ani když se to předělá na ruční řazení, tak to není ono. Jo, jsou i takoví, co si pak k převodovce nechají přibastlit zvukový modul, takže jim to skutečně všelijak cvaká, brblá a mečí, a oni snad doopravdy mají pocit, že se na něčem vezou! Tomu už tedy opravdu říkám dekadence. Skoro jako když se malí caparti prohánějí na trojkolce a při tom ze svých dětských hlasivek vyluzují libozvučné: „Enenéénééén…“ Blik!

Let vzhůru asfaltovým vodopádem. Proč? Uber vole, uber! Proč? Proč se, sakra, sám se sebou hádám? Stejně ubrat nemůžu – ruka mi ztuhla – je v ní křeč. Všude mám křeč. V nohách, v břichu, taky v ksichtě a tu nejkřečovitější v hlavě. Motor řve. Já řvu taky. Kdo s koho? Voči, voči, voči, moje zlatý voči – kam si myslíte, že jdete? Chcete mi zdrhnout? Chcete z hlavy ven? Přestaňte už! Už dost! Vždyť to hrozně bolí! Motor řve – jak jsem na to přišel? No, musí řvát, logicky, když ho přetáčím. Ale v uších to nemám. V uších mi hučí a píská, klokotá zpěněná krev. Teplýho něco teče po bradě. Mlíko to nebude. Krev. No jo. Ukous jsem si kus rtu. Nebolí to.

A teď – co to sakra je? Hrozně moc divný pocit. Nestabilní, klouzavý, vodržkoidní. Svět, co svět! Celý vesmír se mi řítí do držky. Zadek má taky křeč. V krku sucho, srdíčko skáče mimo rytmus a žaludek se choulí do sebe. Hvííízd! Tam dole pod prdelí mám místo pneumatiky hroudu měkkýho másla. Toto sviští, toto sviští! Vodopád je pryč. Bezedná propast. Zívá a šklebí se- jen pojď, miláčku, pojď! Chci nebo nechci? Je mi to fuk. Divný. Tuze divný. Moje mašinka! Ach né! Ty zvuky, ty příšerný, kvílivý zvuky! Ta bude bude, milej zlatej, na hadry. A nejen ona. Ty to taky pěkně schytáš, na to vezmi jed. Rozsekáš se na maděru. Budou tě seškrabávat z asfaltu. Lup! Stav bez tíže. Letím a vznáším se nad krajinou jako rozevlátý létající koberec. Ach! Volnost! Svoboda! Ta nenadálá lehkost! Nic už netíží mysl, tělo, ani srdce. Žádné starosti, žádné bolesti, ta tam je únava. Bum! A zase tma. Blik! Tma. Blik! Blik!  Tma. Blik!

„Tak co? Vzpomínáte si, nebo máte okno?“

„Jo. Matně. Moje motorka…“

„Na motorku se teď vykašlete. Co vy? Bolí vás něco? Cítíte nohy?“

Nohy? Já mám nohy? Jo, teď, když o tom přemýšlím, tak jo, mám nohy. Dokonce s nimi můžu i hejbat. Ale půjde to – nejprve prsty – skrčit a narovnat, raz a dva – no výborně! Co kolena? Taky poslouchají. A ruce? Mám snad i ruce, nebo ne? No jasně! Tady jsou. A vypadají vcelku zachovale. Co to tu je, tady všude okolo? Tráva. Což takhle vzepřít se na předloktí a zkusit se nadzvednout?

„Klid, pane, klid, raději ležte. Naložíme vás na nosítka a odvezeme na vyšetření.“

Ne, ne. Já jsem v pohodě. Už mi otrnulo. Vždyť se už i rozpomínám. Hezky jsem sebou mlaštil, jen co je pravda. Ale zlomeného snad ani nic nebude. Držka pálí jako čert. Musím si to ohmatat. Teplý. Lepkavý. Pěkně jsem se odřel. Ňáký čas teď ze mě bude náramný krasavec. Ale jinak…

„Asi vás zklamu, doktore, ale ledvinky nebudou.“

„Co to povídáte?“

„Ani játra, plíce, srdíčko, nebo na co jste si to dělali zálusk. Nerad bych chválil den před večerem, ale zdá se, že mi vůbec nic není. Prostě zázrak!“ A šup! Jediné švihnutí a stojím pevně na nohou. „Vidíte?“ Jen se koukni, jak se mi kolínka poslušně ohýbají. Sleduješ? Šmáruju si to sem a tam, jakoby nic.

„Celý a zdráv jako rybička. Náhradní díly nebudou.“

„Váš smysl pro humor se mi nelíbí.“

„A víte, že mě samotnému taky moc ne?“ Čemu se to tak strašně tlemím? A proč jsem tak nehorázně prostořeký? „Na rozdíl od vás to ale budu muset se sebou ještě nějaký ten pátek vydržet, jak se zdá.“

„No, on už vás přejde smích.“ Ejhle, polda! „Jste majitelem té motorky?“

„Ano.“

„Takže pan Boris Axler?“

„Přesně tak.“

„Tak mi sem položte palec.“ Hm, pěknej buddy. Skoro tak pěknej, jako můj. Symphony 45 SL. Znám. Vodotěsnej, nerozbitnej, prachuvzdornej. Ti dopraváci sou  teď ňáký vybavený! No tak mu ten paleček na snímač položím, no. Co mi taky zbejvá? Diodečka na tykadýlku bliká, poliš se tváří poněkud nepřítomně. Neviditelný parsek mu na sítnici promítá mý sívíčko.  Jen ať si počte – ať ví, s kým má tu čest.