Kamna

Bylo mi ho až líto, když jsem ho viděl statečně a odhodlaně, navzdory vyčerpání, šlapat do prudkého kopce vlečíce za sebou na sáňkách svůj obrovský záplatovaný batoh. Pomalu se již začínalo šeřit a my ještě museli ujít pěkný kus cesty, tak jsem zašrouboval zmrzlou termosku a vydal se hlubokým sněhem v jeho stopách. Po chvíli jsme opustili les a před námi se otevřela rozlehlá louka táhnoucí se až k obzoru. V dálce jsem matně rozeznával jeho obrys, rozplývající se v houstnoucí tmě a trochu jsem si pospíšil. Měsíc se zatím schoval za špinavé mraky a krajina se zahalila rouchem temnoty a ani ten bělostný sníh už nebylo téměř vidět. Takovou tmu jsem v životě nezažil. Kráčeli jsme teď mlčky vedle sebe a jen občas jsme se zastavili, abychom zkontrolovali směr. Jeho malé krůčky byly nesrovnatelné s mými kroky, a proto jsem na něj musel často čekat, ale ani jednou za celou cestu si nepostěžoval. Bylo těsně před půlnocí když jsme konečně spatřili v dálce malý ostrůvek světla. Jak jsme přicházeli blíž, stále více bylo možné rozeznat obrysy stavení. Na zápraží hořela vysokým plamenem petrolejová lampa. Právě když jsme přicházeli k brance, vyšel kdosi na verandu a pomalu si zapálil doutník. Kouř se obtočil kolem lampy a pomalu a těžce stoupal vzhůru. Potom si nás muž všiml.

„Už jsme mysleli, že jste zabloudili.“, prohodil úsečně a ustoupil nám z cesty. Z chalupy bylo slyšet bouchání hrnců a hučení rozpálených kamen.

Vešli jsme s malým Míšou dovnitř přímo do kuchyně. Všude bylo plno kouře. Okamžitě se mi zamlžily brýle. Sundal jsem je a ohlédl se na něj. Stál rozpačitě mezi dveřmi a zvědavě nakukoval dovnitř. V ruce držel špinavou šňůrku od sání, které zůstaly i s jeho věcmi venku na zápraží. Ukázal jsem mu, kde se bude spát a řekl, ať si tam zatím vybere postel a odnese své věci. Nikdo si nás nevšímal, tak jsem se posadil ke dlouhým kamnům a sledoval jak nějaký muž klečí u kamen a sekyrkou štípe polínka na jemné třísky, které potom přikládal na rozhořívající se oheň. Podivná žena ve staré zástěře stála u otlučeného umyvadla v rohu místnosti a napouštěla vodu do velkého sazemi umazaného hrnce. Míša si zatím s hekáním odtáhl svůj batoh do vedlejší místnosti a vyčerpaně ulehl na nejbližší postel. Bylo mu jedno, že má kalhoty až po kolena promočené od sněhu. Netrvalo dlouho a zdálo se, že usnul. Já jsem jen dál zadumaně seděl u kamen a pomalu se začínal těšit na večeři. Během cesty mi pořádně vyhládlo a s každou další minutou byly mé myšlenky na jídlo intenzivnější. Muž z verandy se zatím vrátil dovnitř a začal chystat nože a sekáček na maso. Připadal jsem si zbytečný, tak jsem mu nabídl svou pomoc, kterou však rázně odmítl. Sedl jsem si tedy zpět na dřevěnou lavici a hleděl do ohně v kamnech. Dva velké hrnce již stály na plátech a voda v nich se pomalu ohřívala. Pak mě žena požádala, abych přinesl maso. Začínaly se mi sbíhat sliny už jen při pomyšlení na krásně opečené stehno, na pohádkově jemný masový vývar, na křupavou kůžičku. Šel jsem vedle vzbudit Míšu, aby se té hostiny také mohl zúčastnit. Rozespale se vyhrabal z postele a malými krůčky doťapkal do kuchyně. Oči všech přítomných se rázem upřely na něj. Nejdříve jen mžoural do náhlé záplavy světla, jak přešel z temného pokoje, ale brzy se rozkoukal a jeho zrak nesměle přejížděl po našich tvářích. Potom se na nás usmál a zeptal se, kdy se teda bude jíst. Muž se sekáčkem na maso si Míšu přitáhl k prkýnku, sekera zasvištěla vzduchem, a pak ještě jednou, a znovu. Žena rychle přiskočila s prázdným hrncem a zachytávala krev, já zatím rychle odnášel naporcované nejchutnější kousky a napichoval je na rožeň. Za chvíli se již stehýnka opékaly dozlatova nad plameny, zatímco se zbytku se dělal vývar v hrncích. Můj hlad začínal být nesnesitelný.