o svatbě Silvinky s Azalinem

Vyprávění o tajemné a podivuhodné svatbě dvou Písmáků, jíž jsem měl tu čest se účastnit, aneb pohádka, která se skutečně stala...

  Aby hladina událostí až tak plně nepohltila kamínek tohohle příběhu, dovoluji si zachytit ho z podpovrchu mojí paměti, na povrch čistě neviného papíru.   Na počátku byla tma. Pak do ticha zazněl hlas: "Rosviťe někdo další svíčku." Nebo tak nějak, už vlastně ani nevím. Psal se čtvrtek, a z písmáků tu bylo (zbylo) jen pár, v sestavě: Sarken, Tynic, Jim_Page_LZ, Zolli (už i s dětmi), ViNiL s Tanizaki, Azalin se Silvinkou, Falka a já. Seděli jsme v Sarkenčině chatě v Dolních Mikulášovicích, a protože bylo kolem půlnoci, tradičně se hrálo na kytaru a zpívalo. Tu najednou vešla Šílená...   Kdo neznáte naši Šílenou, a nestačí vám nápověda její přezdívky, máte smůlu, protože nepovažuju za možný, abych sepsal nějakou její charakteristiku, nebo snad popis. Doporučuji poznat na vlastní oči, uši, myšlenky.   Vteřina ticha, a přivítací jásot. Po pár nadšených minutách, se nás najednou vážně zeptala, jestli nám nebude vadit jít na chvíli ven, že pro nás s Puntíčkovaným Bagrem něco připravili. (Puntíčkovaný Bagr = Šílená x 2) Na stůl položila jakýsi zapečetěný svitek, a zmizela ve venkovní tmě se slovy: "Počkejte na ducha". Na svitku bylo rýmované poselství ve smyslu: "Dnes je rej skřítků a pohádkových bytostí, jděte za duchem, ten vás dovede na slavnost. A kdo vymyslí rým na slovo verš bude zvolen králem noci" ;-))   Debata, která se pak rozpředla, sice probrala různé nápady, o co jde, ale výsledkem bylo jen, že se většina šla pro jistotu tepleji obléci.   Vzduchem plným očekávání prokmitl slabý tón flétny. A venku opravdu čekal. Po dešti navlhlý, v bílém přehozu s dírami pro oči a flétnu, na kterou si lehce popískával... Když už si byl jistý, že je mu věnována pozornost, přestal hrát, natáhl před sebe ruku a žádostivě prohlásil: "Sůůůůl".   Hned se kolem něj shlukla převážně ženská část písmáctva, ale přestože byl duch vyzýván a provokován mnoha rafinovanými způsoby, nic než občasné "Sul sul, sůůl?" z něj nikdo nedostal. Konečně přišel Tynic se sklenicí od zavařeniny, do poloviny zaplněnou bílými krystalky nadzlatelné látky... Duch zbystřil, vnožil nasliněný prst, a s viditelnou rozkoší jej olízl. Slovní zásobu mu to nerozšířilo. Sklenice byla uzavřena a předána Zolli do úschovy, což duch smutně okomentoval, způsobem jemu vlastním.   Nasolen sebral se, a s námi v závěsu, vydal se směrem k silnici, a dál dál cestou směrem k břidlicovému lomu, kde jsme se tak rádi koupali a hráli si s raky. To už mnohým docházelo, že dnes nebude jen tak obyčejná noc...   Když se uprostřed stráně přidalo k flétně ještě žalostné houkání hýkání z lesa, mnohé dívčí srdce pokleslo až na dno strachu. Odvážný Tynic sice vyběhl strašidlu "domluvit", ale jen díky jeho nešikovnosti mu uprchlo, a s lomozem se vzdálilo lesem. První boty se vnitřně sbližovaly s vodou...   V půli cesty nás duch, pokřtěný na Sůltána, opustil (s výmluvným gestem směrem k provázku (pnoucímu se dál do tmy), a pískajíc holka modrooká, vracel se kamsi zpátky do srdce hvozdu, odkud nejspíš vzešel.   Housenkový pás Písmáků tápající provlhlou tmou po Adrianině niti, šeptající, klopýtající, smějící se, mlčící, nadšený, nedočkavý, směřující k cíli...   Náhlá odbočka mezi stromy... vše bylo propleteno větvěmi, kopřivami, křovím, a výkřiky: Balvan! Bacha! Sakra! i horšími. Písmáci však nezdolně sledovali tenkou linii vedoucí do říše pohádek. Konečně cesta. Kaluže, bahno? K smíchu. S blížícím se lomem rostl průměrný obsah vody botách a oblečení, a zároveň s ním i dobrá nálada... Je slyšet dunění bubnu. Už jen kousek!   Pableskující světélka mezi stromy se spojila do tvarů svíček a plamenů ohně, v obrysech ostrůvku, jen pár metrů přes vodu. Tak blízko a přesto mimo dosah? Podmanivý hlas pohádkové královny, nadnášený dunivými rytmy, klouzal přes vodu, a vybízel nás k návštěvě. Načež prozaicky dodal, že to jako bude svatba Azalina se Silvinkou, a že na ostrově je oheň na zahřátí, chleba na opečení, a česnek na dokuchtění topinek. Kdo by odolal? Slavnost mohla začít.   Přestože duše básníků zvyklé letu, všichni jsme přízemně zvolili cestu vodní, už jen proto, že v půlce čekal osvětlený vor se šampaňským mokem, a pohárky. Ozvalo se první: "A máte někdo plavky?" následované "Já tam nevlezu!" propletené s "Je to DĚSNĚ studený!". Historie uvádí, že pokud někdo plavky měl, nepřiznal se, nebo je solidárně svlékl...   Podél okraje vody roztahaný hlouček nahých těl. Kdo tam půjde první? Kdo se obětuje ve jménu Písmáctva? Zvolání: "Raci, uhněte!" následované mohutným: "Šplouch" upozornilo na prvního hrdinu. To Jim_Page, čacký Písmák-Totomák uvedl věci do chodu. Přes jeho heroický výkon, zůstávala většina poetů na břehu (s vyjímkou Zolli) a jen pozorovala Jimovo úsilí o otevření lahve (za současného šlapání vody), střídavě se samotnou temně, chladně působící hladinou.   Konečně se podařilo láhev otevřít, a to vybudilo i pár dalších a dalších písmáků, aby svěřili svoji tělěsnou schránku hrátkám vodního živlu. Kolem Jima se vytvořil sevřený shluk, a střídavě plavoucích, postávajících a klepoucích se poetů, při tom všem buď žadonící o pohárek (mimochodem byly to podobné, jako se v nemocnicích používají na vzorky moči ;), nebo jej už zuřivě svírající. Konečně připlaval i poslední opozdilec, a i jemu byla naplněna vzorkovnice bublinkovou tekutinou.   Sborový přípitek "Na Písmáka", doplnilo Jimovo nesměle provokační "na totem...", přehlušené sborem nesouhlasu... "Na nás!". "Na nás!" Deset rukou se vztyčilo k nebi. Plastové pohárky se srazily vjeden chumel. Z našich niter zvedl se souznivý řev, a ten vytryskl vzhůru k temné obloze, v radosti z (nejen) své existence...   Zatímco se pár otužilejších dál cáchalo ve vodě, a provokativně plavalo okolo - kolem, já jsem hned vyrazil za lákavou vidinou šlehajících plamenů na ostrůvku. Jejich hřejivý žár, byl stejně tak úžasný, jako v mých představách. Postupně další a další promrzlíci vylézali na teplo světa, a brzy byl již oheň sevřený v těsném kruhu oranžových těl.   Vílí královna si odvedla Azalina se Silvinkou k převlečení do svatebního, a její pomocný bubeník nám jemně naznačil, že bychom si jako měli připravit obřad. Nějak nikdo nevěděl jak začít, a tak jsme klidně vykecávali. Vzduchem se proplétala vůně hořícího dřeva, navlhlých vlasů, a s spolu s lačným vjemem opékaného chleba, vlichocovala se našemu čichu.   Zajisté pomocí kouzla (to se pozná podle navlhnutí) přenesla šílená královna naše šaty k ohni, ale nikomu se do nich viditelně nechtělo. Kupodivu nejvíc protestovaly dívky. I ten jediný kazisvětský exhybicionista si jen uvázal šátek kolem krku. Hovor dál tekl jako potůček a smích hopsal na oblázcích v řečiti.   Postupně ale v boji s plameny vítězil noční chlad a tak i přes hrdinné přikládání, našel se první zbabělec, co začal zahalovat svoji lidskou přirozenost. Tím ovšem spustil oblékací lavinu. Marně Sarken volala, že ještě ne... Písmáci se vrhli na pytel se svršky, jak kobylky na úrodu. Naštěstí (pro Sarken) byla v pytli sotva polovina věcí, a tak byl každý spíš oblečený-neoblečený, než oblečený.   Pro skandující dívky předvedl pouze tričkem zahalený Tynic dokonce trochu erotického tance, a kroutíc zadnicí, odešel si pro fotografiho přístroj, jímž měl dokumentovat obřad. Bohužel žádná z dívčin se ho nerozhodla následovat, a tak je tento text značně ochudzen o popis ladných křivek, vlnících se v odlescích vyplazených ohnivých jazyků... a spadlých čelistí.   S oblékanými šaty, jako bychom si oblékli i trochu zodpovědnosti, protože se začalo nahlas uvažovat, jak bude probíhat obřad, a kdo bude mít jaku roli. Jim_Page byl jednoznačně určený oddávajícím knězmákem, Tynic se držel svojí (Azalinovy) obrázkové skříňky, Zolli se pasovala na sudičku a na ostatní vyšlo vděčné křoví. Silvinka si za svědka vybrala svoji sestří Sarken, a Azalin svého bratříka, tedy mně. Pod dojmem takovéto důležité role, začal každý rychle vymýšlet vhodnou rýmovanou gratulaci. Času bylo dost, ale i tak se pořád ozývaly hlasy: "Já to nemám...", "Fakt teda navím co." a "JÁ už to mám dávno..." a podobné.   Konečně kouzelnická králíkovna zatleskala, a oznámila nám, že bychom mohli začít. Spolu s králíkáckým bubeníkem vše z povzdálí pozorovali s jiskřičkami v očích.   Tak nějak jsme se rozestavili na a mezi balvany. Chvíle zvuků hořícího dřeva, pošpluchující vody a pípání probuzeného ptactva. Jim se důstojně otočil a začal svoji řeč. Vložil do ní veškerý svůj poetický um a schopnost improvizace. Výsledkem nás takřka omráčil. Možná to bylo tím procítěným přednesem, možná těmi doprovodnými gesty, a možná se mu to i rýmovalo, fakt nevím. Vím jen, že to bylo skvělé.   Došlo i na klasickou otázku (rýmovanou): "Chceš Silvinko v dobrým i zlým tohohle chlapa vedle?" Silvinčino jasné a znělé "Ano" provlnilo se okolními skalními stěnami, a ozvěna jejích šťastných myšlenek proběhla astrálním prostorem nejspíš až někam za Košice... Na podobnou otázku (rýmovanou) Azalinovi, byla odpovědí chvíle ticha. "A můžu si to ještě rozmyslet?" Dloubnut Silvinčiným něžným lokýtkem, rozmýšlení značně zkrátil, a tak s nadšením pronesl: "No tak teda jó...". A bylo to! Za Jimovým oficiálním (rýmovaným) potvrzením svazku, ozvalo se táhlé "Huráááááá" (možná jen Uááááá) a hodně dlouhý potlesk. No, možná dlouhý, ale přesto pořád kratší, než novomanželský polibek...   Konečně se se podařilo obě půlky páru od sebe oddělit, a na jejich hlavu začala dopadat rýže v celých hrstích. Pod neustálou palbou měnily se prstýnky a jen málokteré oko nezvlhlo potřebou procítit sílu chvíle. Ke slovu přišly i kapesníčky s dívčím štkaním, a mužné pomrkávání. Na své si však přišly hlavně úsměvy rozličných druhů, poddruhů a čeledí.   Do vzduchu se též vznesly první gratulace (rýmo... už mlčim), aby dopadly na rýží předbombardovanou půdu. Některé vehnaly do očí další slzy (slzný plyn?), jiné vyvolaly výbuch smíchu (i s kráterem). Zazněla poslední rýmovačka, a s vervou písmákům vlastní, se přešlo na potřásání tlapičkama, a hlavně mé oblíbené líbání nevěsty a vzájemné objímání...   Nechal jsem toho, až když mě Sarken taktně upozornila, že ji držím v obětí už potřetí. No, co se dá dělat... v tom nadšení jsem si přece nemohl pamatovat... no nic.   Znovu jsme se rozestavili okolo ohnivého přítele, a naslouchali jeho plameným proslovům, smíšených s našimi vlastními hlasy. Vyhlídka na další svlékání a chladnou všeobjímající náruč vody, nikoho moc nepřitahovala, a tak se povídalo a poslouchalo a povídalo...   Najednou tu bez varování bylo Ráno. Nikým nepozváno, stálo s námi u ohně a vítězně se šklebilo. Jeho věrný nohsled Šero se plížilo okolními stíny, a odkusovalo chuchvalce z věrné tmy. Ani sborové "Néééé" a "Fůůůůj" nám nepomohlo, a nedokázalo zahnat obtížné narušitele. Rozhodli jsme se nečekat na, z dálky se hlásící, Svítání na ostrůvku, ale čelit mu v otevřeném boji cestou.   Zatímco se drkotající písmáctvo odhodlávalo slézat do hlubiny k rakům, nemilosrné Ráno dál a dál stínalo světelným mečem vrstvy halící tmy. Bledá těla písmáků vystupující nad pozadí temné hladiny, třesoucí se na plátně tmavolesa, oblečeně siluetující proti pobledlému nebi...   Zase se muselo čekat na pár vodomilných, chladovzdorných, blbnoucích písmaček. Na druhou stranu, o to větší bylo obecenstvo, provázající výstup každé z nich. Hledání správných věcí, oblékání, zahřívání (s pomocí i bez), čekání a pomalý odchod. Nikomu se nechtělo loučit s dějištěm této veselé romance s mokrým a chladným, však radostným koncem. Jen vyhlídka na teplo spacáků, stádo čekajících ručníků a suchého šatsva, nás přesvědčila, že přeci jenom půjdeme.   Časté ohlížení ke stále hořícím svíčkám, pohledy bloudící k vystupující mase ostrůvku, než nás oddělila stěna stromů... to bylo naše sbohem. Roztáhnuti jak žvýkačka, šli jsme v malých až nejmenších skupinkách zpátky cestou-necestou. Blahoskloné poznámky směrem ke kdysi přebrouzdaným kalužím, přátelská myšlenka provázkové odbočce do mlází a kopřiv...   Po tom, co jsme vylezli ze stěny lesa, naskytl se nám nádherný pohled. Takřka terasovitě svažující se pole, oddělená stěnami stromů, zaplavené mořem převalující se mlhy. Tu a tam probleskl kousek luční zeleně, jenom vrcholky stromů, jako větrolamy, výškou vzdorovaly té záplavě závojové běloby. Pohádková skutečnost nebo skutečná pohádka? Možná jen každodenní zázrak... PS: Nedávno jsem se od Sarken dozvěděl, že se nám naším křikem podařilo k smrti vystrašit jednoho hajného, což společně se světelným doprovodem, nad nočním lomem, vyvolalo ve vesnici tajemné legendy o novém stašidle... Také byl prý ve vesnici viděn nějaký duch s píšťalou, ale to jsou nejspíš jen nepotvrzené fámy... :-)))

---