Brilliant Roy 1

Ten rok začal podzim opravdu hodně brzo, což bylo jasným znamením, že zima bude krutá. Ač byla teprve druhá polovina září, začal fičel ostrý studený vítr a ani ranní jinovatka nebyla vyjímkou. Jitro co jitro jsem se probouzel do barevného listí a mlh, jež zaplašilo až polední slunce, někdy i do občasného mžení, které se člověku přes veškerou jeho snahu dostalo až na holou kůži. Stejně jako ten den.

Tuším, že to bylo v úterý, den před tím jsem vydělal poslední kůži a pánev na rýžování zlata jsem pověsil na hřebík ve stáji, protože bystřina pomalu ale jistě zamrzala a sekera věčně zaseknutá do špalku před vchodem našla své místo pod střechou v kůlně plné proschlého dubového a bukového dřeva z okolních listnatých lesů.

Ten den jsem se probudil časně. Líně jsem se převrátil na bok a rukou jsem otřel zamlženou okenní tabulku. Otřásl jsem se. Na trávě ležela jinovatka a celý svět měl mléčnou barvu. Sklo křižovaly drobné kapky a i přes teplou peřinu jsem cítil tu zimu, která venku byla.

Nepatřím mezi drsné zálesáky, kteří mají požitek z toho, že vstávají před rozbřeskem a myjí se studenou vodou. Považoval jsem to za zbytečné, mě zrovna nepomáhalo dokazovat si, že jsem chlap co vydrží všechno. Dokázal mi to můj starý život. Já si spíš pohrával s myšlenkou, že dnešek příjemně strávím ve své posteli. Cesta do města počká, nač se štvát do psího počasí... Nakonec jsem ale přeci jen vstal. Kdysi jsem se naučil nezanedbávat povinnosti a toho jsem se držel, protože zítra by mohlo být pozdě.

Rychle jsem se nasnídal, ovesné vločky s trochou medu, vzal si teplou jelenicovou vestu, nasadil jezdecký klobouk a krátký kabát a vyšel ven. Na prahu mě ovanul chladný vzduch, plný vůně a zvěstí, že zima už přichází. Já to naštěstí dobře věděl. Věděl jsem, že dnes mám poslední šanci sehnat si zimní zásoby. Lépe řečeno, vyměnit kůže a trochu zlata za peníze a ty pak utratit za mouku, trochu cukru a soli. Masa jsem ve spíži dost, protože jak bylo lovecké období krátké, tak bylo štědré.

Žil jsem v malém srubu u bezejmenné horské bystřiny, do nejbližšího městečka Little Hill to bylo asi čtrnáct mil a cesta zrovna nepatřila mezi ty bezpečné. Strmé a kamenité svahy střídaly mosty přes hluboké kaňony, které jsem si sám stavěl, když jsem se rozhodl usadit se právě tady. Pak pokračovala temným lesem ve kterém jsem teprve nedávno objevil starou zlatokopeckou osadu, vystoupala na kopec kde bylo pět hrozivých dřevěných a věkem sešlých křížů, sestoupala do Littlehillského kaňonu a tím pokračovala až do města.

Ze začátku jsem se tudy bál jezdit. Ani ne kvůli bezpečnosti, spíš na mě okolní místa působila tísnivě. Na to jsem si časem zvykl a tak pro mě nebyla cesta do města už nic jiného než výhled na delší dobu v sedle.

Pomalu jsem odkráčel ke stáji, kde byla moje věrná mula Rossie. Pozdravila mě odfrknutím. Pohladil jsem jí.

Koně jsem neměl. Nepotřeboval jsem ho. Mula se pro náročnou cestu do města a zpět hodila skvěle. A stejně jsem neměl tolik peněz.

Vzal jsem jezdecké brašny plné pracně vydělávaných kůží, přehodil je přes Rossie, k pasu jsem si připnul nůž a váček zlata, které jsem letos vyrýžoval. Přes rameno jsem si hodil mojí starou, ale dobře udržovanou Larryovu Dvojhlavňovku a do kapsy si strčil osm nábojů. Víc už jsem jich nikde nesehnal.

Mlha byl opravdu hustá. Podle okolního nesmělého světla se zdálo, že slunce již vyšlo. Vítr zostřil a byl opravdu ledový, zvláště když se dal dohromady s deštěm. Napadlo mě, že jsem udělal dobře a cestu neodložil ani na den. Předloni se mi stalo, že než jsem z města přijel zpátky domů, cesta byla zavátá. Všechno zatím naznačovalo, že letos by se to mohlo opakovat. Zdejší kraj rád měnil svou tvář z hodiny na hodinu.

Vyrazili jsme. Měl jsem co dělat, abych vůbec rozeznal dva mohutné smrky asi sedmdesát metrů od srubu, mezi kterými se stezka proplétala. Rossie však cestu do Little Hillu znala dokonale, bez jakýchkoliv příkazů pomalu sestupovala do údolí.

Pár metrů za lesem jsme narazili na první z mých mostů. Jednalo se spíš o statný smrk pokácený přes strž. Tenhle most byl nejnovější, kdysi jsem strž slézal a pak znovu vylézal, nicméně mě bavilo upravovat ?svou? stezku tak, aby byla příští cesta co nejpohodlnější.

Seskočil jsem. Rossie přešla kmen jako zkušená provazochodkyně a já ji následoval. Stezka pak vedla na okraji srázu. Za dvěma špičatými skalkami jsme opatrně započali ostrý sestup. Rossie byla nejistá, co chvíli jí podjely nohy, což bylo následováno sesuvem ostrých kamenů. Teprve, když jsme bezpečně slezli, znovu jsem nasedl.

Pomalu ze mě padala ranní rozespalost a tak jsem si do rytmu Rossiina odfukávání začal zpívat starou trampskou odrhovačku:

Pěšina pomalu ze srázu klesá

a moje srdce radostně plesá,

nad hlavou září mi milion hvězd

a ukazují tu nejlepší z cest.

Čekali nás další tři mosty po sobě, z čehož ten poslední byl lanový, dlouhý skoro padesát metrů, kdysi jsem ho stavěl celé léto, pomáhal mi starý Sam ze samoty. Měsíc na to zemřel. Most se ve větru mírně houpal a díky mlze nebylo vidět na konec. S jistotou jsem vstoupil, Rossie jsem musel chvilinku přesvědčovat.

Za mostem byl rozlehlý palouk, za ním začínal les. Cesta tu vedla starým a zarostlým náhonem potoka pro zlatokopeckou osadu, což znamená, že jsem byl asi metr pod úrovní normální země. Tenhle úsek jsem měl rád, jelo se tu rychle a na cestě ležel udupaný písek. Aniž bych něco udělal, Rossie dala se do bujarého běhu. Pousmál jsem se.

Náhon se začal stáčet na jih, já však potřeboval na východ. Pokračovali jsme proto starým lesem. Pomalu a nejistě, stoleté a pokřivené stromy se před námi vynořovaly z mlhy jako přízraky.

Překvapeně jsem zdvihl hlavu. Měl jsem pocit, že cítím něco, co by tu být nemělo. Něco, co člověk neslyší, nevidí, ale spíš jenom vnímá. Zastavili jsme a já bystřil všechny své smysly. Naskočila mi husí kůže. Sám jsem se vyděsil, jak se moje klidná nálada proti mé vůli změnila na neklidnou. I když jsem neměl žádný pádný důvod, měl jsem předtuchu. A tomu já jsem věřil. Tam v mlze určitě něco bylo. Nevěděl jsem co, nicméně slovo něco mohlo znamenat děsivé věci. Sám jsem se toho zjištění lekl. Koukl jsem se na Rossie. Nervózně oddychovala. Měl jsem pocit, že to taky cítí. O to opatrněji jsme se blížili na vrcholek pahorku. Rossiiny nohy měkce dopadaly do mechu a vlhkého jehličí, pomalu ale jistě ze vyhýbala stromům.

Pak sebou prudce trhla. Jako kdyby mi chtěla dát najevo, že dál nepůjde. Lekl jsem se a měl jsem co dělat, abych neskončil na zemi.

"Co děláš!!!" vykřikl jsem potichu. Tohle se mi stalo poprvé. Něco nebylo v pořádku!

Tiše jsem nabil pušku, pohladil Rossie a pošeptal jí do ucha: "Zůstaň stát!" Kývla, jako že rozumí. Pochybnosti mě svíraly a u žaludku mě to lechtalo.

Po mokré zemi jsem se plazil směrem k vrcholu. Byl jsem celý olepený od spadaného listí a kabát přestával hřát. Ruce mi mrzly.

Zarazil jsem se. Téměř zřetelně jsem slyšel lehké třesknutí kovu o kov. Takže na vrcholku se opravdu něco děje!

Zvuk ustal. Vyčkával jsem. Třeba tam je jenom nějaké zvíře, napadlo mě. Nicméně představa, že se tváří v tvář setkám z divočákem se mi moc nelíbila a tak jsem zůstal jak jsem byl. Teprve pak jsem pochopil, jaké štěstí bylo, že jsem se nezvednul!

Ozval se výstřel a kulka zasvištěla kolem mého pravého zápěstí. Pak znova.

Rychle jsem se skulil za kámen. Ten kdo střílel měl skvělou mušku a nebo veliké štěstí. Chvatně jsem probral všechny varianty mého dalšího počínání. Když zůstanu sedět za balvanem, onen neznámý přijde. Třeba si bude myslet že rána byla smrtelná. A nebo střílel jen tak a zůstane tam kde je, protože nemá jistotu, že mě kulka zasáhla. Když vylezu já, je možné, že se setkáme v mlze a pak to nemusíme přežít ani jeden. Zatracená mlha! Nebyl jsem zrovna nejlepší střelec a nulová viditelnost srážela moje šance na kolena. Radši zůstanu sedět.

Nalevo ode mě praskla větvička. Neváhal jsem ani vteřinu a vypálil jsem. Ozvalo se zaklení a v odpověď mi přišly další dvě kulky. Zajely do země těsně pod mýma nohama. Znovu jsem nabil a vypálil a pak se rychle přemístil za kmen statného smrku. Tentokrát odpověď nepřišla. Asi jsem mířil přesně.

Uběhlo snad čtvrt hodiny a stále žádná odezva. Byl jsem celý prokřehlý a dýchání do dlaní nepomáhalo. Takže buď a nebo, podívám se, co mi osud přichystal? Do pušky jsem vložil poslední dva ze čtyř nábojů a co nejtišeji jsem se vydal tam, kde měl skonat můj nepřítel. Pomalu jsem se blížil k veliké tmavé skvrně. Čím jsem byl blíž tím jsem vyděl lépe. Ale stejně jsem se ošklivě vyděsil, když se asi pět metrů přede mnou vynořil popraskaný povrch jednoho z dřevěných křížů. Tam kde mizel v zemi leželo zkroucené lidské tělo. Zatřásl jsem se. Chviličku jsem váhal, ale pak jsem šel blíž.

Ruce v kožených rukavicích křečovitě svíraly staleté dřevo, tělo a hlava byli skoro v zákrytu. Takže on se schovával za křížem? Sehnul jsem se a zvedl mu hlavu, nosem zabořenou do vlhké půdy. Měl prostřelený levý spánek těsně nad uchem. Moje kulka ho musela zastihnout právě v okamžiku, kdy se vykláněl ven, aby zjistil, jestli mě neuvidí. Tvář měl mladou a šlechtěnou, podle oblečení bych tipoval, že se jednalo o nějakého pracháče. Do oka mi padla veliká jizva, která dělila jeho levou tvář a táhla se od obočí po ztuhlý koutek jeho širokých úst.