Schoulený pod peřinou

Nenávidím ho, já ho tak nenávidím!

Obzvláště v pátek, když se vrátí domů navalený a pak všem nadává, hlavně mamce, říká jí kurvo a tak. Je mi z něho nanic, nemůžu ho poslouchat. Ty jeho přiblblé opilecké kecy, urážky… je toho na mě fakt moc.

Radši se zavřu do pokoje, kde Pavla už dávno spí, pustím si hudbu naplno do uší a dělám, jako že se nic neděje. To mi fakt jde, zbaběle se zachumlat do postele, koukat se na fotku našich, když se brali, a předstírat, že je všechno v pohodě, že je všechno fajn.

Já si tak hraju, i když by se mi třeba Pavla smála, že už jsem prej moc velkej nato, abych si hrál. Ale vážně, hraju si na to, že taťka přijde domů, dá mamince mlaskavou pusu na tvář, přijde ke mně, rozcuchá mi vlasy, jako to dělal kdysi dávno, a zeptá se, co bylo ve škole, pak zajde za Pavlínkou, zatahá ji za copánky, ale jen tak zlehka, jako, a on se jen tak jako brání, protože ví, že ji škádlí.

Mamka nás potom zavolá k večeři a všichni si společně sedneme ke stolu a jíme a usmíváme se na sebe.

Potom o víkendu jedeme na chatu nebo na nějaký hrad nebo třeba jenom tak, za město, já pobíhám okolo s Pavlou a taťka s mamkou se na nás smějou a drží se za ruce.

Prostě jako rodina.

Tak to kdysi fakticky bylo a bylo to moc fajn, to vám povím. Nevím, jestli by mi teďka stačilo, abychom se s Pavlínou honili jak blbci, přece jenom jsem od tý doby vyrost a Pája taky, ale co.

No jo, ale jednou otci ruplo v bedně a vrátil se domů totálně namol, Pavlu vytáh z postele, cože si ten parchant malej spí, když tatínek vrátil domů, a asi ji zapomněl v ruce nebo co, protože ji za vlasy táhl po celým bytě, až došel do obýváku ke mně, a vyliskal mě, cože prej se čumím na bednu, jestli prej vím, co to stojí elektřiny a tak. Hrozně řval, málem mi praskly bubínky.

Tak jsem na něj zařval, cože křičí, že se dívám, nic lepší mě fakt v tu chvíli nenapadlo. Byl jsem fakt vyděšený, protože takhle jsem ho eště neviděl.

Bylo mi tehdy třináct let.

Fotr se nasral a ubalil mi takovou, že jsem odlítl pryč a narazil do skleněných dveří naší skříně. Udělal se na tom pavouk a mě hrozně bolela hlava.

Ale aspoň pustil Pavlu a ta se běžela schovat k mamince.

Plakala, maličká.

Petře, škemrala mamka, co tě to popadlo?

Mluvila ale hrozně potichu, nevím, jestli ji slyšel. Ale aspoň já se mohl pomalu odplížit pryč a zamknout za sebou. Rychle jsem běžel za mamkou a zamkl i druhé dveře do obýváku. Sice jsou jedny prosklené, ale třeba to otce zadrží.

A taky že jo. Chvíli řval, ale potom byl pokoj a my mohli spát.

Mamka se na mě tiše dívala a já se cítíl tak hrozně statečný a silný, ale taky mi bylo nanic, nejen z otce, ale i ze mě, byl jsem hrozně vyklepaný a bál jsem se, všichni jsme se báli. Taky proto jsme spali v jedné posteli.

Byl to ten nejhorší den v mým životě.

Ten večer byl fakt strašný, a jak se ráno otec probudil, na nic si nepamatoval a strašně ho bolela hlava. Lomcoval dveřma, co že ho zamykáme a byl trochu naštvaný.

Mamka vstala a otevřela. Potom mu nadávala, co že to včera dělal, docela křičela, že vzbudila i Pavlu. Já už byl dávno vzhůru, celou noc jsem se probouzel a slyšel jeho chrápání.

Potom se mamka rozbrečela, že prý se nestydí, prase jedno, a otec nic neříkal, jenom šel do kuchyně, tam vypil několik sklenek kofoly, oblíkl se a vyšel ven.

Byla sobota, tak nemusel do práce.

A tak to pokračovalo každý týden.

Už tři roky.

Tak ležím pod peřinou a předstírám, že tam vůbec nejsem, cpu si sluchátka hlouběji do uší, abych ty dva neslyšel a sním si o tom, že zítra pojedeme všichni společně na chatu a bude nám dobře.

Potom to už nemůžu vydržet. Vykouknu zpod peřiny a vidím svou malinkou sestřičku, jak pláče. Ten vrabčák, který mě vždycky strašně štval, je teď tak strašně zranitelný!

Mám ji moc rád, uvědomuju si a jdu k ní, abych ji chytil za ruku.

A mámu taky. Hladím malou po vlasech a šeptám, že to zas bude dobrý, že jednou oba dva odejdem a budem bydlet spolu, protože přece musíme držet spolu. Budem mít takový velký dům, kde si já nastěhuju ženu a ona muže a budem mít kopu dětí, které si spolu budou hrát.

Neplakej, Pavlínko, všechno zas bude dobrý.

Sedím tak, aby neviděla, že i já vlastně brečím.

Mám ji moc rád, mám moc rád i mamku a… mám rád i otce.