Poučená muchomůrka

Jmenuju se Tečka. A to proto, že jsem muchomůrka červená. Mám velký, červený klobouček, ale ouha… Na kloboučku mám jen jednu jedinou tečku, jednu samotinkou tečičku. Je asi tak sama jako kůl v plotě, nebo jako já. Všechny moje kamarádky houbičky, krom těch ve škole, už jsou dávno pryč z lesa. Už si je dávno někdo vydloubl a odnesl domů, jenom já tu pořád čekám a čekám a chci taky k lidem. Představuju si ten den asi takhle. Až se pěkně vyspinkám, do červena, napiju se ranní rosy budu se pěkně koukat po lese,a najednou přijde. Neuvidím ho celého, jen jeho boty, ale i tak, budu vědět, že tenhle člověk je můj, že ten si mě odnese. Že si mě dá do košíku a odnese domů. Ale toho se asi nikdy nedočkám. A tak zase jako každý večer usínám tááákhle moc nešťastná. A ráno se svítáním jdu jako každý den do houbičkové školy. Není to škola jako každá jiná. My se ve škole učíme jak vonět po lese, jak koukat na lidi z úhlu z kterého si mě nejlíp všimnou a podobné věci. Mám školu ráda, mám spoustu kamarádek ve škole, ale to nemůže zahnat moje obavy, že se k lidem nikdy nedostanu. Naše paní učitelka se jmenuje  Hříbková. Je moc krásná. Má souměrnou nožku a krásný, hnědý, sametový klobouk. Až budu velká houba chtěla bych se jí aspoň trošku podobat. Je moc hodná. Už má sama dvě malé houbičky, ale ty zatím do školy nechodí. Je to nejhodnější paní učitelka z celé školy, kromě ní tu učí ještě slečna Satanová která je ještě hodně mladá, pan učitel Klouzek který má takové malé, legrační brýle na velkém nose, taky starší paní učitelka Píchavková a pan ředitel Bedla který už je dost starý, špatně vidí, dokonce i špatně slyší a proto hodně křičí, ale my víme, že to nemyslí zle, že je vlastně hodný. Pak už u nás ve škole je jenom pan školník Křemeňák. Nejraději mám ve škole přestávky. To si s kamarádkami houbičkami povídáme, smějeme se a hrajeme různé hry. Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Tyčka Hříbečková. Je o něco menší než já a na to, že její tatínek, maminka i starší bratr jsou pořádnými hřiby, Tyčka je spíše drobná a její nožka ani omylem nepřipomíná hřib. Její nožka je totiž hrozně hubeňoučká a trošku křivá. Dřív to Tyčku trápilo, ale dnes už jí to ani nepřijde. Dneska je Tyčka moc smutná. Její maminku museli odvézt do nemocnice. Zase se do ní pustili červi. Prý s tím paní Hříbečková má problémy už od dob kdy byla malou houbičkou. Je mi Tyčky strašně líto. Naše rodina s červi díkybohu problémy nemá, jsme rod zdravých hub jak říká můj dědeček. Po škole vyprovodím Tyčku k nemocnici kam máme společnou cestu. Dál už jdu bohužel sama. Když jsem ve škole ani si na svůj problém s lidmi nevzpomenu, ale teď, když jsem zase sama… Když přijdu domů, nikdo tam není, jediný kdo na mě čeká je vzkaz od maminky na mém psacím stole. Hned vím co je tam psáno… A nejsem daleko od pravdy: Tečko, večeři máš v ledničce, ohřej si jí. Udělej si úkoly a jdi brzo spát. Přijdeme pozdě. Maminka a tatínek. Oba moji rodiče hodně pracují, často až dlouho do noci a já bývám doma sama. Kdybych měla sourozence tak by ta samota nebyla taková, ale takhle jsem tu úúúplně sama. No, vlastně až na naše zvířátko, na naší vycvičenou berušku Růžu. Podle pokynu se najím a jdu dělat úkoly. Když je mám hotové tak se ještě musím učit. Otevřu učebnici na správné straně a jako nadpis vidím: Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. A v tom mě to napadne. To je přece můj případ. Když nejde člověk ke mně, musím já jít k člověku. A proč to oddalovat? To jde přece hned. Musím vyzkoušet všechno! A tak si do batohu sbalím pár nutností a všechny úspory. Taky jídlo a pití a napíšu dopis mamince: Maminko i tatínku, já musím jít za člověkem. Vaše Tečka. Dopis jsem dala do kuchyně a vyrazila na cestu. Šla jsem pouhou chvilku a přesto už se začínalo stmívat. Šla jsem tmavým lesem. Sama a ani jsem nevěděla kam vlastně jdu. Najednou jsem měla něco v cestě. Brzy jsem poznala, že se přede mnou plazí Bóža. Bóža je užovka, která by ještě měla chodit do školy, ale protože jí to nebaví tak tam nechodí. Vždycky jsem se Bóži bála, ale teď nebylo kam se schovat a Bóža si se mnou chtěla povídat. Říkala: Ahoj houbičko… Kampak jdeššššš tak ssssssama? V noci a lesssssem? Já jdu k lidem odpověděla jsem pravdivě. Bóža na mě zlostně koukla a povídala mi: K lidem? A proč? Proč chcešššš k lidem? A proč jdešššššš sssssama??? Moc jsem se bála, ale odpověděla jsem, že k lidem jdu… No že k nim jdu a jí to může být jedno, protože ona nejde a protože to vlastně neumí. Ale lhala jsem jí. Ráda bych jí to řekla, ale já nemohla. Já to totiž sama nevěděla. Ale to mě, statečnou houbu přece nemůže zastavit. Když jsem šla tak sama, nočním lesem zpívala jsem si… Abych se nebála. Zpívala jsem : Byla jednou jedna malá houba a hledala lidi… a dál jsem si tu písničku vymýšlela. Najednou se zvedl mírný větřík…. Začal mi foukat do taktu a najednou se přede mnou objevil Álojz. Álojz byl náš dvorní lesní duch. Každý les by totiž měl mít svého ducha. Aby se o něm hodně mluvilo. Álojze jsem dobře znala… Často býval u nás ve škole a povídal nám příhody z lesa. Byl to hodný duch. Svým milým, hlubokým hlasem se mě ptal kam jdu a co tam budu dělat. Jenže já pořád nevěděla. Nevěděla jsem kam jdu. Tak co jsem mu měla říct? Musela jsem si vymyslet, že jdu za tetičkou do lesa přes potok a že jsem zabloudila, ale už to tam poznávám a už vím kudy. I když jsem nevěděla. Álojzovi vysvětlení stačilo a tak radši letěl dál…. A já měla před sebou ještě dlouhou cestu a tak jsem šla dál… Začalo se mi stýskat, ale to jsem přehlušila pískáním a tak jsem vesele šla dál… Najednou zahoukal sýček. Podívala jsem se nahoru, na korunu stromu odkud se ke mně snášel ten zmiňovaný sýček. Dosedl přímo přede mě na zem. A povídal: Hhhoubičkóóó kam to jdeš? Řekla jsem jako už Bóže, že jdu k lidem. A proč? Ptal se. Už jsem si nechtěla vymýšlet a tak mu povídám: Já jsem houba a houby lidé sbírají, ale mě pořád nikdo nechce a já už chci aby si mě někdo vzal… Vzal domů… No jo, hhhhoubičkóóó, ale ty jsi muchomůrka. Muchomůrka červená. Hůůůů… Odpověděl sýček. A to vadí? Zeptala jsem se nechápavě. No to vadí. Muchomůrky se přece nesbíraj. Muchomůrky jsou okrasou lesa. Zahoukal sýček… Proto si pro mě nikdo nepřišel? Anóó… houkal sýček dál. Ale co já budu dělat, já utekla a nevím kudy zpátky a teď tady umřůůůů…. Začala jsem plakat. Hhhhele, že ty jsi Tečka? Jóóóó… jsem… Plakala jsem dál. Tak to já znám tvý rodiče. Vim kde bydlíte. Houkal mile. No jo, ale já to nevííííím… křičela jsem. Tak mi vlez na záda. Houkal dál. Nebuďte na mě zlej… jsem malá, ale nenechám si to líbit. Naštvala jsem se. Ale tak jsem to nemyslel, když mi vlezeš na záda tak já tě domů odvezu. Upřesnil nabídku. Ráda jsem mu na záda vlezla, pamatuju si, že jsme letěli mezi stromy a pak jsem se probrala až ve své postýlce z mechu a kapradí a maminka mě vítala a taky říkala, že bude míň pracovat a bude se mnou víc doma… A já byla zase šťastná houba!