Beznadějná…

Dalekohledem mozaikového vidění

 prohlížím cesty bez zábran

a rozhoduji se, kterou z nich se dám.

Pod lupou špatného svědomí

mučím svůj pocit bezpečí,

 konejším se náhodou,

a v předstírání usínám.

Přiblížím se dálce na obzoru,

když na parapet usedám,

a opíjím se představou,

že dnes  je všechno  možné,

co budu chtít,

že se může stát.

Ale tak to není –

-         to sama dávno vím.

Tenký pramínek ze Slunce

na papír černou tečku vypálil,

když lupou luštil jeho vodotisk.

Hořet ale nezačalo.

Mé slzy plamínek rázem uhasily,

dříve něž stačil v  oheň se rozdmýchat.

Tak zase zůstal sám…

(bez lásky a ještě opuštěný…)

jen do hlavy se bije.

Nic už mu nezůstalo,

nic už mu nepomůže...