Marioneta

Úžinou v hrdle

stěží projde

hlt.

Přesto chci

spláchnout

všechna ta

nabubřelá slova

do sebe.

Vstřebávám.

A on mi to vrací.

Když klepu mu na stěny

a on

se v postupných návalech

obrací

rubem vzhůru.

Tak tu žijem,

v nepsané dohodě

o dokonalé symbióze

"já a můj žaludek".

Jen dnes je to jiné,

spavé a líné

a truchlící za hlínu,

v ústech jedné ženy,

za kamení,

co nezůstalo v zemi,

za mžitky pod víčky

každé z těch,

co jsou opovrženy.

Tmou, nocí,

hvězdami, co tenkrát nepadaly,

skulinami ve dveřích, jimiž nikdo neprorůstal,

mihotáním času na řasách před očima,

i jeho dechem,

který mu 

(i přes hroby pochovaných ctností)

zůstal.  

Tak...

Za okraji všehomíry

přepila jsem, přejedla jsem,

přebrala jsem

roli prosté

mlčící

marionety,

co tiše mění se

ve svatomešní

kostel.