Vloupání

Téhle noci ticho křičí a nemnozí chodci mimoděk přidávají do kroku. Město vypadá nezdravě, jak z něj neduživý srpek měsíce, který tolik potřebuje růst a sílit, vysál všechny barvy. Všechno je potaženo tenoučkou vrstvou ledu. Jako by tu obtloustlý slimák zanechal svou stopu perleťově opaleskující ve sporadickém světle lamp. Stíny se táhnou odevšad všude, dlouhé, nekončící, ztrácející se v okolní tmě. Nehybné.

Dva z nich se přece jen pohnuly. Šinou se jaksi plíživě, kradmo, přesto se znatelným spěchem a nervozitou.

„Dělej!“  zazní tichem lehce zadýchaný hlas.

„No jo, no jo, dyť už du.“

Zamrzlá kaluž připomíná slepé zrcadlo. Ta neodolatelná chuť rozbít ten tenký škraloup napadrť! Mrazivým vzduchem se nese zapraskání, jak se led rozprskl do desítek vějířků.

„Co blbneš?!“

„Když ono to tak krásně křupe!“

„Jak malej…“

Jeden ze stínů s dětinskou rozkoší dupe po střípcích.

„Tak deš už? Nemáme čas!“

„Nevím, kdo furt zdržoval. To bylo samý ‚času dost, času dost‘ a teď nestíháme.

„Nijak ses nebránil trochu se zdržet, kamaráde.“

„A bylo by mi to co platný?“

„Uvidíš, že to zmáknem!“

„Víš, že tyhle věci nemám rád.“

„Dyť už je to jenom pár bloků. Rychle se do toho dáme, ať to máme za sebou.“

„Bacha, někdo de!“

„Tak si zavazuj tkaničku.“

„Blbneš? Teď v zimě? Kde bych ji asi tak nabral, pitomče!“

„Tak poď!“

Stíny se slily s těmi u popelnic.

„Tam-tamhle někdo je!“

„Kdo asi? Ufoni? Asi krysa.“

„To ti teda pěkně děkuju!“

Ve tmě se přízračně zaleskly dvě oči.

„B-b-brácho!“

„Kušuj, ještě nás uslyší.“

„Ten ufon?“

„Ten chodec, hňupe!“

Ze stínů se vyhoupla silueta šelmy. Mourovatá kočka se na moment zastavila ve světle nedaleké lampy, pak znovu splynula se stíny a kradmými kroky se vydala na slibnější loviště.

„Vzduch je čistej. Tak dělej, máme zpoždění. Ať už to máme z krku. Chci se co nejdřív dostat do postele.“

Menší stín chvatně popoběhl k tomu většímu.

Stíny se teď už rychle prosmykávaly ulicemi, vyhýbajíce se příliš osvětleným místům. Konečně se dostaly k hranici tmy, kam už nezasahovalo světlo poslední lampy.

„Uf, tak to bysme měli. Teď už by to mělo jít líp.“

V nedaleké zahradě se rozštěkal pes.

„To nám tak chybělo. Padáme, ještě nás někdo zblejskne.“

„Po-počkej, já už nemůžu!“

„Ty jsi mi taky platnej! Příště du sám.“

„No to by sis mohl zkusit! Stejně bys to sám nezvlád.“

„No jo, hele, už jsme tady. Je tam tma. To asi spěj.“

„Nebo šli flámovat. To by bylo ještě lepší.“

„Tak deme na to.“

Stín se prodloužil, jak si jeden stoupl druhému na ramena. Cosi kutil u jednoho z oken.

„Sakryš, říkal jsi, že tohle nebude dovřený…“

„Pohni, nejenže děláš randál jak slon, ale jsi i stejně těžkej.“

Okno povolilo tak nečekaně, že horní postava prakticky vletěla dovnitř.

„Ty jsi mi taky komplic na baterky,“ naštvaně funěl ten druhý a téměř neslyšně se vyhoupl na rám.

V pokoji se rozlétly dveře. Cvak, a světlo zalilo dvě provinilé chlapecké postavy plížící se k posteli, které strnuly v půlce kroku.

„Vracíte se právě včas na pořádný výprask, pánové.“

---