Proměna

pokračování povídky \"Poprava\" kdybych uměla kreslit, namaluju popisovanou scenérii a dopíšu k ní dvě tři věty :)))...
ale bohužel *:)... doufám, že to i přes to zvládnete ;)

Tryskající modravý proud vody s tichým šploucháním padal do vod Deumské fontány zvoníc jako jemný déšť ledových kapek tříštících se o zrcadlo zamrzlého jezera. Na stříbřitých lístcích svátých ze všech krajů karakornským větrem nehybně leželo tělo omámené Armelie. Z bolestně stažených svalů jejího obličeje bylo znát utrpení. Ruce měla nepřirozeně pokroucené za zády, stále spoutané provazy.
I přes neustávající melodii vodních kapek byly slyšet tichounké, čisté souzvuky tříštícího se skla. Kousek od bezvládného ležícího těla podupával bělostný pegas. Ledové lístky a stébla trávy zbroušené ostrým vichrem Karakornu praskaly pod jeho kopyty, což způsobovalo onen tříštivý zvuk. Stál klidně, s hlavou vztyčenou, jako by na něco čekal, jako by jej prostoupil zmatek světa a stmelil se v něm ve spásný klid.
Armelie procitala; pomalu, jakoby z tíživého přeludu. Do široka rozevřela oči. Teprve se rozednívalo, když zapalovali oheň její hranice. Myšlenky jí vířily hlavou. Zkusila pohnout rukama - ucítila provaz svazující její zápěstí. Ležela klidně, sledovala blankyt nebes a uvažovala nad svou situací. Vzpomínala si na Lätifer, na vojáka vedoucího ji ke kůlu uprostřed hranice ve tvaru kruhu, ustrašené i vysmívající se pohledy vážených občanů Lätiferu. Na bílý záblesk a ztrátu vědomí. Mimoděk přejela jazykem suché rty.
Zaslechla tiché zaržání. Pokrčila nohy v kolenou a svázané ruce sunula směrem nahoru. Posadila se a opřela se zády o fontánu, využívajíc jí jako opory k tomu, aby se dostala na nohy. Její první starostí bylo rozvázání pout, nebo lépe - přeřezání. Rychlým, zběžným pohledem přeletěla krajinu kolem sebe, hledajíc očima cokoli jen trochu ostrého. Okolo ní byla rozlehlá bílá planina, nic víc. Možná jsem uprostřed mrazové pouště u Kärimssonie, napadlo ji. Nic nenasvědčovalo, kterým směrem by se měla dát, ani koně, jehož slyšela před chvílí ržát, neviděla. Vydala se tedy po směru pofukujícího větru.
Šla dlouho, nevnímajíc zvuky kolem sebe ani stereotyp své cesty. Smysly měla stále podivně otupeny, jako by je zahalil kouř doutnajícího dřeva planoucí hranice a neměl kudy uniknout. Vtom se odnikud a zároveň odevšad ozval zoufalý výkřik. Strnula, pozorně naslouchajíc. Slyšela už jen svistot větru, ale cítila najednou, že opět dokáže plně vnímat. Ušla pár kroků a znova se zastavila, když si uvědomila zvuk lámajícího se skla, který tak dlouho opomíjela. Dosud bílé listí pod jejíma bosýma nohama se začalo barvit do ruda. A ozval se další výkřik. Zpozorovala, že i neurčitá mlha zahalující jí obzor přechází do červené. Karakorn!
Ta myšlenka ji bodla ostřeji než oba výkřiky. Rozběhla se zpět směrem, odkud přišla, až před sebou spatřila tryskající modrou fontánu. Srdce jí divoce bilo a dýchala přerývavě. Voda Deumské fontány stejně jako třeba světlo z Beanús byly pro čarodějky cennější kouzelného pokladu. Zavřela oči a poslepu, mumlajíc nesrozumitelná slova obešla fontánu, aby se uklidnila. Kašna fontány byla vytesána z mléčně modrého kamene do tvaru nepravidelného pětiúhelníku. Z každého cípu útvaru vystupovaly hvězdice, měnící se postupně do tvaru připomínající rozbíhající se vlnu, jejíž linka se táhla až k zemi. Přistoupila k jedné z nich a zbavila se pout. Do tváře se jí vloudil tajemný úsměv.
Očima se vpíjela do rozčeřené vodní hladiny, vychutnávajíc si chvilkové štěstí. Bezděky si prohrábla rukou vlasy a ucítila v dlaních něco chladivého. Zachytila mezi prsty jeden pramen. Karakornské kameoly vpletené do vlnitých kadeří svítily v černi jejích havraních vlasů jako hvězdy.

Pomalu se stmívalo. Nach mlhy a spadaných listů pomalu vyhasl. Armelie seděla opřená o Deumskou fontánu a čekala. Nebyla si zcela jistá na co. Ale do Karakornu se snad nikdy nikdo nedostal a kouzla fontány se dosud žádná čarodějka nezmocnila. Jen tiše čekala a naslouchala padajícím kapkám vody.
Zaslechla zvonění podkov o zmrzlé listy a koňské ržání. Vstala a šla naproti létajícímu koni, jehož obrysy viděla matně se rýsovat v purpurové noci. Ujistila se ještě, že nezapomněla na malou karafu s jiskřící vodou Deumské fontány a vyšvihla se na hřbet bílého pegase. Když se rozbíhal, bylo to jako by tisíce malých zvonečků začaly nesměle cinkat. Naposledy se ohlédla za tryskající kašnou a zasněně položila hlavu do koňské hřívy. Byla v Karakornu možná pár hodin a už teď cítila, že se jí po ledové krajině, kde existují jen zvonivé zvuky v tisíceru variacích a fučení větru, bude stýskat.
Letěli rychle. Ozvala se v ní otupělá únava, kterou v Karakornu zatlačil do pozadí úžas nad proměnou, a tak ukolébána vlahým teplým vzduchem usnula.

---