...a čas se zastavil

"Nacisti prováděli na našem území spoustu tajnejch experimentů," vykládal profesorským tónem Adam Petříček, zatímco táhl svého spolubydlícího z koleje a nejlepšího kamaráda Filipa Skálu k místu svého posledního nálezu.

"Určitě jsi slyšel o spoustě prototypů zbraní, který se pokoušeli zkonstruovat. Teď nemyslím ty indianajonesovský spekulace, ale třeba model stíhaček a bombardérů s raketovými motory…"

"Vím, vím," přerušil ho netrpělivě Filip. Toužil se konečně dozvědět, co tak úžasného jeho tajnůstkářský přítel našel.

"Říká ti ale něco jméno projektu Velký třesk?"

"Ne, o tom jsem v životě neslyšel."

"Výtečně, výtečně…" usmál se Adam, ale místo aby pokračoval, ztichl a dál hrál na Filipovy nervy, což byla jeho oblíbená zábava.

Konečně dorazili k místu určení.

"V tomhle domě byla jedna z tajných laboratoří. Objevili ji dávno, ostatně nepatřila podle všeho k těm na nejvyšší úrovni. Nicméně zřejmě ji prozkoumali nedůsledně," dodal Adam, když otevíral rozměrná vrata zdánlivě obyčejného domku v jedné z okrajových pražských čtvrtí.

"A cos tu teda našel ty?"

Adam neřekl nic, prošel odemčenými vchodovými dveřmi, protáhl se úzkou předsíní do haly a zamířil po schůdcích do sklepa. Padací dveře byly vstupní branou do podzemního kompexu takřka dvojnásobné velikosti viditelné části domu, nicméně na první pohled šlo o přehlednou strukturu laboratoří, kuchyňky a odpočinkové místnosti, která neskrývala žádnou záludnost.

"Co bys řekl o tomhle?" zeptal se Adam Filipa.

"Skříň, asi na nějaký chemikálie, ne?"

"Jo, přesně to by asi řekl každej. Hele, něco ti ukážu." Otevřel kovové dveře, vytáhl konstrukci, která uvnitř tvořila jednotlivé police, pak poodstoupil a prudce kopl do zadni stěny.

"Vždyť se nic nestalo."

"Počkej, to chce víc síly."

Kopnul ještě jednou, dvakrát, potřetí konečně dávno zrezlý mechanismus za falešnou stěnou povolil a odhalil nízký průchod do další místnosti.

"Fíha, co to je?" položil Filip nepříliš překvapující dotaz, když se protáhl otvorem a jeho pohled padl na zařízení sestávající z mnoha do sebe zapadajících desek s tištěnými spoji a několika extravagantně tvarovaných výstupů.

"Tady kousek vedle byl kompletní popis. Dal jsem si tu práci a přeložil to nejdůležitější. Nebudeš tomu věřit, ale tenhle přístroj umí zastavit čas."

"Cože? To jako, že…"

"To znamená, že se na celém světě zastaví čas, ale my díky speciálnímu poli, které vygeneruje zase tahle věcička, zůstaneme mimo efekt. Dokážeš si představit, jaký to dává možnosti?"

"Takže bych třeba mohl poupravit svoje hodnocení u Kovaříka… pohrabal bych se mu trochu v tom jeho kouzelným zápisníku…"

"Co, ty bys ho mohl klidně nakopnout do prdele – a on by ti nemohl nic udělat. Neviděl by tě, jenom by pocítil důsledky, až by se čas zase spustil. Mohl bys klidně vykrást banku, kamery tě nezachytí. Budeš tam přece v nulovém čase – vlastně tam nebudeš vůbec, jen si odneseš menší kapesný."

"A ty s tím umíš zacházet?"

"Samo, hele, stačí tady zapnout konzoli a naťukat tam jednoduchej příkaz. Všechno už pak proběhne automaticky."

"Tak to vyzkoušíme, ne?"

"Jasně, taky proč bych tě sem jinak vodil…"

Adam se sehnul k ovládacímu panelu, stiskl několik tlačítek v přesně daném pořadí, obrazovka se rozsvítila a objevil se seznam možností. Suverénně vybral jednu z nich, načež  po několika potvrzujících oknech započalo odpočítávání. Ani ne po minutě oznámil zvukový signál ukončení procesu.

"A je to! Svět patří nám!"

"Tak na co čekáme? Jdeme ven, ne?"

Adam s Filipem se jeden přes druhého hrnuli směrem k východu. Mohutnější Filip se prosadil jako první – a jako první také strnul v podivné pozici, když se pokusil projít skrze otevřené dveře.

"Co je?" ozval se netrpělivě Adam.

"Nejde to! Nemůžu projít ven!"

"Cože? Co je to za blbost, pusť mě!"

Filip, stále ještě trochu otřesený neočekávaným nárazem, pustil Adama před sebe a fascinovaně sledoval, jak stejně jako on naráží do neviditelné stěny.

"To je teda divný. Co se to děje?"

"Hm, musíme přemýšlet. Určitě to má nějakou souvislost s tím, co jsme spustili. Tady je přece okraj toho štítu, ne?"

"To jo, ale za ním by mělo být všechno úplně stejně – akorát my bysme se měli pohybovat v nulovým čase."

"Poslyš, přeložils to správně? Jakej má ten přístroj přesně efekt?"

"To je jednoduchý – zastaví čas. Zastaví čas všude kromě tohohle odstíněnýho bunkru."

"Takže to je nějakej důsledek zastavení času – uvažuju správně?"

"To asi jo…"

"My – jako entity s jiným časem, s jiným vnímáním času, zřejmě nemůžeme proniknout do tohohle času zastavenýho."

"Ale proč? Proč by to nemohlo jít?"

"To je otázka. Proč, ksakru?"

Dívali se na sebe tázavými pohledy, ale ani jeden nedokázal najít odpověď. Stav duševní bezmoci naštěstí netrval dlouho.

"Myslím, že to mám," plácl se do čela Adam. "To je neuvěřitelný, že mě to nenapadlo dřív."

"Co?"

"Podívej, je třeba domyslet do důsledku, co to znamená, že se zastaví čas. Znamená to, že se zastaví veškerej pohyb. Lidi zůstanou stát na místě, strnou ve svých pozicích, nebudou jezdit auta, na přechodu bude pořád červená nebo zelená, padající letadlo zůstane stát deset metrů nad mořem a vyděšenýmu pasažérovi zůstanou viset z pusy zvratky. Zastaví se všechno."

"Tak to jo, ale s tím jsme přece počítali."

"Počkej, poslouchej mě: zastaví se všechno. Úplně všechno. Zastaví se úplně každá živá bytost, zastaví se všechny neživý předměty, zastaví se ÚPLNĚ KAŽDÁ MOLEKULA. Chápeš to? My jsme vlastně narazili do zastavenejch molekul vzduchu!"

"Ale to znamená…"

"To znamená, že se takhle zastaveným časem nemůžeme pohybovat, protože dokud trvá, nemůžeme v něm pohnout ani jedním jediným blbým atomem, ani jediným elektronem."

"To je k posrání."

"Jo, to je…"

Jejich pohledy se opět střetly. K popsání jejich výrazu by nestačil sebesilnější vulgarismus.

"Tak co teď?" položil Filip otázku, která byla nabíledni.

"Jo, to je problém. Musíme to nějak vypnout, ale…"

"Co ale?"

"Ale… já jsem z toho návodu… ještě úplně přesně nezjistil jak…" ztišoval postupně hlas Adam. Omluvný tón jeho projevu však na Filipa nijak nezapůsobil.

"Cože? Ty mi chceš říct, žes to spustil, aniž bys věděl, jak to vrátit zase zpátky? A že jsme tady teďka uvězněný a nemůžem s tím nic udělat?"

"Ne, ne, počkej. Nevím sice, jak se to dává zpátky, ale měl bych jeden nebo dva nápady…"

"Jo, tak to bych rád viděl."

"Hele, počkej chvíli, poslouchej. Generátor toho štítu má svoje vlastní nastavení. Podle mě kdybych rozšířil jeho poloměr, mohli bysme efekt zastavenýho času vyrušit."

"No, to nezní špatně. A kde se to určuje?"

"Podle všeho je to tadyto kolo. Ale nevím, kde je plus a kde mínus."

"Copak to tam není nikde označený? V návodu to přece taky musí bejt napsaný."

"Všude je tam vždycky jenom popisek regulátor poloměru štítu. Ale u takovejhle věcí přece vždycky je doprava plus a doleva mínus, ne? To máš jako volume na rádiu, to bude určitě stejný…"

"Hele, já už na tvoje dohady nespolíhám. Jestli to tam není nikde napsaný, tak do toho nejdu."

"Není, vždyť jsem to studoval nejmíň stokrát. Musíme to zkusit, jinak se odsud nedostanem. Neboj, já s tím otočím nejdřív jenom málo, tak poznáme, jestli jdeme na správnou stranu."

"No dobře. Ale nemám z toho ani trochu dobrej pocit."

Adam otočil příslušným kolečkem o pár stupňů po směru hodinových ručiček. Filip došel  ke dveřím, ale neviditelná bariéra byla na svém místě.

"Je to pořád tady. Zkus s tím otočit víc."

Adam pootočil kolečkem dále na stejnou stranu.

"Furt nic. Jseš si jistej, že je to správný kolečko? A co když to vůbec nefunguje!"

Adam v náhlém popudu otočil kolečkem o celý kruh do opačného směru a když stále nepozoroval žádný efekt, začal s ním zuřivě točit zpět, stále rychleji, dosáhl původní polohy, pak jednou tři sta šedesáti stupňů, podruhé, potřetí, počtvrté… kolečko se už samo setrvačností rozjelo, generátor štítu se zpožděním zareagoval na změnu vstupních údajů o jeho základních rozměrech…

…a čas se v poslední malé oáze v celém vesmíru nadobro zastavil.