Liška v Brně

„Tam, běží!“ vykřikl tlustý prodavač mandlí v čokoládě až se mu zachvělo vole. Jeho ukazováček se se vzrušeným třesem natahoval ve směru kudy se prosmýkla domnělá liška. Jek červěné vlasy člověka zmatou. A to i prodavače mandlí který už ve svém životě ledasco viděl. Kupříkladu už ve svých dvou letech si poprvé poklábosil s čápem. Nebyl to nijak velký čáp, spíš takový čápek. Měl v zobanu kus sýra. Tvrdého. Když bylo prodavači 10 let, stala se mu jiná zajímavá historka na Mendlově náměstí. O Vánocích v těch dávných časech postával v rozbředlém sněhu, pošilhával do nedaleké výlohy a přál si vílu s beránkem a šálu. Ale co čert něchtěl, ten rok ji nedostal. Zato od postávání v rozbředlém sněhu, obut do promočených bot, dostal rýmu, silnou jako stoletý čaj v kotlíku meruňkově mosazné barvy. Však jej znáš i ty, ze skříňky kam ti zakázala vstup maminka. Ze skříňky jež byla takovým výstavištěm krásně voňavých zapovězeností, kam se chodilo snít o mrtvých tetách jež jsme nikdy nepoznali, ale černá kabelka tak makabrózně evokovala temnou atmosféru pohřbu a to i v dítěti které dosud na podobné veselici nebylo. Se smíšenými pocity jsi pak po návratu maminky maloval okrem vodu z rybníka, stejně jako o kus budoucnosti dál pohyboval prostředníčkem tak aby jeho bříško třelo o kolečko myši právě tak silně že se zhluk čar na monitoru před tebou přibližoval a vzdaloval, což mělove tvé kolegyni vzbudit pocit že usilovně pracuješ. Nenchávej si takové zážitky pro sebe a pěkně je vyklop při pokecu v nádražní hale. Dřív než tě přestanou zvát na limču a podělí se s tebou už jen o obrázek prasete.

Tak celý svět pulzuje a ty v něm jako ta nejdůležitější součástka -protože ty jsi ty i ty, čili jste to vy všichni. A vás nebýt ani vysokých pecí by nebylo. A nebýt vysokých pecí nebylo by oceli, nebýt oceli nebyl by jäkl 40/25 a nebýt jäklu 40/25 nebyl by podvozek trolejbusu Škoda 21Tr a nebýt podvozku nebyl by trolejbus, nebýt trolejbusu nemohl bys jet přes Výstaviště, Mendlovo náměstí, Tvrdého a Čápkovu a ani ty by jsi nezahlédl z okna lišku v Brně jak běží do svého oblíbeného parku. Nezahlédl jsi ji ani tak, takže konec konců jste milí kumpáni stavěli ty vysoké pece úplně zbytečně. Jsem na vás ale hrdý protože kvůli mě by to nikdo jiný neudělal.

„Kde teda tu lišku můžu vidět?“ ptá se mladík svého kamaráda který prý lišku dobře zná. Skutečně běhá ulicemi, je červená a maličká. Můžeš o ní snít, nebo jí zavolat dřív než odjede do Tasova aby se neutopila v pěně uvnitř zelené kočky. Mladík se opět odpovědi nedočkal protože jeho kámoš teď přemýšlí tou částí mozku která neodpovídá na dotazy. Na ty dotěrné dotazy divactva. Ani neřekne: „hele, divactvo, neser!“ Je toliž natolik slušně vychovaný že by slova jako „hele“ v životě nevypustil z úst.

„Snědl jsem jeden řízek a mám v břiše jen motýla.“ povídá si chlapec s dívkou. Ta se jen usměje, motýla v břiše cítí den co den, jako lehké pohlazení od dárkyně svého života, své matky které vděčí za všechnu rozkoš co zažila s malým výštěm vesnické omladiny.

„Tak si představ co mi říkal jeden kámoš z Brna,“ povídá dívka chlapci s motýlem v břiše. „Viděl prý jednou za večerního šera lišku jak spolu s malým tlustým pudlíkem utíkala po refýži až vběhli do oterřených skrání shrbeného autobusu. Co si o tom myslíš? Věříš v lišku v Brně?

Chlapec se zamýšlí, cumlaje si otep svých vlasů. Sestavuje svou odpověď a vždy po dokončení deseti procent své myšlenky řekne: „hm.“ Dívka odpočítává do deseti aby věděla kdy se dočká odpovědi.

„Takže přece jenom ty vysoké pece k něčemu byly, ne? Mohl se vyrobit ten autobus a jen díky němu tak liška běžela. Takže tvůj kámoš měl na vysoké pece vlastně štěstí, jinak by lišku neviděl.“

„A stojí vlastně za to lišku vidět?“

„Poprvé si myslíš že ne, když přijdeš domů a domníváš se že je u vás divná slovenka která se tak nepříjemně směje. Radši se podíváš kudy jsi včera šel když jsi snil o zážitcích ve světě měkkých matrací lesknoucích se tisíci barvami pod sluncem na azurově modré obloze. To se ti může stát i třikrát, dokud však navyjdeš do temných hvozdů za Brno kde ztracen v chodbách ponurého zámku nacházíš záhady jako z laciné četby 19.století. Tam si však po překonání všech nástrah můžeš najednou na lišku i sáhnout a přivonět k ní. Ona pak jen zamává svou oháňkou za kterou schová sama sebe a hle! Už ji není vidět. Setkáš se s ní opět jedině tehdy budeš-li pečlivě sbírat k recyklaci plastové lahve.“