zkrvearzi

Jako malý, mám na mysli to období, které si nepamatuji, tak jako nikdo, to jsem byl u babičky, ani ji si nepamatuji, jen později mi bylo něco málo řečeno, mamá a babička, jejich vztah je pro mě plný otazníku, ano, kdyby nezemřela, tedy pro mě až příliž brzo, mohlo být spousta věci jinak, ale, tak je to vždy, když se tak stalo, vidím mlhavě, babička se nehýbe, babička nic, pak nějaká ženská, dost možná proto to mám stále jako sen, první vzpomínky na život z téhle planety, byla to obrovská změna, ze světla do tmy, ale, víte, možná stejně tak ze tmy do světla.

A povídala to celé mé dětství, jakoby neměla co jiného říci, jakoby mě chtěla potrestat za svůj hřích, omyl, chybu, jakkoliv chcete nazvat to, co jsem nakonec já, člověk, celé dětství, jakoby se mstila, komplikace, byl jsem pro její život komplikace, zbytečné starost, až jsem ji jednou zastavil ten její mlýnek slov, jednoduše, jak? odešel jsem, bez rozloučení, respektive jinak, prostě jsem se večer nevrátil domů, tak náhlá a silná to byla myšlenka, nohy tě už chlapče unesou, říkalo mi cosi ze mě, jdi, odejdi, abys mohl jednou přijít a změnit to všechno staré, prokleté.

Pár střepů vzpomínek, jinak nic, žena u které jsem najednou začal bydlet, na pohled křehká,
a zdála se mi i krásná, rozhodně jiná než ostatní, konec konců kdo? že? má matku kurtizánu? na pohled křehká bytost, snad právě proto, dnes vím, ten její hlas, uskřípaný, vychlastaný, skoro chlapský, toho hlasu jsem se bál nejvíc, ale nakonec, stejně jen do doby než, kdy jsem si zvykl, protože jen ten hlas, jinak mohu říci, že na mě byla hodná, to už je to období, které si pamatuji, skoro, skoro už jdu do první třídy, kupujeme tašku, penál a hurá kornout, bombóny, které zvyšují napětí, nedočkavost, děláme nákupy spolu, co je to za ženskou? kde je babička? kde to bydlím? takové otázky už nemám, jsem zamněstnán jinými starostmi, já totiž půjdu brzo do školy, ještě uběhne tolik kolik mám prstů a bude to.

Bydlíme v domě, kde není výtah, ve druhém patře, topíme uhlím, záchody na chodbě o půl patra níže, teplá voda nikde, a co škola? ano, chodím do školy, vše je v pořádku, dnes bych mohl říci, že babička položila dobrý základ, mamá vě mě opravdu vidí své dítko, tak je tedy matka, bere to tak a dohání zameškané, samozřejmě relativně, moc malé dítě, na to aby to bylo možné, dokonce, jak to vidím z dnešního pohledu přestala na nějaký čas šlapat, jako matka, ano, začala se cítit jako skutečná a opravdová matka, zkusila práci, ale ta měla opačný efekt, najednou mě neměl kdo ráno kdo hlídat a tak mě mamá budila před šestou ráno.

To si pamatuji i sám, stále, jakoby to bylo včera, křižovatka, tam se s mamá loučím, ona zůstává
a já se vydává několik metrů do kopce, je zima, tma, noc jakoby se nechtěla rozloučit s ulicí, osvětlenou prádnou ulicí, něco po šesté hodině, jsem sám, mamá dole a daleko nebo pryč, už jí přijel autobus a ona odjela někam do tmy, protože s koncem města končí i řady rozsvícených lamp, jsem sám, opakuji, skoro na kopci, nikde nikdo, opakuji, nezvyklý pocit, ulice kde je odpoledne život, hluk, auta, otevřený obchůdek, lidi, světlo a tak asi proto si říkám, k čemu to vše?

Dnes si říkám, jaké štěstí mě potkalo, když se mamá rozhodla vrátit ke své profesi, připadá mi, že byla něco jako umělec na volné noze, žádné píchačky, žádné továrny, žádné idioty devět hodin kolem sebe, ale jak vidím slovo píchačky bych přeci jen měl vynechat, ale nevynechám vy víte jaké myslím, vždy bude rozdíl mezi podstatným jménem a slovesem, tak jako věcí a činem.

Začalo mě to samotného zajímat, rovnice, že když se mě učitelka ptá, asi to bude na mě, odpověď se nabídla překvapivě rychle sama, poučilo mě spolužákovo nahlížení na tuto věc, povídal mi to ten kousek cesty ze školy co byl pro nás společný, jak prosté to bylo, povídal, můj děda byl horník, můj táta byl taky horník, já budu horník, horník, horník, opakoval, záviděl jsem mu tu jasnou budoucnost, jasnou práci, už teď, na této cestě stojí ve svém životě a ničemu se nediví, na nic se neptá, chci být taky horník, ale netroufám si mu to povědět, až když se oddělil
a já osaměle směřoval za mamá mi to došlo, je to složitější, nemohu být přeci horník, můj papá je vrah, budu tedy také vrah, nebyla potěšena touto mou úvahou, ani otázkou na dědu, nevěděla si rady, něvěděla co živilo otce mého papá.

Všechno bylo v pořádku, mamá nás hravě uživila, jak říkám, z té doby si toho pamatuji malinko, dnes, nedokaži si některé události správně časově zařadit, stejně tak, že si některé události pamatuji hluboce a přitom to byla mnohem větší banalita než to co stálo za to a já? já prostě nic nevím, pro mě to nebylo dostatečně sirové, ale jak se znám, něco muselo být, mám takovou temnost na duši, nevím co znamená, mám ji tam snad od narození, byt kurtizány, co na tom, že to byla mamá, byla úplně stejně kurtizána a tak je přeci dost možné, že se tam mohlo odehrát, něco co si našlo cestu do mého podvědomí, no o co konkrétně by šlo, mě nezajímá, já bych byl jen raději kdyby to nebylo vůbec a nebo, kdyby to bylo ve vědomí, ať už je to cokoliv.

A jednou mamá onemocněla, i když ona byla nemocná delší dobu, ale nyní to začalo být vidět, nyní to začalo být špatné, mohla už dávno zajít k doktorce, ale nic, ona že to přejde, odejde, jako kdykoliv ji něco začlo trápit, jenže se to moc, opravdu moc zhoršilo, ale stejně, léčit se nehodlala, nechtěla, možná, že vám ta nemoc vezme chuť se uzdravit, je tak prolezlá tělem, že už je pozdě, už je doma v mozku a hraje si svou hru s těle i duší, je konec, jen to tělo ve kterém vidíte zbytky něčeho co byla vaše matka, moje mamá, s celým tím životem na hovno, nebo k hovnu?

Život, na životě je nejzajímavější dětství a stáří, dětství to jest narození a stáří to jest smrt, ano, tedy pokud se ho samozřejmě dožijete, snad proto bych nějak nechtěl, není mým cílem zde vypravovat o mém životě, o tom středu, o tom životě uprostřed, dětství končí různě, u mě to byla smrt mojí mamá, někdy kolem čtrnácti začala přicházet, dost možná dříve, ale už ty narozeniny, sice vidím na stole čtrnáct svíček, mamá je unavená, stále mluví o únavě, až k nudě jsem dohnán, ale mám narozeniny, nechce mi je pokazit, to je přeci radostná událost, ale stejně se stane, únava k smrti, život bez radosti, co platno, že je její jediný syn je už skoro velký kluk, který chápe, vím, co znamená šlapat, vím moc co to znamená, ale jsem už velký kluk, chápu život, sic stále né kdo ví jak, ale chápu že každý je vlastníkem svého života, je jeho správce, záleží na každém, chápu mamá a respektuji jeji cestu, nakonec jen proto jsem ji měl stále blízko sebe, nakonec jen proto jsem poznal pár správných chlapů, jenže ta její nemoc, už ty čtrnáctiny, snažila se, ale nešlo jí to, usměv skrz který je vidět bolest, stejně nešla do ordinace, žádný doktor, dnes si říkám, nemusela zemřít, tak mě bylo čtrnáct.

Nakyslé štěstí, znáte to, pak vám každé nové štěstí připadá jako kyselé, poznáváte? Žádné štěstí už není štěstí, je to jen vývar, polévkový vývar jako nová hodnota a… hovno.

A pak už to šlo jen z kopce, nenávist, dnes bych řekl nenávist, ke všemu živému, já byl první, já byl nejblíže, čím jednou budu? bylo jí to jedno, cítila že ona už tu nebude, celá nervozní, nepříjemná se záchvaty zuřivosti, nic se nedařilo, ani moje snaha nějak pomoci, víte, nejhorší bylo vidět mamá plakat, to zoufalství, mě čtrnáct let a nemožnost, slabost, nevědět jak ji pomoci, tak nějak se stane, že zakusíte bezmocnost, raději se toho všeho zbavit, nevidět to, ani ona nechtěla, abych viděl ten rozpad, přeměnu těla na sračky, byl jsem poslán na internát, kde jednou po velké přestávce jsem školním rozhlasem vyzván do ředitelny, jen ať to všichni vědí, že jdu do ředitelny, dveře jsou pootevřené, ředitel stojí před svým stolem, nejistý, v ruce drží dopis, jednou pro vždy končí moje dětství, nemám ani mládí, najednou jsem během vteřiny dospělý člověk, který se už nikdy z internátu nevrátí, celý život jedna velká ubytovna, nikdy jsem se nevzpamatoval.

Vždyť víš, je to pryč, odjedeš mi v černém autě, zůstanu tu stát, napospas všemu co má mi potkat, temné stíny domů vysokých, tady dole jsem ztracen, nedohlédnu slunce, odjedeš mi pryč, všechno se změnilo, tak najednou, tak rychle, tak bolestně, na chvilku budu bez života, na chvilku se mi krev zastaví, necítím, nevidím, není čeho se dotknout, ale to jen na chvilku, protože, věčné není nic, čekají mě ještě kroky, hledání slunce, čeká na mě někde slunce, musím jej najít.

A jsou chvíle jakoby všechny, řeknu-li to takto, jakobych všechny důvody k žití zapomněl, nebo ty, které zůstavají, byly prázdnými malichernostmi, toto není deprese, toto je jakési nenalezení čehosi pro mě samotného, není nic co by mohlo poskytnout naplnění, smyslu bytí, ty důvody proč je třeba pokračovat, v tu chvili jsou jen pro ostatní, pro mě jsou to fráze, velké klišé, prostě pocity pro zvěř, stádo, hmyz, naplnění prádna prádnem, které se tváří býti plným všeho.