Polsko - kapitola III.

III.

Polsko

Stačí pár dní a člověku se změní celý život. Život se dokáže změnit ve vteřině, natož pak za týden.

Celé to začalo před osmi dny. Právě jsem se vracel z jižní Moravy. Celou cestu jsem jel s otevřeným oknem a vychutnával si vůni dozrávajícího obilí. Poslední týden, s krátkými přestávkami vlastně celý měsíc, jsem strávil v kabině kamionu. Jezdit se musí pořád. Neměl jsem na výběr. Na jaře bylo práce málo a teď, když jí bylo dost pro všechny, jsem konečně mohl začít splácet novou soupravu. Na firmě jsme se museli všichni pořádně otáčet, ale konečně všechno začalo vypadat tak, že letošní rok neskončíme v dluzích.

Nadšený skutečností, že se konečně vracím domů, nahlásil jsem dispečerce přes vysílačku pravděpodobný čas svého návratu. Ta mi obratem sdělila, že se po mně sháněl někdo ze společnosti Agro M. Netušil jsem, o co jde. Ve vzkazu bylo pouze, že se mám dostavit do sídla společnosti. A protože cesta domů vedla okolo jejich budovy, odstavil jsem nad náměstím soupravu na kraji silnice a zašel se poptat o co se jedná.

Na vrátnici jsem ze sebe vysypal, kdo jsem, co jsem, co dělám a s čím jezdím, ale teprve až padlo jméno mojí společnosti – nedtrans – uvědomila si sekretářka o jakou záležitost jde. Poslala mě do zasedací místnosti. Na otázku ,,Kde je zasedací místnost?‘‘ jenom ukázala směrem šikmo ke stropu a řekla, že nahoře. Prošel jsem dvě a půl patra než jsem místnost našel. Zaklepal jsem a nejistě otevřel dveře. Místnost byla plná lidí. Známých i neznámých. Byli tu kolegové z dopravních společností, známí řidiči kombajnů ale i spousta lidí, jejichž tváře jsem neznal. Všichni seděli okolo stolu. V jeho čele seděl (nyní stál) člověk, jehož štos papírů na stole daleko převyšoval skromné hromádky všech ostatních. Igor Novotný. Vysoký, silný čtyřicátník v modrých riflích a bílém tričku. Žádné sako, žádná kravata. Na tričku nápis Massey Ferguson. Na první pohled můj člověk. Na všechno jde hned, bez zbytečných řečí.

Dřív, než jsem stačil cokoliv říct, ptal se mě: ,,Vy jste pan R…?‘‘

,,Ano, já…dostal jsem vzkaz, ale by jsem na Moravě…‘‘

,,To je v pořádku, kolego. Prosím, posaďte se. Ještě jsme nezačali.‘‘

,,Díky.‘‘ poděkoval jsem mu. Sednul jsem si vedle Kamila. Poznali jsme se, ještě když jsem byl na střední škole. On už byl tehdy vysokoškolák. Od sedmnácti jezdil o prázdninách s kombajnem. A jezdí dodnes. Vysoký, štíhlý, sestřih osm milimetrů, černé zaprášené kalhoty, tričko od oleje, sluneční brýle.

,,Máš tu práci?‘‘ ptal jsem se.

,,Jak vidíš. Děláme tady v okolí…‘‘

Víc jsme si říct nestačili. Slovo převzal Igor.

,,Takže ještě jednou dobrý den, pánové. Těm, kteří ještě neví, proč jsme všichni tady, bych rád zopakoval, o co se jedná. Po rozsáhlých problémech se sklizní v loňském roce nás letos naši polští kolegové požádali o pomoc. Bohužel, trochu neočekávaně a to nás staví do časové tísně. Doufám však, že vám to nezpůsobí žádné problémy a všichni, jak jsme tady, se sejdeme v Polsku. Předpověď počasí pro příští týden je pro sklizeň pšenice více než příznivá. Podle meteorologů se však blíží pokles teplot spojený s vydatnými srážkami. Proto odjíždíme už zítra. Sklidíme, co bude v našich silách. A dostaneme za to dobře zaplaceno. Tamější mouka putuje do německých pekáren a Poláci za ni dostanou slušné peníze i když z výdělku odečtou něco pro nás. Nabídka je šest tisíc euro za kombajn a další čtyři za každou soupravu, podílející se na přepravě sklizené pšenice. To jsou slušné peníze pro nás všechny. Teď je na vás, abyste zvážili, co budete dělat dalších sedm dní.‘‘

,,Já bych do toho šel.‘‘ přerušil jsem chvíli mlčení: ,,Kolik souprav můžu vzít?‘‘

,,Mně se ta nabídka taky líbí.‘‘ prohlásil Kamilův šéf.

,,Kombajnů celkem deset, souprav aby bylo taky minimálně tolik.‘‘

,,Můžu vzít tři.‘‘ řekl jsem nahlas: ,,Vezmu Terezku a Toma.‘‘, pomyslel jsem si. Musel jsem sice odřeknout jednu zakázku, ale i tak se mi cesta do Polska vyplatila.

A další se přidali. Dva kamiony spřátelené společnosti OHAJO (Ondra a Johny), pět souprav pocházelo z flotily SDP, šest kombajnů z Polné, čtyři z Měřína.

I když jsem si to odpoledne bláhově myslel, že se domů dostanu ještě za světla, s poradou jsme končili až večer po deváté, protože bylo třeba probrat spoustu důležitých věcí.

,,Dobře pánové. To je to nejdůležitější. Zbytek dohodneme zítra ráno – od půl šesté v areálu firmy před halou číslo jedna. Nashledanou.‘‘ rozloučil se s námi Igor, oči ospalé.

 Pro většinu z nás to ale znamenalo zařídit ještě dnes spoustu věcí. Sotva jsem stihnul alespoň pozdravit kamarády s příslibem, že si popovídáme zítra. Zamířil jsem na nedtrans. Většinu lidí jsem tahal z postele, ale tahače musely být ještě dnes připravené na cestu. Mechanik, dispečer i řidiči na mě už čekali. Nedtrans byl skoro jako rodinná firma. S dopravou jsem začal ještě na vysoké škole, kterou jsem pak dokončil jen tak-tak. Zaměstnával jsem jenom ty, na které jsem se mohl absolutně spolehnout. Všichni byli mí přátelé. Znali jsme se celé roky a byli jsme jako rodina. Pět kamionů, tento týden by měl přibýt další, pět řidičů, jeden mechanik (děvče pro všechno) a dva dispečeři. Věkový průměr týmu se mohl zdát nízký. Jenom Tomovi bylo přes třicet, zatímco já jsem na této planetě ‚odšlapával‘ svůj devětadvacátý rok. 

Do Polska se mnou jeli dva z mých nejlepších řidičů. Terezka - menší, hezká velmi energická tmavovláska (znali jsme se ze střední školy), a Tomáš. Byl o šest let starší než já a zatímco já jsem byl na škole, on už dávno jezdil s kamionem. Naše sídlo bylo v jedné z průmyslových hal na kraji města. Byla dost velká na to, aby se do ní vešly všechny naše kamiony, ale ne zas tak velká, abychom si ji nemohli dovolit. Na jednom konci měla sice několik kanceláří, dominantní však byl obrovský sál se šedou betonovou podlahou, dvěma servisními kanály pro údržbu kamionů a malým jeřábem u stropu. O víkendu byla hala vždy plná kamionů a já, kdykoliv to jen šlo, jsem trávil všechen svůj čas mezi nimi. Každý z nich pro mě znamenal nepředstavitelně mnoho. Každý jsem pečlivě vybíral, upravoval a vylepšoval a spolu s pomocí lidí na firmě udržoval v absolutním pořádku. Výsledkem tak nebyla uniformní jednobarevná flotila pracovních strojů, ale pětice jedinečných vozů, které pravidelně vyhrávaly soutěže krásy na nejrůznějších setkáních lidí z dopravy. Jak jsem si vždycky přál.

Při příjezdu do areálu, jak bylo naším dobrým zvykem, jsem třikrát zatáhnul za lanko klaksonu a dal všem na vědomí, že jsem doma. Otevřenými vraty jsem vjel do haly a zastavil svůj vůz vedle Terezčiny modré soupravy.

,,Ha…pan šéf se poroučel domů.‘‘ vítala mě Terezka s úsměvem na tváři.

,,Ahoj Terezko, moc rád Tě vidím.‘‘

Objali jsme se, jako vždycky, a hned ze mě tahala, co se děje.

,,Výlet, jakej výlet?‘‘ ptala se, když jsem jí řekl, že si uděláme výlet.

,,Tome…?‘‘ zavolal jsem na celou halu.

,,Co zas vymejšlíš za kraviny?‘‘ objevil se mezi kamiony.

A tak jsem všem řekl kam jedeme, proč a za kolik. Znělo to jako rutina. Všichni věděli o mojí slabosti pro kombajny. Právě práce s nimi byla velká část našeho letního zaměstnání. A tak naše návěsy měly standardně vysoké bočnice návěsů, plachty pro přikrytí nákladu i zadní čela návěsu upravená pro výsyp zrní. My jsme vozy tedy pouze naleštili, promazali, doplnili provozní kapaliny a naložili nejnutnější nářadí a vybavení. S dispečerem jsem probral práci na příští týden pro soupravy, které zůstávají v republice a vybral nejvhodnější trasu pro přesun do Polska. Do půlnoci bylo vše hotovo.

,,Tak čau zejtra!‘‘ Třikrát zatroubit a Tomášova souprava odjíždí z haly.

Kluci, mechanik i dispečer, odjeli hned po něm. Za šest hodin zase nastupují do práce.

,,Tak…!‘‘

,,Tak…?‘‘

,,No…snad to máme všechno.‘‘ přejel jsem pohledem ještě jednou celou halu ve snaze uvědomit si, co bysme ještě mohli v Polsku potřebovat.

,,Jedeš domů?‘‘ ptala se Terezka. Jako vždy, i dnes měla na tvářích úsměv. A pokud se někdy náhodou nesmála, měla pro to svůj důvod.

,,Jo…‘‘ vydechnul jsem s úlevou.

,,Kdy jsi tam byl naposled?‘‘

,,Minulej…tejden?‘‘ ptal jsem se sám sebe.

,,Zase budeš mít lednici plnou zkaženýho jídla a suchý kytky.‘‘

,,Kytky ne! Volal jsem Ivě, aby mi je zalila, až půjde okolo.‘‘ Iva. Dobrá duše. Kamarádka mojí sestry, která bydlela nedaleko. Čas od času, když jsem byl z domu delší dobu, stavila se, zalila mi květiny a vybrala poštu.

,,Honzí…tvůj dům je na konci města. Nikdo nechodí okolo.‘‘

,,To je fakt.‘‘ zabručel jsem.

,,A máš doma něco k jídlu?‘‘ ptala se starostlivě. Byla jako moje starší sestra. Ve spoustě věcí se o mě starala. Po tom, co mě opustila Lenka se spousta věcí změnila. Musel jsem si zvyknout. ,,Nebo, nepotřebuješ něco vyprat?‘‘

,,Ne. Teda…ne a jo. Nemám nic k jídlu a vyprat bych asi něco potřeboval.‘‘ řekl jsem v rozpacích. Vážně jsem po ní nechtěl, aby se o mě starala. Ale ona trvala na svém, tvrdohlavější než já, a moc mi pomáhala. Nikdy jsem nepochopil, jak to všechno může tak dobře zvládat. Bydlela ve vesnici kousek za městem. Žila s přítelem, starala se o psa, starala se o mě a přitom všem ještě stíhala jezdit.

,,No tak…vždyť tvoje trenýrky s pejskama už sem viděla.‘‘

,,To je fakt.‘‘ podával jsem jí z kabiny tašku se špinavým oblečením. ,,Díky Terezko.‘‘

,,A co s tím jídlem? Máš hlad? Zajdem někam?‘‘ Ustaraná, jako vždy.

,,Tak vidíš.‘‘ řekla do vysílačky na moje hladové doznání. Bylo půl jedné v noci a my, každý ve svém voze, mířili na něco mezi večeří a snídaní. Celé město už spalo. Jenom KFC na rohu náměstí ne.

,,Jo…‘‘ odpověděl jsem. Uhnul jsem se soupravou na konec cesty, zabrzdil a vyskočil z kabiny.

,,Tak jdem!‘‘ zavolala.

,,Jdem!‘‘ zabouchnul jsem dveře a zamknul vůz. S chutí jsem si v restauraci sednul za porci hranolků a kuře. Teplé jídlo jsem měl naposledy před třemi dny.

,,Vypadáš spokojeně.‘‘ řekla po chvíli.

,,Už je to dlouho, co odešla.‘‘ řekl jsem. Lenka. Člověk, se kterým jsem strávil čtyři roky života. Miloval jsem ji. Miloval jsem ji až moc. Dlouho pro mě celá moje společnost znamenala jenom zlomek toho, co Lenka. Vím, že to byla chyba, ale tenkrát jsem si to neuvědomoval. Jedno odpoledne, když jsem se vrátil z Německa o pár hodin dřív, než jsem se vrátit měl, našel jsem v koupelně cizího člověka jenom v tričku. A jí potom v posteli, očividně rozptýlenou dobrým sexem, který situaci předcházel. Tím skončila moje pohádka o lásce, která dokáže všechno. Toho chlapa jsem chytil pod krkem (bylo mi jedno, že váží mnohem víc, než já) a chystal jsem si to s ním vyřídit hezky ,po chlapsku‘. Najednou se ale ve mně něco zlomilo a já se sesypal jako domeček z karet. Ona si sbalila věci a odešla ode mě i z nedtransu. Od té doby, celých šest měsíců, jsem ji už neviděl. Do jara jsem se válel v bahně samoty a zrady. Nakonec jsem se s tím vyrovnal, přerovnal si život a byl zase sám sebou. Lenka byla minulost. Se vším všudy. A já neměl ani trochu zájem se touto částí minulosti ještě nějak zabývat. Teď už byl jenom nedtrans.

,,Já vím…‘‘ řekla Terezka.

,,Nikdy jsem ničeho nelitoval.‘‘

,,To ty říkáš vždycky. Nikdy ničeho nelituj.‘‘

,,To mě naučil táta.‘‘ zadíval jsem se do dálky. Táta. Kde bych byl v životě bez táty? Tolik mě toho naučil. Všichni vždycky říkali, že jsem jako on. A já na to byl hrdý.

,,A v Polsku?‘‘ zeptala se.

,,V Polsku? Tam se ti bude líbit. Věř mi.‘‘ dojídal jsem. ,,Asi bysme měli jít spát.‘‘

,,Asi jo...‘‘ řekla.

,,Musím se sbalit…a tak.‘‘

,,Popojedem?‘‘

,,Popojedem…‘‘

Každý jsme si sedli za svůj volant a zamířili domů. Na poslední křižovatce ve městě jsem se odpojil od Terezky, zahnul doleva a zastavil pod okny svého domu. Tak, jak jsem o tom snil ještě ve škole.

Doma bylo příjemně teplo. Hromádka pošty, vzorně srovnaná na stole, napovídala, že mi dneska Iva byla zalít květiny. Po příjemné sprše mě lednička, prázdná jako vždy, pohostila pomerančovou šťávou. Připravil jsem si věci na ráno a začal si procházet poštu. Něco jako můj malý rituál po návratu z cest. Pohled od kamarádů z Alp, složenky, pozvánka na veletrh dopravy a logistiky a obyčejná obálka. Chvíli jsem si neuvědomoval, co držím v ruce. Potom jsem poznal její písmo. Zvláštně hranatá drobná písmenka. Musel jsem se usmát. Znovu jsem si vzpomněl na všechno, co bylo. A znovu jsem si připomněl hořký konec. Obálku jsem otevřel.

Ahoj Honzo.

Ani nevím, jak mám začít…já…vlastně ani nevím, jestli Ti tenhle dopis dám. Poslední dobou nevím opravdu nic. Hodně často přemýšlím nad tím, jak nám bylo, když jsme byli spolu. Není to tak dávno, ne…

Nedočetl jsem. Nechtěl jsem číst. Dopis jsem odložil na stůl, kde jsem měl připravené věci do Polska a rychle na něj zapomněl. A protože jsem toho měl hodně nejen před sebou, ale i za sebou, usnul jsem spokojeně ve své posteli a zbytek příprav nechal až na ráno.