Polsko - kapitola IV.

IV.

Den první

Den začal jako každý jiný. Snídaně, trochu muziky, srovnat věci v autě, doplnit zásoby vody, naplnit lednici, vyměnit kolečko v tachografu. Táta mě už dávno naučil být připraven na cokoliv, a proto jsem po sobě všechno ještě jednou překontroloval. Potom jsem se ohlédnul, jako vždycky, když odjíždím, vyhoupnul se za volant, otočil klíčkem v zapalování, zapsal stav kilometrů a pak už jen spojka, velká dvojka, ruční brzda, plyn…

Za deset minut jsem byl na místě. Pod zvednutou závorou jsem projel do areálu. Mezi halami nebylo těžké najít deset srovnaných kombajnů a spolu s nimi několik kamionů a bezpočet lidí, pobíhajících odnikud nikam ve snaze doladit poslední detaily před odjezdem. Zastavil jsem v řadě kamionů. Poctivé červené Tomášovo Iveco s volacím znakem ,,Daily route‘‘ a modrá souprava Terezky s přezdívkou ,,Blue Angel‘‘ tu stály napravo ode mě. Naproti pak dva tahače Škoda Xena, modrý ,,Blue dream‘‘ Ondry a bílý ,,Snow white‘‘, se kterým jezdil Johny. Bylo půl šesté a sedm minut. Letní slunce se už probralo ze spánku, obloha byla modrá.

Teprve s otevřením dveří do kabiny proniknul skutečný ruch světa okolo. Tlukot kladiv, praskání svařovaného plechu, hluk motorů, klaksony, muzika i šum vysílaček. Na zemi se válelo nejrůznější nářadí, lidé šlapali po všudypřítomných kabelech a hadicích. Mezi tím vším se ozývali lidské hlasy.

,,Potřebuju klíč!‘‘

,,Jakej?‘‘

,,Dvanáctku!‘‘

,,Tady je!‘‘

,,Kde je ten hasák? Pojď mi to sem podržet!‘‘

,,Tlač, pořádně, doprava! Utáhni to!‘‘

,,Kruci! No tak! ještě kousek! A bacha na ten olej…‘‘

,,Nazdar příteli.‘‘ volal na mě z dálky Ondra, hrdě stojící před svým světle modrým tahačem. Jeho mohutná chlapská postava se za dobu, co jsme se neviděli ani trochu nezměnila a jako vždy, měl na sobě rozepnutou košili s krátkým rukávem, která za ním vlála, kdykoliv se zvednul vítr. Tím, že si koupil Xenu, kterou Škoda vyrobila pouze v necelé padesátikusové sérii, si splnil životní sen. Spojenectví jeho společnosti Ohajo s nedtransem mu pak splnilo sen druhý. A víc k životu Ondra nepotřeboval. Byli jsme si tolik podobní.

,,Moc rád tě vidím.‘‘ pozdravil jsem ho pevným stiskem ruky: ,,Jak se máš?‘‘

,,Skvěle. Koupil jsem další Xenu. Je to ta červená s bílým pruhem. Znáš jí…jen za milion. Prostě paráda.‘‘ Nesmírná radost byla vidět na každém z jeho spokojených pohledů.

,,Já mám jenom jednu. Šetřím si jí jenom na vnitro. Používám jí na festivaly nebo jako záložní tahač.‘‘ odpovídal jsem mu.

,,A co ty?‘‘ přerušil mě nedočkavě.

,,Nemám si na co stěžovat. Mám spoustu práce. Ale znáš to. Čím víc jsem v práci, tím sem spokojenější.‘‘

Ondrova firma se sídlem v Kladně, vstoupila do neformální koalice s mojí na samém počátku existence obou společností, přičemž od začátku mělo Ohajo na starosti hlavně autobusovou dopravu, chladírenské soupravy a většinu plachtových návěsů, zatímco nedtrans zajišťoval především dopravu sypkých hmot sklápěči a silocisternami. Společně jsme tvořili silný tým. Mluvili jsme spolu po telefonu, často několikrát denně, osobně jsme se ale viděli naposledy před několika týdny.

,,Hej…Honzo! Sem rád, že seš tady.‘‘ volal na mě z dálky Igor. Jako vždy, byl pánem situace. Narychlo jsme se Ondrou rozloučili a každý se rozběhnul za svými povinnostmi. Vždyť v Polsku spolu budeme celý týden.

,,Ahoj, koukám, je tady rušno. Co se děje?‘‘ ptal jsem se, stále sedící v kabině.

,,Myslíš ty kluky támhle? No…hned ráno se jim rozsypal hydromotor na pravým předním kole. Za půl hodiny to maj hotový…‘‘

Překvapoval mě jeho klid. Stál tady. V ruce vysílačku, do které občas promluvil, a přitom kouřil svoji cigaretu a rozhlížel se okolo. ,,Kde máš svoje lidi?‘‘

,,Nevím…někde tady okolo.‘‘ rozpřáhnul jsem ruce ,,V tomhle městě si už každej dělá co chce.‘‘

,,Chtěl bych tebe, ještě s jedním kamionem, poslat napřed s půlkou kombajnů a dvě soupravy a dalších pět kombajnů půl hodiny za váma. Co ty na to?‘‘

,,To se mě ptáš?‘‘ divil jsem se. Do jeho práce jsem neměl co mluvit.

 ,,Já jen, jestli pojedeš a vezmeš svoje lidi s sebou…‘‘

,,Jasně, proč ne.‘‘ souhlasil jsem.

,,Dobře, fajn.‘‘ kývnul hlavou ,,Seš…velkej kliďas.‘‘ významně se na mě podíval.

Zasmál jsem se ,,Možná…a nebo jen dělám to, co mě baví.‘‘

,,Jo…‘‘ zašlápnul nedopalek své cigarety Igor ,,Za pět minut u mýho džípu.‘‘ řekl  a odešel.

Vyskočil jsem z kabiny, protáhnul se a rozhlédnul. Bylo to prostředí, které mi vždy zrychlovalo tep. Všechno to okolo – stroje, lidé a trocha nervozity. Já jsem byl jenom malou součástí celého cirkusu, přesto jsem cítil celou duší, že k tomu všemu patřím. Že dělám to co mě baví, co umím a že mě někdo někde potřebuje. Tak, jak jsem si vždycky přál.

Dlouhé zahvízdnutí. Otočil jsem se. Takhle píská jenom Tom.

,,Nazdar paciente.‘‘ zazněl Tomův obvyklý pozdrav.

‚,Čau ďáble. Tak, jak je?‘‘

,,No…dobrý. Mám jídlo, mám dvě krabice cigaret a spoustu muziky.‘‘

,,Hele.‘‘ ukázal jsem na jeden z kamionů ,,Vidíš to Volvo?‘‘

,,To bílý efko?‘‘

,,Jo…mrkni za okno. Jezdí s ním nějaká…Lenka. Kdo to je?‘‘ ptal jsem se. Není moc těch, které jezdí s kamionem.

,,Co já vím…od SDP nikoho, kromě Richarda, neznám.‘‘

,,Mimochodem, Igor nás chce poslat ještě teď ráno s kombajnama dopředu.‘‘

,,Jo? Ale přece nás nepošle s desítkou, ne?‘‘

,,Ne, to ne. Pět a pět.‘‘

,,Pojedeš první?‘‘

,,Jo. Povedeš druhou pětku?‘‘

,,No, asi by bylo blbý, aby je vedla Terry, ne?‘‘

,,Zvládla by to…‘‘

,,To asi jo. Takže…jí vezmeš s sebou?‘‘

,,Jo. A tebe nechám na ocet.‘‘

,,To seš teda pěknej kamarád.‘‘

,,Vem si někoho k sobě. Třeba Richarda. Je to dobrej kluk.‘‘

,,Dyť je mu třiadvacet. Je to mladý ucho.‘‘

,,Taky ti bylo třiadvacet.‘‘

,,To je fakt…a taky sem byl ucho.‘‘

,,Pánové…‘‘ ozval se hlas z megafonu ,,…prosím řidiče, aby se dostavili k bílému džípu na kraji haly ke krátké poradě.‘‘

Když jsme k bílému Nissanu přicházeli my – já, Terry a Tom – byl už obstoupen lidmi. Převážně lidmi ze včerejší porady. Byli tu kamarádi od kamionů, ale i Kamil a Martin, kterého jsem neviděl několik měsíců. Pozdravili jsme se pevným stiskem dlaně, ale na dlouhé rozhovory nebyl čas. Igor stál na kapotě, starostí až nad hlavu a pot na čele.

,,Kluci, ste tu všichni?‘‘ rozhlížel se okolo.

,,Asi jo…‘‘ zaznělo z davu.

 ,,Takže pánové, abych to nějakým způsobem zkrátil, přesun provedeme ve třech skupinách. První skupina vyjede za patnáct minut. Povede jí Honza, za sebou bude mít pět kombajnů a uzavírat to bude…?‘‘ nedokončil větu Igor a podíval se na mě ,,S kým jedeš?‘‘

,,S Terezkou…‘‘

,,Takže uzavírat bude Tereza. Druhej konvoj se zbytkem kombajnů vyjede půl hodiny po prvním a povede ho…?‘‘

,,Jedu já…a vezmu našeho králíčka…‘‘ řekl Tom a vzal s úsměvem Richarda okolo ramen.  Richard byl mezi námi nejmladší. Nenápadný, nepříliš vysoký řidič společnosti SDP s krátkými světlými vlasy a vždy s brýlemi. Hrdý, pohotový a naprosto spolehlivý. S kamionem dokázal téměř cokoliv. Pracovali jsme spolu na stavbě přehrady na východu Slovenska před několika měsíci a od té doby jsme dobří přátelé.

,,Dobře. Kdo pojede v prvním a kdo v druhým konvoji je mi jedno. Třetí skupina – já a zbytek kamionů – vyjedeme až odpoledne. Na vysílačkách mějte dvanáctku.‘‘ dokončil Igor. ,,Má někdo nějaký připomínky? Itineráře sou tady.‘‘ zamával modrými deskami.

,,Jo. Potřebuju dvě věci.‘‘ řekl jsem a když jsem otáčel hlavu k Igorovi, všimnul jsem si jí. Lenka. Stála nalevo za džípem spolu s lidmi od SDP a když jsem svůj pohled zastavil na malou chvíli na ní, podívala se na mě. Na jejích tvářích nebyla znát ani trocha překvapení. Já, na rozdíl od ní, jsem jen těžko svoje překvapení skrýval. ,,Co ta tu dělá?‘‘ proběhlo mi hlavou, než jsem dokončil svoji větu. ,,Jenom sem chtěl, aby někdo z tvejch lidí zastavil na chvíli provoz na silnici, až odsud budem vyjíždět. Nechci, aby se mezi nás hned nacpaly auta.‘‘

,,To není problém. A to druhý?‘‘

,,Potřeboval bych, abyste vzali nějakej kus plachy nebo něco podobnýho, napsali na to, třeba sprejem, kombajny-kolona a pověsili to zezadu Terry na návěs. A přivažte to, ať to tam nelítá jako splašený prostěradlo.‘‘

,,Jasně. A to samý i s druhým konvojem?‘‘

,,Jo…asi to samý.‘‘ kývnul jsem na Toma.

,,Dobře pánové. Je pět čtyřicet čtyři. V šest hodin se první skupina srovná před výjezdem z areálu. Sejdeme se v Polsku.‘‘

Naslouchající skupina řidičů se rozběhla ke svým strojům. Dokončovaly se poslední opravy, nakládalo se vybavení, leštila se okna i zpětná zrcátka, palivové nádrže se plnily naftou z přistavených sudů. I my jsme odcházeli ke svým kamionům. Tiše a pomalu. Hlavou mi neustále probíhalo ,,Lenka je tady.‘‘ Připadalo mi to jako špatný vtip. Ani trochu jsem neměl zájem na tom, aby jela s námi.

,,Kruci…‘‘ sednul jsem si za volant a promnul si obličej dlaněmi.

Tomáš stál vedle auta, kouřil svoji pátou cigaretu a nic neříkal. Ani nemusel. Věděl jsem, že ví, o čem přemýšlím.

,,Hej, to je průser.‘‘ zhodnotil jsem situaci.

,,Co naděláš?‘‘

,,Velký kulový…já vím.‘‘ stále s obličejem v dlaních.

Chvíli jsem měl pocit, že do Polska jet prostě nemůžu, když jede ona. Nakonec jsem ale svoje vědomí přesvědčil, že o nic nejde. Už dávno nejsme spolu a jediná věc, která nás spojuje, je minulost. A chci aby to tak zůstalo. Přesto se mi třásly ruce, kdykoliv se objevila poblíž. Jako teď. Vyjížděla se svým kamionem přímo naproti mně. Cítil jsem na sobě její pohled. Přesto jsem raději předstíral, že vypisuji kolečko do tachografu a ani se na ní nepodíval. Ruce se mi třásly, když se Lenka blížila. Udělala, v co jsem doufal, že neudělá. S blížícím se klapotem motoru zasyčela spojka, Lenka vyřadila rychlost a s pomalým dojezdem zastavila přímo vedle mě. Moje třesoucí ruka dál nesmyslně malovala po obyčejném kousku papíru, položeném na volantu.

,,Ahoj.‘‘ řekla.

Jako bych jí neslyšel. Nevydržel jsem ale jen tak sedět a nevšímat si jí. Musel jsem zvednout oči a pozdravit jí.

,,Ahoj‘‘ vyslovil jsem pomalu a tiše a čmáral si dál. Neměl jsem si s ní co říct.

,,Jak se máš?‘‘ ptala se ve snaze navázat rozhovor.

Zmačkal jsem papír, vyhodil ho z okna. Možná příliš otevřeně jsem dal najevo svůj názor na věc, podíval se na ní a řekl: ,,Co tu děláš?‘‘

Byla krásná jako předtím. Dlouhé tmavé vlasy jí hladily po zádech, zakrývaly její bronzová ramena a splývaly jí na plných ňadrech. Její hnědé oči, překvapené mojí strohou odpovědí, zesmutněly.

,,Bojíš se mě?‘‘

,,Jo, Lení. Přesně tak. Mám z tebe strach.‘‘ A opravdu jsem měl strach z toho, co řekne nebo co udělá.

,,Pracuju. Chtěla jsem vědět, jak se máš.‘‘ řekla. Pomalu sešlápla spojku, svědomitě zařadila a pomalu se rozjížděla. ,,Tak…ahoj.‘‘

Pocítil jsem závan lítosti. Byla moc roztomilá a snažila se být milá. Byl jsem na ní hodně nepříjemný. Potom se však, jako obvykle, objevil hořký závan toho, co se odehrálo před několika měsíci, já vystřízlivěl a veškerá lítost zmizela tak rychle, jak se objevila.

Sotva Lenčin tahač minul konec mého návěsu, otevřely se pravé dveře,  kabina se zahoupala a na sedačku spolujezdce se šplhala Terezka se slovy: ,,Měl jsi návštěvu, co?‘‘

,,Sotva jsem jí pozdravil.‘‘

,,Viděla jsem. Moc velkou radost jsi jí neudělal.‘‘

,,To asi ne.‘‘ ohlédnul jsem se do zpětného zrcátka: ,,Mám z toho všeho divnej pocit.‘‘

,,To se ti nedivím. Drž se!‘‘ poplácala mě po rameni.

,,Tady Igor. Zkouška spojení na kanálu dvanáct. Slyšíte mě někdo?‘‘

,,Tady Windy City, beru tě, slyším čistě a jasně.‘‘

,,Dobře. Srovnejte se před bránu. Brzy to rozjedem.‘‘

,,Rozumím.‘‘ odpovídal jsem Igorovi.

,,Tak popojedem. Já se postavím před bránu. Ty počkej, až se za mnou srovnají kluci a postav se za ně, hm?‘‘ řekl jsem Terezce.

,,Jasně.‘‘ kývla hlavou Terezka, vyskočila z kabiny, zabouchla za sebou dveře a vyšplhala se za svůj vlastní volant.

,,A Terry…jsi na dvanáctce?‘‘ promluvil jsem do vysílačky a podíval se na ní přes sklo její kabiny.

,,Jasně…‘‘ usmála se a zamávala mikrofonem v ruce.

Otočil jsem klíčkem v zapalování, na přístrojové desce zasvítila sada kontrolních symbolů, ručičky na budících se ustálily na svých hodnotách a motor naskočil. Na pomalý převod jsem smotal soupravu prudce doleva, počkal, až se za mnou návěs srovná a teprve potom jsem prošlápnul plyn, sešlápnul spojku, zařadil o půl stupně výš, poté o celý stupeň, projel mezi halami a odbočil vpravo směrem k výjezdu z areálu. S jemným pískotem brzd jsem zastavil před závorou.

,,Dobře kluci, jsem před závorou. Čekám na vás.‘‘ zaznělo dvanáctým kanálem.

Do dvou minut se mi za návěsem srovnala pětka sytě červených kombajnů, které, jako stádo ovcí střeží ovčácký pes, jistila zezadu Terezka se svým modrým Volvem.

Vyskočil jsem z kabiny a vykročil k Terezce. Stála na žebříku, opřená lokty o střechu kabiny a usazovala na ni oranžový maják. Veselá jako sluníčko.

,,Nikdy jsem s majákem nejela.‘‘ říkala z výšky ,,Sotva vím, jak se zapíná a kam se zapojuje.‘‘

,,Kamkoliv. Plácni ho někam, kabel protáhni střešním oknem, konec píchni do zásuvky a nemáš co řešit.‘‘

,,Díky.‘‘ seskočila ze žebříku.

,,Jen doufám, že se nezlobíš, že jedeme s kombajnama. Je to takový pomalý tahání se odnikud nikam, ale mě to vždycky bavilo. S kolonou kombajnů za zády a oranžovým majákem jsem přece jenom víc, než jen obyčejnej náklaďák.‘‘

,,Ne, nezlobím. Je to zajímavý.‘‘ vzala do rukou žebřík a pověsila ho do držáku na zadní stěně kabiny.

,,Chtěl jsem ti jenom říct pár věcí na cestu. Drž si poslední kombajn pěkně před sebou a nenech nikoho pomalýho, aby se mezi nás nacpal. Na širších silnicích mezi sebou necháme rozestupy, aby se dalo předjíždět. Na těch užších se srazíme a čas od času zajedeme ke kraji a necháme ostatní předjet. Měj pořád zapnutou vysílačku. Kdyby měl kdokoliv problém a musel zastavit, zastav, zajeď ke kraji a zapni výstražný. Zastavíme všichni, neboj, budu o tom vědět. Nenechám tě stát uprostřed Polska samotnou. A kdyby se ztratil signál vysílačky, mám mobil.‘‘

,,Dobře. Ještě něco?‘‘

,,Jo. Seš můj oblíbenej řidič.‘‘

,,Ja vím.‘‘ vyhoupla se do kabiny, která voněla vanilkou. Uvnitř bylo její ženské království. Na středu přístrojové desky měla malou vázičku a v ní několik kopretin, záclonky z lesklého modrého sametu a nad předním oknem své oblíbené heslo: ,,Cokoliv, co je míň než božský, je ztráta času.‘‘ Interiér naleštěný, nikde ani smítko. Na zadní stěně kabiny visela kresba, jejíž autorem byla sama Terezka. Malovala odmalička. Její velká černobílá kresba zobrazovala pět koní společně se ženoucích stepí. Každý z koní měl svoji charakteristickou vlastnost, svoji osobnost. Stejně jako každý z kamionů naší společnosti, které koně symbolizovali, spolu s pěti hesly, které do jisté míry reprezentovaly náš malý spolek: ,,Svoboda, hrdost, pravda, svornost, odvaha.‘‘ S tím vším okolo jsme byli daleko za hranicí obyčejné společnosti. Každý z nás by pro toho druhého udělal cokoliv. Kdysi mezi nás patřila i Lenka. Ale během několika málo dní dokázala všechny z nedtransu opustit. A teď jezdí pro SDP.

,,Dobře. Takže pojedem.‘‘ Několika pohledy jsem prohlédnul kombajny, pozdravil se s jejich řidiči a vrátil se do kamionu. ,,Igore, my jsme připravený. Čekáme jenom na tvoje lidi.‘‘

,,Už jsou na cestě.‘‘

Během několika vteřin podél mojí soupravy procházeli čtyři muži v oranžových vestách se zastavovacími terči v rukou. Vydali se po silnici nalevo i napravo. Jeden z nich se postavil přímo u výjezdu z areálu a jakmile byla cesta volná, zamával a do vysílačky promluvil: ,,Tak pánové. Teď jste na řadě vy.‘‘ A Terezka se zezadu ozvala, že ona rozhodně pánem není, zatímco moje souprava už projížděla pod zvednutou závorou, bránou na silnici a po silnici směrem doprava.

Zastavil jsem po padesáti metrech. Poslední kombajny teprve pomalu najížděly na silnici, zatímco první dva už se rovnaly za mě.

,,Nervózní?‘‘ ptal se jeden z Igorových lidí, zastavující kolonu v protisměru.

,,Ne. Ani ne. Jen trocha adrenalinu, nic víc.‘‘

Řidiči vozidel stojících v protisměru se na nás dívali, jako na něco výjimečného. Malí chlapci s obličeji na oknech nás mlčky pozorovali s otevřenými ústy a v duchu si představovali, že jednou budou určitě dělat to samé, stejně tak jako jejich otcové, kteří se vraceli ve vzpomínkách do dětství, kdy i oni snili o velkých volantech a svobodě.

Z dálky zazněl klakson Terezčina Volva. ,,Jsme všichni. Jedeme.‘‘

,,Tak šťastnou cestu.‘‘ kývnul na mě muž v oranžové vestě se zvednutou paží a vztyčeným palcem.

Dvakrát jsem zatáhnul za lanko klaksonu a ulicí zazněl hluboký tón. Se slovy ,,Tak ahoj!‘‘ jsem pouštěl spojku a moje souprava se pomalu rozjížděla. A tehdy to všechno opravdu začalo.