Další úvaha v barvách, tentokrát o životě, tedy vlastně o jeho začátku a konci

Začnu jednoduchými šesti slovy:

Kdo nám dal právo na život?

Tato otázka má spousty odpovědí. Mohl by to být Bůh, mohla by to být maminka, která se rozhodla, že si mě nechá a nepůjde na interupci, mohla by to být nějaká ^vyšší moc, která se rozhodla, že půjdu na svět. Ano, dalo by se to představit tak, že _malá miminka si lebedí na mráčcích a potom p_řij_de starý hodný pán, jednomu z nich pokyne, a ono se narodí.

Nedávno jsem slyšela v televizi, že v Indii věří, že si děti vybírají své rodiče. To by docela dobře i šlo, náš starý pán pokyne našemu miminku, ono se p_řihlo^uple ^us_měj^e a kouká se z mráčku tak d l o u h o, až najde lidi, kteří mu p_řijd_ou hodní, a narodí se jim.

Starý pán mu mezitím říká, jak je na světě krásně a hezky, a to pⁱ_to_m^é miminko se pořád usmívá a všechno si maluje růžově.

A pak se stane ten zázrak.

Se zázraky to je celkem jednoduché – prostě se dějí. Nikoho ale nezajímá, jestli někdo o ten zázrak vlastně stojí. Mluvme dále o tom miminku. Každý mu říká, že je na světě krásně, maminka a tatínek se na něj pořád ^usm_íva^jí (přiblbleji než ono samo), v televizi se prohánějí růžoví králíčci, všechno je čisté a dokonalé, takže děťátko je šťastné a žije.

Pak spad_ne z té postýlky s medvídkama a sluníčkama přímo do sraček puberty a ono přemýšlí, proč se vlastně narodilo.

Ve třídě ho nikdo nemá rád, „kamarádi“ se mu smějí, před holkama se strašně stydí, takže řešení je nasnadě – vana horké vody.

Vše je jednoduché. Někdo mu dal právo žít, ono si rozhoduje o svém právu zemřít.

Což je samozřejmě nesmysl. Jsou tady jeho rodiče, kteří ho milují, je spousta lidí, kterým bude chybět… tohle platí více či méně obecně.

Takže kdo má vlastně právo rozhodovat někomu o životě? Je to on sám, jsou to jeho rodiče? Jsou to lidé, kteří si ho k sobě připoutali? A kdo má vůbec právo na to si někoho k sobě připoutat? Nejspíš má takové právo každý, komu je to dovoleno. Každý má právo na všechno, co je mu dovoleno.

Což neznamená, že vždy dělá jen věci, na které má právo. Kdo nám dal třeba právo dýchat? Kdo nám to dovolil? Ptali jsme se někoho? No dobře, tohle bych mohla jednoduše odkázat starému pánovi, který vypráví pohádky miminkům na obláčku.

Ale co třeba vrazi odsouzení na smrt? Někdo dá soudci právo vzít odsouzenému všechna jeho práva, která během života získal. Je to správné? Asi je, protože když někdo udělá tak hnusná zvěrstva jako oni, nejspíš už na žádná práva nemá nárok.

Jedině v dokonalé společnosti, kde by byli všichni šťastní, by nejspíš všichni měli i vyvážená práva, práva na to prožít si pokojný život, aby se pak zas mohli vrátit ke starému pánovi.

Což je sice nádherná utopie, ale nejspíš nedostatek štěstí, za kterým se všichni tak honíme, dělá život tak jedinečným. A to je docela optimistické, ne?

Co říci na závěr?

Milujte se a množte se, aby měl ten pán na mráčku plné ruce práce, buďte na sebe hodní (dneska hlavně na děvčata) a všeobecně don’t worry, be happy, protože tak už to prostě je! Jo a nechlastejte, protože pak děláte kraviny.