Detektivka z 16.století

Představte si tu hroznou situaci. Boubela Blancová byla tou nejmocnější detektivkou celého 16.století, a kdyby se jejím barokním křivkám zachtělo, usvědčila by i pana skladatele Bacha nebo Monteverdiho. Spisovatel Miguel de Cervantes jí psal obdivné dopisy a stavitel Bernini jí osobně navrhl nejkrásnější zámek v okolí.

            Jenže najednou se po celé Zemi neobjevovali žádné pikantní případy a zločiny. Jistě, možná to bylo pro lid dobře, ale sláva detektivů tou dobou poněkud opadala. A tak paní Boubela Blancová, velká workoholička, jako poslední případ dostala ukradení pečeného chleba. A to je pro slavnou paní Blancovou nemalá potupa! ‚Mám tu hloupost řešit,‘ napadlo ji, ‚nebo si raději najdu lepší práci?‘

            Ale jakou jinou práci by detektiv mohl dělat? A tak, jako z nouze ctnost, mohutná Boubela Blancová se po hlavě vrhla do případu o ukradeném chlebu.

            Okradený pekař pan Huňáček stál u pece a kontroloval rohlíky, když ho paní Boubela objevila. Dlouhé kudrnaté vlasy měl celé od těsta a na pihatém obličeji mu číhala dvě malá očka. „Už druhý! Už druhý chleba mi ukradli bez placení!“ Uhodil pěstí do pece, když si paní detektivky povšiml. „Už druhý?“ přesvědčovala se naoko dramaticky paní Blancová.

            „Ano, druhý!“ Zahřměl pan pekař Huňáček. „A víte,“ optala se detektivka, „kdo to udělal?“ Bohužel se domnívala, že i ve velmi jednoduchém případu se dá od zúčastněných očekávat kdejaká hloupost, a to i fakt, že by byl například viník znám.

            Pan Huňáček se na tu otázku jen protestně zašklebil: „Nevím, vážená paní detektivko, vskutku nevím, kdo je tím zločincem.“

            Paní detektivka přimhouřila oči a natáhla krk dopředu, takže vypadala jako usínající želva, a přitom spiklenecky pokývala hlavou: „Společně toho darebáka dopadneme, mistře pekaři.“

            Nutno dodat, že paní Blancová pana Huňáčka dobře znala, a tak se ti dva ex sousedi nemuseli vlastně ani zdravit. Měli se rádi a jeden o druhém tvrdili, jak jsou poctiví, a tak toto shledání bylo i přes tuto prekérní a vážnou situaci velice milé.

            Pan Huňáček vybídl paní Boubelu, aby se u něho posadila. Poté si stáhnul zástěru, otřel si ruce a s dvěma šálky čaje pospíchal ke své návštěvě. Když oba seděli u stolu a usrkávaly teplý čaj, pan Huňáček opět začal hovořit. „Je to hrůza. Poctivě si zde vydělávám a oni, ONI si mne klidně okradou! Dva pečené chleby!“ A přitom, jak bylo jeho zvykem, vší silou třískl svou pěstí do desky stolu, až detektivce Blancové z hrnku vyskočil skoro celý obsah čaje. Paní Boubela zakroutila hlavou a napadlo ji, že mistr pekař je z toho, chudák, naprosto perplex. „Jak víte, že to  byli ONI?“ vyzvídala tedy dál, když se pan Huňáček neměl s omluvou nad rozlitým čajem. „Nevím! Nic nevím! Ale někdo to být musel! Říkám mu prostě ‚oni‘!“ Vysvětloval okradený pekař. „Přes noc mi chleby zmizely přímo z pece! Mám je spočtené. Do jednoho!“ Rozčiloval se, až z toho musel znovu třísknout do stolu.

            Paní Boubela Blancová byla poněkud rozhořčená nad ztrátou čaje, a tak s nadějí, že někde jinde snad dostane nový, rozhodla se navštívit možného zloděje. A tak stočila téma na možné podezřelé, jež mají přístup do pekárny. Pan Huňáček chvíli usilovně přemýšlel, a pak prohlásil, že do pekárny může kdokoliv, protože není zajištěná petlicí.

            Ona ta pekárna byla maličká, a kromě pana Huňáčka jiného obyvatele neměla. A protože stála v malé vesničce, okruh podezřelých byl natěsnán do zhruba padesáti osob, což se na mocnou detektivku Boubelu Blancovou tvářilo jako jednoduché nic. S tou úlevou se rozhodla obejít sousedy a domluvit si schůzky.

            Pekař Huňáček ovšem považoval za nelogické, aby Boubela odešla bez prohledání místa činu. A tak nebohou tlustou dámu zatáhnul na místo, kde nebylo co k vidění, krom další pece a několika bochníků čerstvého chleba.

            Až po této zdlouhavé scéně mohla Boubela Blancová odejít k sousedům spolu s nadějí, že dostane šálek dobrého čaje.

            Nakonec paní detektivka zakotvila u sousedů Postřihačů, což byli dva staří lidé. U nich v nejbližších měsících přebývali vnoučata Babeta a Tomášek Kolkovi.

            Ke svému uspokojení paní Boubelu Blancovou posadili ke stolu a pohostili ji šálkem teplého čaje.

            Paní Boubela se mohla hrůzou propadnout, když zjistila, že se vlastně nevejde na jejich úzké, dřevěné židle. Mohutná stehna jí přetékala ven, ale obličej zůstal vážný a moudrý. Barokní šaty od Versaxiho, nejluxusnějšího výrobce šatů 16.století, jí padly jako ulité a nějaké ty nabubřelé barokní tvary dokonce i zakryly.

            Celá rodinka si posedala ke stolu a vesele se s paní detektivkou dali do řeči. Nakonec se paní Blancová stejně nic důležitého nedozvěděla. Jen od malého Tomáše, že její obličej připomíná mistra Yodu ze Star Wars, a ještě ke všemu namočeného do malty.

            S tímto zjevně nepěkným poznatkem Postřihačovi paní Blancová opustila, aby se vydala i k dalším sousedům; k truhlářovi Tadeášovi Štiplovi a jeho dlouholeté přítelkyni, učitelce Denise Jeřábkové.

            Oba byli mladí a sympatičtí, což je částečně ochránilo před supími pohledy bystré detektivky. Peníze jim vskutku vynášely na bohatou kuchyni, v níž nebylo zapotřebí ukradených chlebů. To mimochodem dosvědčovalo i vznešené pohoštění, kdy věčně žíznivé Boubele Blancové bylo kromě čaje nabídnuto i kvalitní víno.

            Detektivka si z debaty odnesla poznatek, že o ulici dále se nachází zakomplexovaný pan Vítězslav, který závidí všem všechno včetně oteklých kotníků a omlácených příborů.

            A tam se Boubela Blancová vydala.

            Jenže jako na potvoru samozřejmě nezvěděla nic. A tak obcházela jeden dům za druhým; rodinu Novotných, slečnu Růženu Houbičkovou, bratry Bořivoje a Františka Kreslovi, zakrnělého pána Markoviče Dvořáka, který vypadal jako trpaslík (už mu chyběla jen sekyra za pasem), manžele Skuřkovi a hory dalších obyvatel, jenž by mohly mít  co dočinění s dvěma ukradenými bochníky chleba.

            S těmi návštěvami čas plynul, čaje ubývalo a slunce se rozhodlo utéci před zraky severní polokoule, takže když se paní Boubela Blancová chystala pro ten den svou práci ukončit, slunce zmizelo za horizontem a na ní se z večerní temně modré oblohy usmívalo několik hvězd a jasný zlatavý měsíc.

            Noc paní detektivka strávila v pekárně u pana Huňáčka. A protože tihle dva spali tvrdě jako špalci, stalo se něco velmi předvídatelného:

            Bylo ráno a paní Boubelu probudil dunivý zvuk, vycházející z jakéhosi nebohého předmětu, jež se stal terčem pro pekařovu rozčilenou pěst. Po chvilce už se po světnici rozběhlo i Huňáčkovo vřísknutí: „Třetí!“

            Jak račte pochopit, přes noc zmizel další bochník chleba.

            Paní Boubela Blancová musela vstát a hodnou chvíli pekelně překvapeného pekaře utěšovat. Až poté se pustila do další cesty vesnicí, aby si promluvila s eventuálními podezřelými.

            S každou návštěvou začínala mít paní detektivka čím dál tím větší podezření, že v tom zakletém zapadákově neexistuje nikdo, kdo by stál o krádež bochníků chleba.

            A vzhledem k tomu, že po dvanácté hodině odpolední paní Blancová shledala svou taktiku zvanou ‚všechny obejdi a vyzpovídej‘ za neúčinkující, uchýlila se ke způsobu ‚chyť darebáka při činu‘. Tak se stalo, že se vrátila do pekárny a nechala si od mistra Huňáčka nalít zhruba dvacátý šálek čaje.

            Příprav na následující noc se oba zhostily velmi pilně. Pan pekař narval paní detektivku do největší pece v místnosti s chleby, a poté pečlivě přivřel její dvířka, takže Boubela měla celý prostor pod kontrolou.

            Pan Huňáček si jako každou noc zalehl do postele a až k bradě si přitáhl huňatou, chlupatou deku. A nesmíme mu mít za zlé, že i přes všechnu marnou snahu zůstat dlouho vzhůru už se světnicí po několika půlhodinkách ozýval spokojený chrupot.

            Zato paní Boubela rozhodně nespala. Nepohodlně se v peci kroutila, pokud to vůbec bylo možné. Připomínala tak trochu otylou sardinku, namačkanou proti své vůli do miniaturní konzervy. Její očka za pootevřenými dvířky zlostně svítila. Vždyť to také k zlosti bylo; představa probdělé noci mezi čtyřmi cihlovými stěnami o rozměrech potkaní klece paní Boubelu převelice deprimovala. Už jen proto, že byla zvyklá na komfort.

            A tak tam tak seděla, zkroucená a pomačkaná, a potichu vyčkávala zločince. Vládla už temná tma, když do pekárny pronikly první zvuky. Nejdříve to bylo jakési drápání na dveře, potom téměř neslyšitelné krůčky a nakonec se cosi vplížilo přímo mezi bochníky chleba.

            Hustá tma však znemožňovala bystré paní Boubele rozpoznat jen pouhý obrys postavy. Šmejdila pohledem po místnosti, když si toho zřejmě někdo povšimnul. Ozvalo se pisklavé vyjeknutí kdesi u země a po něm následovalo několik zmatených pohybů.

            Detektivka konečně zaregistrovala dva mihotající se body, které neodvratně mizeli v dál. Ovšem byla alespoň natolik inteligentní, že v nich samozřejmě objevila očí pekařovi kočky, která jaksi viníkem nebyla.

            Tu noc paní detektivka, dychtivě toužící po rozluštění zločinu, bohužel jiné zvuky nezaslechla. Žádné ani nebyly k slyšení.

            Ráno pak trvalo hodnou chvíli, než se její polámané tělo podařilo vytáhnout z pece.

Samozřejmě to celé bylo zklamání. Pan Huňáček tedy navrhl, že by se tento neúspěch měl přinejmenším jít zapít do hospody. Paní Boubela zprvu nesouhlasila a domáhala se raději klidného posezení u šálku čaje. Ale nakonec resignovala a i s mistrem pekařem se vypravila do místní putyky.

            Bylo v ní vcelku přelidněno, a tak se Boubela s panem Huňáčkem usadily u stolu hned vedle přiopilých bratrů Kreslových.

            Objednaly si každý po sklenici piva, jako to bylo toho času slušností, a jen tak si povídaly. Po chvíli už to bylo docela nezáživné a pan Huňáček si ještě ke všemu odskočil na toalety. A tak paní Blancová tiše seděla a naslouchala zvukům okolí.

            První k ní dolehl hlas nalitého Bořivoje Kresla, hovořícího na svého bratra Františka: „…No a ta malá Babeta Kolková, jak je náměsíčná! Ta taky! Dokonce ze spaní vykrádá pekárnu, slyšels to? Sem jí přísahal, že ani neceknu, protože nám krmila chlebama husy! Ale PŠŠŠ! Ani muk…“ Poté z mluvícího vyšlo hlasité odkašlaní, „A ani to nedělá naschvál.“ Na to oba dva bratři vybuchli smíchy. A protože už to přeháněli, vydal se jejich směrem rozzuřený číšník.

            Detektivka Blancová s novými důkazy radostně vyskočila a mašírovala si to rovnou z putyky k rodině Postřihačů, kteří měli, jak už jistě víte, malou Babetu na starost. Boubela se neobtěžovala dokonce ani s tím, aby váženému pekaři zanechala vzkaz.

Jak tlustá detektivka zvěděla, když tahala Babetku Kolkovou za ucho, opravdu to byla ona náměsíčná zlodějka. Dobrovolně se přiznala a škemrala za odpuštění, že to nedělala naschvál. Náměsíčnost si přece člověk nevybírá.

            Trest jí byl dán takový, že musela ze svých peněz zakoupit panu Huňáčkovi petlici na jeho dveře do pekárny. To vše jen za to, že o svých krádežích věděla a nepřiznala se.

Od té doby už nikdy žádné bochníky nemizely.

            Pan Huňáček byl sice uražen, že hledal paní detektivku po vesnici nejméně dvě hodiny, nicméně nakonec mu stačilo jen si párkrát uhodit pěstí do stolu. Vždyť mohl být koneckonců rád, že byl případ vyřešen se šťastným koncem.

            Několik následujících týdnů paní Boubela přespávala u pana Huňáčka. Vlastně do doby, kdy jí přišel dopis od  Miguela de Cervantesa. Po rozevření pečlivě zalepené obálky se paní Blancová dozvěděla, že je to přeposlaná zpráva až z ostrovů Karibského moře, kde řádil masový vrah. Místo podpisu se v pravém dolním rohu nacházela žádost o pomoc Boubely Blancové, nejmocnější detektivky 16.století.

            V tu chvíli Paní Boubela slastně zamrkala, popadla svých pět švestek a než řekneš ‚pekař‘, s nadějí na pořádný detektivní případ zmizela za branami vesnice…

Dejme jí čest, protože od té doby její kariéra jak jinak než jen zázračně rychle stoupala k hvězdným vrcholům.