bojovník

„Pane, ten elf co ho zranili...“

„On se z toho vylíže.“

„Myslím, že ne. Měli by jsme zavolat felčara.“

„Znáš snad v tomhle městě někoho, kdo se v tom vyzná?“

„No, znám. Vlastně to ale není felčar. Je to dívka, pane.“

„…. Dobrá, pošli pro ni.“

Pane, ta dívka, už přišla.“

„Výborně. Běžte se podívat na toho elfa. Měli by jste ho uklidnit….“

„Dobrá pane.“

„Hej, elfe!“

„Nikdo z vás se mě ani nedotkne. Nepřibližujte se.“

Neposlechli ho. Přišli blíž, nejspíš víc než měli. V příštím okamžiku jeden z mužů dostal do zubů. Zavrávoral a musel se opřít o jednoho ze svých druhů. V dalším okamžiku se na elfa vrhnul zbytek přítomných.

„To sis dovolil dost, Prokletý,“ cedil skrze zuby hlavní z mužů,

„za to tě stihne trest. Já ti dám, nepřibližujte se. Já ti dám, nikdo se mě ani nedotkne. Držte ho, chlapi.“

A chlapi drželi. Rány dopadaly  se stupňovanou silou až nakonec ta poslední elfa dorazila. Bezvládné tělo kleslo na podlahu.

„Sakra. Ani jsem mu nestačil říct, že přijde felčar.“

„Pojď, má drahá. Dovedu tě k raněnému.“

„Pane Sigismure, co je to za rány?“

„To ten elf. Nejspíš  už zase klade odpor.“

„Co prosím?“

Dívka se rozběhla na konec chodby. Vrazila do otevřených dveří a strnula.

„Proboha, co jste mu provedli?“

„Nechtěl na sebe nechat šáhnout, chlapi se ho snažili uklidnit.“

„Ti by ho spíš zabili než uklidnili. Vždyť se na něj podívejte. Je sice jen elf, ale….“

„Podívejte se, pozval jsem vás sem jen proto, aby jste ho ošetřila. Ne, aby jste mě tady poučovala.“ Vložil se do řeči Sigismur.

„To ano, ale ….“

„Žádné ale…“

Dívka postoupila vpřed. Muži se rozestoupili, aby ji udělali místo. Na zemi ležel zkroucený elf. Podlaha u jeho hlavy byla zbarvená do ruda krví, která mu vytékala z nosu a úst.

„Běžte pryč! Nechte mne tu s ním samotnou!“

„Paní, ten nečlověk je nebezpečný. Nemůžete tady zůstat sama. Mohl by vám ublížit.“

„Zřídili jste ho tak, že se sotva může pohnout. Ten mi nic neudělá. Odejděte!“

„Pojďte chlapi. Necháme ji tady.“

Pravil muž, který  jim velel. Na jeho slova se všichni otočili a opustili místnost.

Otevřel oči. Matně před sebou rozpoznal postavu. Nechtěl, aby se ho někdo dotkl. Zkusil se odsunout dál od klečící dívky, nešlo to. Jakmile se jen trochu pohnul, celým tělem mu projela bolest. Slabě zasténal.

„Ne…“

„Neboj, neublížím ti.“

„Aewerin?“

„Nejsem Aewerin. Jmenuji se Cessi. Můžeš se posadit?“

„Ne… hrozně to bolí.“

„To musí. Příšerně tě zřídili…“ „No tak.“

Řekla to už trošku neklidně. Elf se stále nechtěl pohnout a jen si křečovitě svíral levý bok.

„Posaď se.“

Konečně se posadil. Zaťal při tom zuby, potlačujíc bolestný sten.

„No vidíš.“ Řekla konejšivě. „Zvládnul jsi to.“

Pustila se do ošetřování. Pomocí bylinných obkladů zastavila krvácení z nosu a úst.

„Co tvá rána?“

Spustil ruku. Na košili byla vidět rudá stopa po krvi.

„Sundej si tu halenu,“ nedůvěřivě se po ní podíval. „ jinak ti tu ránu neošetřím.“

Ještě chvíli nerozhodně seděl na pelesti. Nakonec přece jen halenu sundal.

„Bohové.“ Nemluvila zbytečně. Rychle se pustila do díla. Po chvíli byla rána vymytá a obvázaná.

„Mohl si klidně dostat otravu krve.“ Němě přikývl a zavřel oči. Pomohla mu lehnout si. A pak si všimla znaku na jeho levém zápěstí. Ale to už elf spal. 

Až po chvíli si všimla, že je elf vzhůru. To už si ji nějakou dobu prohlížel.

„Kdo jsi?“ zeptal se po chvíli.

„Cessi. Říkala jsem ti to už včera.“

„Promiň, nepamatuji se.“

„To nic, já si tvé jméno taky nepamatuji.“

„Ani jsem ti ho neřekl, myslím. Nicméně jmenuji se Niff.“

Kývla hlavou.

Jejich rozhovor přerušil příchod strážného.

„Pán Sigismur s tebou chce mluvit.“

„Dobrá.“ Řekla dívka a odešla.

„Co si přeješ, pane?“

„Hm…Bude moct ten elf ještě bojovat.“

„Nevím. Nevypadá to na otravu krve. Nejspíš.“

„Nejspíš? Chci vědět, jestli ho budu moci ještě někdy poslat do arény.“

„Do arény?“

„No ano. Vydělává mi dost peněz. Vyhrává.“

„Budu ho muset ještě nějaký čas ošetřovat, než uzvedne meč.“

„Dobrá. Máš v tom plnou moc. Ale chci ho zdravého.“

Když se vrátila zpět, elf seděl na posteli. Netušila, jak se mu to podařilo. Sedla si ke krbu.

„Takže ty pro svého pána bojuješ v aréně. Prý vyhráváš. Musíš být dobrý.“

„Bojuji o život.“

„To říkají všichni. Bojuji o život. Kdybych nebojoval, neměl bych peníze na jídlo. Zemřel bych.“

„Zdá se, že jsi mě nepochopila. Nedělám to dobrovolně. Musím bojovat. Nedostávám žádné peníze. Žádný podíl na výhře. Za vítězství dostanu jen právo na další den života. Takového života, jaký si viděla včera. Když se nebiji v aréně, bijí mě oni. Jako psa…“

Hořkost v hlase byla stále patrnější.

„Nic o tom nevíš. Vůbec nic.“

„ Ty jsi….?“ Zeptala se s pohledem upřeným na znak na elfově zápěstí.

„Ne. Byl jsem…“

Po chvíli mlčení se znova zeptala. „ Jak si se sem dostal?“

„Chytili mě…“

Prodírali se křovím. Prchali jako zvěř před lovci. >>Kolikátý den už  nás pronásledují? Dlouho. A teď nás dohnali. <<

 Myšlenky se Aewerin honili hlavou příšerně rychle. K magické hranici, za kterou nemohou lidé proniknout, jim nezbývalo mnoho. Elfka už svým vycvičeným zrakem viděla magickou hráz. Bylo to sotva sto metrů. Zbývalo přeběhnout malou loučku. Jenže hluk pronásledovatelů se blížil.

„Běž Aewerin! Zdržím je!

„Ne!“ otočila se na svého přítele. „Je jich moc. Poběž!“

Běželi dál. Hráz se přibližovala. Jenže Niff se o malinko opozdil, klopýtl, a pronásledovatelé ho obklopili. Rval se o každý metr. A pak uslyšel jemné zacinknutí, jak Aewerin pronikla za Hráz. Jen na maličký okamžíček se zastavil. Bylo to sotva postřehnutelné zpomalení. A v tom zlomku vteřiny si uvědomil, že ona už je v bezpečí.

„Pozdravuj doma, sestřičko.“

Křikl za ní. Bojoval dál. Párkrát se modře zablesklo, jak použil zakletí, ale pronásledovatelů bylo víc. Když klesl vyčerpán k zemi, vzpomněl si na rozmluvu u ohně.

>>Až mi dojde síla použít Energii, budu bojovat mečem. Pár lidí zabije moje ostří než nebudu moci dál. A pak jeden z nich přistoupí a dorazí mě. Nepůjdu do otroctví. Padnu v boji <<

 Jenže se přepočítal. I přestože zabil spoustu jejich druhů, nikdo ho nedorazil. Jen ho omráčili a svázali. A dovedli k Sigismurovi. Pánu arény…

Otevřely se dveře. Vyskočil připraven bránit se pomocí magie, když mu sebrali meč. Snažil se zkoncentrovat Energii, jenže se nic nestalo. Někdo vstoupil.

„Chopte se ho.“ V tom okamžiku se dovnitř vhrnulo několik mužů. Než stačil cokoliv udělat měl svázané ruce.

Vyvlekli ho z cely. Jak šli chodbou, míjeli spoustu dalších dveří. Zpoza některých se ozýval hluk. Z jiných příšerné kvílení. Jeho stráž si toho nevšímala. Vedli ho chodbou pořád vzhůru. Najednou se ocitli na nádvoří. Světlo elfa oslepilo. Škubnul lanem snažíc se zakrýt si oči. V té chvíli se na něj snesl déšť ran.

„Nezdržuj. Pán čeká.“

Klopýtal dál. Předvedli ho před několik stupňů. Když zvedl zrak uviděl na nich křeslo. V křesle seděl vysoký šlachovitý muž.

„Ha. Takže to jsi ty, kdo pobil tolik mých mužů.“

Kývl hlavou.

„A ty máš odvahu mi to ještě potvrdit? Buď si hloupý nebo hodně odvážný.“

Muž ani nečekal na odpověď a pokračoval.

„Víš, měl bych tě zabít. Potrestal bych tě tím, za to co jsi udělal. Ale to by bylo moc jednoduché. Pro tebe. A to nechci. Půjdeš do arény a budeš pro mě bojovat.“

„ A co když nebudu chtít. Co když odmítnu.“

„Neodmítneš. Pro tebe bojovat znamená přežít. Když nebudeš bojovat, zabijí tě. A ty nechceš zemřít.“ Na malou chvíli se odmlčel. „ Zítra začneš.“

„A… nesnaž se používat magii. Ono by ti to stejně nešlo, ale při častějším snažení by sis mohl ublížit. Ten, znak… ,ano ten, veškerá útočná kouzla obrátí proti tobě. Pěkné, ne?“

„Zase mě odvedli do cely. A na druhý den jsem opravdu začal bojovat. Najednou jsem nechtěl  zemřít. V tom měl pravdu.“

„Promiň. Nevěděla jsem, že…“

„To nic. Stane se…..“

Dlouho mlčeli a přemýšleli. Dívka se ptala sama sebe, proč byla tak jedovatá. Elf se v duchu ptal, proč ji to všechno řekl.

„Ukaž mi tu ránu. Musím ji převázat.“ Přerušila ticho. Neodporoval ji. Tentokrát se ji trochu chvěla ruka.

„Jak dlouho už tě nutí zabíjet?“

„Rok nebo  dva. Sám nevím. Dny tady jsem přestal počítat už dávno.“

„A to tě ještě nikdy nezranili?“

„Zranili, mnohokrát.Tohle zranění je ale první vážnější.“

„Hojí se rychle. Rychleji než by mělo. Tedy než jsem kdy viděla.“

Pokrčil rameny. Rány Léčitelů se hojí rychle.

„Cessi, byl jsem Léčitel. Nejdéle za dva týdny budu v pořádku. A pak mě znova pošlou bojovat. Vlastně už sem nemusíš chodit.“

Podívala se mu do očí. Byly hrozně hluboké a smutné.

>>Stojíš sám proti mnoha a posíláš mě pryč. Proč, příteli? Proč? <<

>>Posílám tě pryč proto že už nemám sílu zabíjet dál. Příští boj bude můj poslední.<<

>>Zůstala bych s tebou.<<

>>Ne Cessi. Nechci, aby si viděla mou smrt.<<

„Cessi, už sem nechoď.“

„Proč mě posíláš pryč? Stojíš sám proti mnoha…“

„Už nemůžu zabíjet dál. Příští boj bude můj poslední. Nechci, aby jsi viděla mou smrt.“

Mlčela. A pak se zvedla a odešla pryč. Beze slova.

„Pane Sigismure, ten elf už nepotřebuje mou péči. Za několik týdnů bude zdráv.“

„To rád slyším. Co si budeš přát za svou námahu.?“

„Co uděláš s jeho tělem, až ho jednou zabijí?“

„No, nejspíš ho nechám zakopat někde v lese.“

„Pane, nech ho pohřbít slušně. Ať neskončí jako zločinec.“

„Nebudu se tě ptát proč. Máš ale mé slovo. Dokonce budu tak laskavý, že ti řeknu, kde ho mí muži pohřbili.“

„Díky, pane.“

Za dva týdny uzvedl meč. Měl pravdu. Poslali ho bojovat. 

Řev v aréně byl nesnesitelný. Všichni čekali až se utkají nejlepší z bojovníků. Dveře na jedné ze stran cirku se otevřely. Dovnitř vešel Gerhalt nin Hather. Vítěz všech utkání v aréně Barona Sukumvita. Z protějších dveřích vyšel Niff. Vítěz všech utkání v aréně Pána Sigismura.

Gerhalt šel hlučně a sebejistě. Klaněl se na všechny strany zachytávaje zbožné pohledy dam a dívek. Niff šel tiše a hrdě. Nerozhlížel se.

Oba došli až do středu arény. Postavili se od sebe na vzdálenost délky mečů.

>>Zabiju tě, Prokletý.<<

>>Uvidíš mou smrt.<<

Zazněl gong, znamení začátku zápasu. Gerhalt vyrazil do útoku. Niff odrazil. Automaticky. Bojoval naposledy, chtěl aby to k něčemu vypadalo. Odrážel útoky, ale sám je vracel jen minimálně. A pak zakopl a zapotácel se. Soupeř toho využil a slabším nárazem ho povalil na zem. Znova se zvedl, ale Gerhalt ho zasáhl sekem šikmo přes hruď. Krev vystříkla. Niff upustil meč a padl na kolena do písku. Pootočil hlavou. Na tribuně, hned vedle Pána Sigismura seděla Cessi. Gerhalt zaváhal, podíval se po svém pánu. Ten kývl hlavou.

Niff stále hleděl na dívku. Po tváři ji stékaly slzy.

Když meč Gerhalta nin Hather pronikl skrz kůži  a přeťal elfovi krční tepnu, odvrátila hlavu.

 „Pane, kam ho zahrabeme? Má vůbec cenu na něm plýtvat časem? Hoďme ho do škarpy... Byl to jen elf.“

„Slušně ho pohřbíte. A řeknete mi kde.“

„Ale proč, Pane?“

„Slíbil jsem to. A ten slib dodržím.“

Z nočního lesa vyšla postava. Pohybovala se tiše a obezřetně. Došla až doprostřed louky pod hvězdami, kde se z roviny zvedal nízký pahorek. Chvíli stála se skloněnou hlavou, pak se sehla a položila na rov meč. Zvedl se vítr a čepel se modře zaleskla.