Vůně akátů

  Bylo nebylo. V jednom kopci v pražské čtvrti Vršovice stál cihlový činžák se žlutou omítkou. Kolem něj vedla silnice dlážděná zaoblenými kameny a lemovaná ubohými akáty. Akáty na jaře kvetly a kdyby byly ve Vršovicích nějaké včely, dávaly by krásně světlounký med. Ale na tyhle stromy sedaly jen mouchy, a tak květy smutně vypouštěly zvláštní vůni a vysílaly ji do oken garsonek a jednaplusjedniček a dvaplusjedniček. Tři plus jedna se do cihlových domů v té vršovické ulici nevešla žádná.

Jan otevřel dokořán okno a vdechoval tu zvláštní vůni, která byla prosycená touhou akátů po včelách. A Jan začal taky toužit. Toužil po tom, aby mu bylo zase dvacet a mohl vyrazit na vandr s copatou holkou, které by bylo samotné ve spacáku zima. Nebo pětatřicet, aby tu měl aspoň tu hysterku, ve kterou se léty proměnila ta copatá holka. A jejich dceru, drobné stvoření, samá slza a samá modřina, kdykoliv se jen prošlo po obýváku. Anebo pětačtyřicet, kdy si mohl vyrazit někam do baru a probudit se pak ráno kdoví kde kdoví s kým. Přehazoval myšlenky sítem, ne a ne se jich zbavit. Zapnul televizi a hned ji zas vypnul, jak zaslechl šumění obrazovky. Udělal si v kuchyni kávu, přivřel okno a rozvalil se na křeslo. Chvíli zíral do prázdna, pak z konferenčního stolku vytáhl pornografický časopis. Se zalíbením otáčel ohmatané stránky a polohlasem vulgárně komentoval fotografie. Přinesl si z lednice pivo, upil z lahve, říhnul si a řekl: „Pardon, dámy.“ Rozepnul si opasek a poposedl, aby si mohl stáhnout kalhoty. Stočily se mu kolem kotníků a znehybněly. Byl spokojen. Na trenýrkách se rýsoval malý stan a kočičkám v časopise se rozšiřovaly zornice, když ho upřeně sledovaly lesklýma očima. Jedna měla u úst dokreslenou bublinu jako postavička z komiksu. Říkala: „Co čumíš, chlupáči?“ Ale její oči přitom tály a měly barvu akátového medu, podivně světlé v opáleném obličeji. „Hned jsem u tebe, kočičko,“ šeptá Jan a stahuje si trenýrky. Čičinka ještě vyčkává, ale na další stránce už se začíná dráždit sama. Jan nemusí číst text u obrázku, zná ho nazpaměť. Začíná: Andrea je sama doma… Ale Andrea už není sama, je s Janem a obtáčí jeho tloušťku svou kočičí pružností, líbá jeho odulé rty a okusuje mu neoholenou bradu. Tlačí ho do křesla a oči se zas lesknou, když…

„Necháš toho, ty prase?“ zaječí odněkud ženský hlas. Jan ztuhne a vteřinku vyčkává, pak si natáhne trenýrky a šourá se k oknu, pásek od kalhot se zachytává do oček koberce. Opatrně vyhlédne. V jednom z oken protějšího domu stojí rozkročený malý chlapeček a obloukem močí z okna na dvůr. Tekutina se ve slunci leskne, dopadá na rozkvetlou třešeň, tříští se o betonový chodníček, vpíjí se do rozvěšeného prádla. Chlapeček se rozpustile směje a Janova sousedka huláká: „Podívejte se na něho, na chuligána,“ a lidé se dívají a za chlapečkem se objeví ruka, vtáhne ho dovnitř a pleskne facka.

Jan se asi nechal poněkud vtáhnout do dění, protože se vyklonil z okna a sousedka si ho všimla: „Já tady stojim u vokna, koukám, von si tam parchant vylez, vytáhnul pindíka a chčije a chčije. No to snad už není ani možný, co si lidi dovolej.“ Vyklání se z okna a snaží se dohlédnout do jeho bytu. „A co děláš, sousede? Nechceš zajít na kafe?“

Ani omylem, pomyslí si Jan a udělá krok zpátky, aby neviděla jeho trenýrky. Vtom zakopne o kalhoty a sekne sebou, ještě přitom shodí stolek i s nádobím. „Sakra, to tu bude smrdět tejden,“ mumlá a bezmocně zblízka sleduje, jak se pivo vpíjí do vzorku koberce. „Co se stalo, je ti něco?“ ječí sousedka z okna do okna. Jan se pomalu zvedne, zapne si kalhoty a odpoví: „Ne, nic mi není a dneska nemam čas. Musim tu ještě něco dodělat.“ a zavře okno.

Bylo nebylo. Ale bylo jaro a po vršovických ulicích vánek rozmetával zvláštní vůni, kterou akáty roní místo slz, když se jim stýská po včelách.