Až dvacátý třetí den vychází slunce

Až dvacátý třetí den vychází slunce

Až dvacátý třetí den vychází slunce,

až po jedné ruce mezi vlasy,

po krátkém zvlněném zamotání,

do spleti očí, rtů a hlasu.

Až v devátém měsíci rozední se,

rozkvete růže, astra i bez,

a na kraji prstů až u konečků,

beruška zčervená studem.

Pro slova známá a zanedbaná

doplní na seznam přirovnání,

kde ruka je střela

a ve tvář se se smíchem zařezává.

Vzduch se jen láme už při prvním spaní

a pokrčí čelo po milování,

po výhni s ledem pod tokem řeky,

s nemocí v očích a doufej že vzteky,

ji položil na polštáře.

Průhledné, tající, vnadné a stojící,

už mladé, lámou se přes kolena,

snaží se vyhnout uhranutí,

však stihnou je zachytit rudě žhnoucí.

Oddělen ložem a skříní,

získaný dotek až po práh vyprahnutí,

zlískaný potem i přeřeknutím,

pobízí k prvnímu kroku.

Řekni táta!