OČI

   Stál zase na té cestě. Byla široká asi půl metru. Začínala někde v dáli, kam nedohlédl atáhla se až do toho tmavého lesa, který byl od něj vzdálen co by kamenem dohodil. Cestu pokrývaly drobné modré kamínky. Uvědomil si, že vše je moré, tráva, stromy, slunce, dokonce i jeho ruce.

   Začal si je se zájmem prohlížet. "Tak co, už půjdeš?", ozval se náhle hlas po jeho pravici a přerušil proud jeho myšlenek. Podíval se udiveně na dítě, stálo k němu zády na délku paže. To je dvné, když jsem se rozhlížel, nikdo tu nebyl, pomyslel si. Mělo lehce vlnité vlásky až po ramena, tričko volně vytáhlé přes kalhoty. Všiml si že nemá boty. Právě se chtěl na to zeptat, když tu se náhle dítě otočilo a položilo mu další otázku. "Rozmyslel sis to konečně?"

   S děsem se díval na obličej asi osmileté holčičky. Po tvářích jí stékala proudem krev, která prýštila z obrovských děr. Stále pozoroval ta ubohá torza určená pro oči, když si uvědomil, že slyší šílený jekot a chvíli ještě trvalo, než pochopil, že je to on kdo vydává ten zvuk.

   "A co se stalo potom?", zeptala se Lucie.

   "No, pak se ta holka otočila a já si všiml, že nemá oči."

   "Jak, že nemá oči?"

   "Prostě je neměla, vypadalo to jakoby jí je někdo vyškrábal... nebo vykloval. Možná to má nějakou souvislost s mojí mrtvou ségrou." Lucie se oklepala.

   "Já nevim, vždycky když mluvíš o svojí sestře, tak mi běhá mráz po zádech. To jak zemřela...Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout."

   "Víš, že mi  nevadí, když se o tom bavim. To jen rodiče jsou furt na to hákliví, i když tomu bude šestnáct let, co se ta nehoda stala."

   "Já bych se z toho asi nedostala nikdy, muselo to být pro ně hrozný."

   "Mám dojem, že si otec pořád vyčítá, že tam ten žebřík na půdu nechal a neuklidil ho. Někdy si představuju, jak to asi proběhlo. Veronika leze po tom žebříku, praskne příčka, nestačí se zachytit a ona letí dolů, vstříc smrti. Myslíš, že jí to bolelo, když si zlomila vaz?"

   "Jak to mám vědět?"

   "Hm, to je jedno, důležitý je, že už nic necítila, jak přišli ty slepice."

   "Zvedá se mi žaludek Jardo, nemluv o tom."

   "Jsem moc morbidní?"

   "Spíš máš moc dobrou fantazii. ale morbidní seš taky."

   "Víš co by mě docela zajímalo?"

   "Co?, zívla Lucka."

   "Jaký ty oči měly barvu."

   "Jseš nechutnej."

   Lucie se chystá k odchodu, ještě se otočí a prohodí: "Tak se zeptej v tom snu tý holky, třeba ti odpoví."

   Byl opět v modrém snu na cestě k lesu. Dívenku zahlédl opřenou o strom u cesty. Vydal se kní. Připadalo mu jakoby plul vzduchem pár centimetrů nad zemí. Pomyslel si že se jí zeptá jak se jmenuje.

   "Říkají mi Veronika", odpověděla a přitom se dívala do lesa. Její schopnost číst myšlenky ho nijak nepřekvapila.

   "Tak půjdem, na všechny tvoje otázky ti odpovím uvnitř", řekla a kývla směrem k lesu. "Víš ale, čeho se budeš muset vzdát, abys mohl jít se mnou. Počkám na tebe kousek dál na cestě."

   Pozoroval jak se Veronika vzdaluje. Jeho ruce pomalu stoupaly k  obličeji. Prstama si přejížděl po víčkách.

   Za chvíli ji dohonil. V lese nebyla zase taková tma, jak mu předtím připadalo.

   "Jsem ráda, že ti to netrvalo dlouho", její úsměv byl kouzelný.

   "Bylo to docela snadné", usmál se. Cítil, jak mu ta životodárná tekutina stéká po tvářích a vsakuje se do oblečení na hrudi.

   Došli na rozlehlou louku a sedli si do trávy naproti sobě. Chvíli se jen pozorovali, potom Veronika promluvila: "Čekají tě velké činy, mnohá tajemství ti budou odkryta a sám jich budeš na tisíce vytvářet pro ostatní, kteří teprve přijdou." Na Jardově tváři se objevil dychtivý výraz.

   "Vidím tvou nedočkavost, tak začnem."

   "Co se tu stalo?" Lucie se zmateně dívá na dav lidí shromážděný okolo Járova bydliště. Všimla si sanitky a policejního auta. Panický strach ji stáhl žaludek. Starší žena se k ní otočila: "Stala se tu strašná nehoda, ten mladej kluk, co tu bydlel, zemřel."

   Jakoby z obrovské dálky Lucie slyší svůj hlas: "Jak se..., co se mu proboha stalo?" "Prý ho našli v posteli, chudák, ve spánku si vyškrábal oči. Musel trpět nějakou psychickou nemocí, normální člověk by si tohle neudělal. Ztratil mnoho krve a když ho našli rodiče, už mu nebylo pomoci. Já jsem ho tedy moc neznala. Ty jsi jeho kamarádka? Slyšíš děvenko? Není ti něco?" Lucie neslyšela, svět se jí rozmazával před očima, její vědomí se rychle a milosrdně propadávalo do černé nicoty.