Tajně

Když Slunce si s Měsícem stráže mění,

scházejí se dva – muž a žena,

oba vědí, že to musí být po setmění,

teprve až shovívavě hlídá Luna.

Žena se usměje, muž se jen dívá,

celý den čekali na tuto chvíli,

šeptají si „miluji tě“, „jsi roztomilá“

a dnes poprvé se dlouze políbí.

Něžně se zbožňují, to se hned pozná,

přestože láska je ničí, ubíjí,

trápí je oba dva, láska je hrozná,

je jako nemoc, která zabíjí.

Je jako droga, je v celém těle,

abstinenční příznaky stále silnější,

spraví to líbání, tělo se chvěje,

dotyky navzájem se konejší.

Slova jsou k ničemu, zbytečně ruší,

řeč srdcí je nahradí lehce,

pokaždé ho překvapí, jak jí to sluší

a přesně ví, co chce a co nechce.

Dlouhé vlasy dopadnou na polštář,

za oknem se dívají hvězdy,

po sté se objevují, vždyť to znáš,

na tělech prsty tvoří pomyslné kresby.

Nic, ani ďábel sám, nezabrání lásce,

nebeští andělé nepomohou od hříchu,

tak zvědavě přihlíží a hlavně potichu,

aby poznali, co je synchronizace.

Sledují pozorně, opráší kroniku,

pečlivě píší si krásné variace,

jak všemi způsoby dá usmívat se

a jak krásné mohou být vrásky od smíchu.

Vzduch je prosycen vášní,

je plný touhy a neslušného chtíče

a snad není příliš zvláštní,

že těla planou jak miliony svíček.

Pokaždé je to poprvé,

„poprvé“ zas a znovu,

loučení srdce rozerve,

proč nechce se jim jít domů?

Na křídlech nevěry

plujeme nebem,

pod tíhou důvěry

projdeme peklem.