Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Bouřka
Doma vládne dusno. Jako před letní bouřkou.
„Říkám ti, že toho už mám dost. Kdykoli vejdu k holce do pokoje, najdu ji u počítače hrát hry“, zlobí se muž.
„Podívej, snad je už dospělá natolik, aby ji zajímalo, jak dopadne maturita a přijímačky na vysokou“, nedá se žena.
„Jen se jí nezastávej. A to už vůbec nemluvím o té spoustě kluků, kteří sem denně volají a věčně postávají před domem. Máš na ni dohlídnout.“
„A nevíš, jak? Chodím domů přece až večer. Jak ji mám hlídat? A vůbec, nestarej se, nějak to dopadne“, chce žena rychle ukončit nebezpečně se vyvíjející dialog.
„Tak já se nemám starat? To je pěkný. To tu tedy nemusím být! Odejdu a dělejte si tu, co chcete,“ muž vybuchne jako sopka.
Žena se lekne, řekla něco nebezpečného. Zdá se, že muž myslí svůj odchod vážně. Oblékne se, vezme si kufřík, bundu a klíče. Jde ke dveřím a začne se obouvat. Musím něco hned udělat, bleskne hlavou ženě. Náhle dostane hrozný strach. Tuší, že jakmile muž vyjde ze dveří, už se nikdy nevrátí. Pomalu jde k němu, vezme mu kufřík, bundu a klíče a řekne:
„Nechoď nikam, nedělej scény.“
Ale muž trvá na svém. Chvíli se přetahují o klíče. Muž přechází sem a tam a váhá. Nakonec jde do pokoje a sedne si do křesla. Je hluboce uražen. Trucuje. Žena na něj chvíli kouká a pak najednou se v ní něco zlomí.
„Víš, co? Já se tě nebudu doprošovat. Tady máš a běž si, kam tě srdce táhne,“ a položí klíče na stůl.
Nastane zkoprnělé ticho. Oba jsou překvapeni náhlým obratem situace. Muž si uvědomí, že zašel příliš daleko. Žena ví, že riskuje, že ho navždy ztratí. Po chvíli se najednou ozve hlasitý vzlyk. Žena se zoufale rozpláče. Sveze se z křesla na zem, hlavu má položenu na sedadle. Zalyká se hlasitým pláčem a dostává ze sebe všechen vztek, bezmocnost a lítost.
Muž je zděšen. Ještě nikdy jeho žena takto neplakala. Nikdy s ní nebyly problémy tohoto druhu. Až nyní. Co má dělat? Vstane a jde k ní.
„No tak, přestaň,“ neobratně se ji snaží utišit. Žena však pláče dál se stejnou silou.
„Já to tak nemyslel.“
Žena pomalu zvedne uplakanou tvář a zahledí se na svého muže. Slyšela dobře? To snad byla omluva! Poprvé, za dobu jejich společného života, se jí muž omlouvá. Chvíli na sebe mlčky koukají. Žena vstává a utírá si nos. Muž se na ni malinko usměje.
Je po bouřce, vysvitlo sluníčko.
Z pokoje mladé dámy vyřvává jakási úžasná rocková skupina svůj nejnovější hit.
Souhlasím sice s Lee, že je to všechno obyčejné, ale také vím jak jsou ty obyčejné věci důležité pro toho koho se týkají. Pravda je, že kdyby sis sedla a nedívala se na to tak z dálky. Celé to vyznívá tak, že je to jen jejich věc. Nevíme nic o jejich důvodech rozladění, toho stavu; zkrátka vždycky to stojí za to, ještě to víc promyslet a také trochu pobavit a překvapit čtenáře.
Písmák