Sny

"Chcípněte, svině, chcípněte!"

Zásobník vyskočil z pušky s jasným cinknutím. Začal šmátrat po dalším.

"Všichni zhebneme, ale když už, tak ať jich pochcípá co nejvíc s náma."

Jeho prsty zachytily plný zásobník. Poslední. Narazil ho do pušky. Natáhl první náboj do hlavně. Pak několikrát zmáčknul spoušť.

"A co budu, kurva, dělat teď? Mám ty parchanty umlátit pažbou, když maj nejmíň tři metry a kůži tak tuhou, že ji sotva prostřelím?"

Zkusil vykouknout přes navršený val. V temnotě kolem něj se nic nehýbalo. Jen na protější straně povlovného údolí se pohybovala skupinka modrých světélek.

"Sakra, banda modrejch. Brzo přijdou zjistit, kdo to odsud střílel. Musím okamžitě zmizet."

Odvrátil se. Zíralo na něj oko, s modrým plaménkem uvnitř, uprostřed širokého těla s šesti končetinami. Rozevřelo tlamu sestávající ze tří čelistí posetých dlouhými zuby...

"Áááá..."

Probudil se

a zvedl se z lavičky v parku. Sluníčko svítilo a hlava ho bolela jako střep.

"To jsem to teda včera hodně přepísk. Co je vůbec dneska za den? Kolik je hodin?"

Podíval se na zápěstí levé ruky, kde obyčejně míval hodinky. Dnes ale hodinky nezahlédl, viděl jen zkrvavený okraj rukávu saka. Chtěl jej vyhrnout pravou rukou. Ale ani s pravou rukou nebylo vše v pořádku. Obě jeho ruce končily loketní a vřetenní kostí čnící z cárů svalů a zbytků rukávů...

"Áááá..."

Probudil se

a díval se do hlavně pistole. Jediné čeho si stihl všimnout bylo to, že je to naleštěná, šestiranná, bubnová osmatřicítka, že kdosi zmáčkl spoušť a kohoutek se dal do pohybu…

“Áááá…“

Probudil se

ve tmě. V absolutní tmě. Pod svými zády cítil tvrdý podklad, asi prkna. Kolem něj byla cítit zatuchlina a ještě jeden pach.

“Smrdí to tu jak na čerstvě zvoranym poli.“

Pokusil se protáhnout, ale podél jeho těla se táhly prkenné bariéry. Zmocnil se ho strach, hraničící s hysterií. Vyrazil rukama dopředu a jak předpokládal, prkna byla i před ním. Ze ‘stropu’ na něj spadla trocha prachu a hlíny. Vyplivl kousíček jílu, jež mu zapadl do pusy.

“Fuj! Co to je za hnus?“

Vytáhl zapalovač. Benzín zavoněl. Škrtl a plamínek začal tančit spolu se stíny, které vrhaly jeho ruce. Rozhlédl se kolem.

“Ježíši, jak jsem se sem dostal? To se mi snad jenom zdá. Tohle vypadá jako rakev! Ale zevnitř! To jsou ale blbý fóry. To byl určitě Roger, ten mívá takový nápady. Haló! Dostali jste mě! Vyděsili jste mě! Ale už mě to tu opravdu nebaví!“

Žádná odpověď.

“Rogere! Jen počkej až se dostanu ven!“

Nic. Přepadla ho zase hrůza.

“Co když to není jen vtip? Co když se odsud už nedostanu? Rogere! Hej, kdokoli mě slyšíte, jsem tady dole! Pomozte mi!“

Začal vztekle mlátit a drásat oběma rukama prkna nad sebou. Nohama se zapřít nemohl, na to byla rakev málo prostorná, přesto zběsile vykopával do všech stran. Jediné čeho dosáhl bylo pár pohmožděnin, střísek zaseknutých hluboko pod kůži a dvou ztržených nehtů. Vše mu bylo jedno, ruce měl úplně bez citu a dál třískal do prken.

“Ven! Chci ven!“

V tom si uvědomil, že se mu začíná hůře dýchat.

“Do prdele! Já se tu udusím! Haló!! Pomozte mi ven! Dělejte někdo něco, sakra!“

Snažil se uklidnit a celkem se mu to i zdařilo, ale začal kyslík šetřit příliš pozdě, teď už to věděl. Lapal po dechu. Točila se mu hlava. Oči se mu podlily krví a začaly mu lézt z důlků. Poslední nádech…

“Áááá…“

Probudil se

a zavrávoral. Stál na stoličce a kolem něj se rozprostíral stohlavý dav.

“Co na mě tak civí?“

Chtěl seskočit ze stoličky a jít pryč. Dav ho znervózňoval. Pohnul se a teprve v té chvíli si povšiml, že má ruce svázány za zády a kolem hlavy se mu svíjí konopné lano. Dav po něm metal různé urážky, ale to jej trápilo ze všeho nejméně.

“Oni mě chtějí popravit! Za co?!“

Dav bouřil a dožadoval se exekuce.

“Proč? Co jsem komu udělal?“

Nevěděl, jestli poslední větu vykřikl nahlas nebo mu jen proběhla hlavou. Každopádně odpovědi se nedočkal. Kdosi mu zezadu přehodil přes hlavu pytel. Když takovýmto způsobem přišel o zrak, zbystřily mu okamžitě všechny ostatní smysly. Nebo se mu to jen zdálo? Věděl, že se kat rozpřahuje. Těžká bota dopadla na nohu stoličky…

“Áááá…“

Probudil se

vedle své krásné ženy, která se ze spaní lehce usmívala. Pohnula se a do čela jí spadl pramínek světlých vlasů.

“Byl to jen sen, jen strašný sen.“

Sedl si a hodil nohy dolů na zem. Nazul růžové pantofle tvaru králíčka, poulící na něj své velké plyšové oči. Hodiny ukazovaly pět nula tři ráno, ale jemu se spát už nechtělo. Zato v puse měl úplně vyprahlo. Tiše vstal a vydal se ložnicí ke schodům vedoucím do přízemí a kuchyně.

“Hrozný sen. Jako bych se toulal celou noc peklem. Brrr!“

Šoural se potichoučku chodbou.

“Jen abych nevzbudil děti.“

Jak byl rozespalý a zabraný do svých snů, zapomněl, že zábradlí u schodů si nechali den předtím opravit a ještě nebylo úplně kompletní – chyběla madla na vrchní části schodiště. Sestoupil z prvního schodu a opřel se o vzduch po své pravici v místech, kde obvykle nalezl oporu v zábradlí. Dnes tomu tak nebylo. Procitl z polospánku tak rychle, že málem dokázal zareagovat. Vykopl levou nohou na stranu, aby vyvážil svou vratkou polohu. Pozdě. Přepadl. Ty tři sekundy pádu se mu v mysli protáhly přinejmenším na několik desítek. Vnímal dokonce ještě náraz lebky do parket a pronikavé křupnutí které vydaly drcené krční obratle…