09.04.2004

Promiň, to bylo to, co jsem ti chtěla říct. Prosté „promiň“ bez ničeho, bez obalu. V duchu probíhaly přípravy, ale nakonec byly zahnány mávnutím ruky. Nemá smysl kreslit si v duchu situaci, protože pak následuje jen zklamání z toho, že vše probíhalo naprosto jinak.

Když jsem tě uviděla, přepadla mne náhlá nervozita. Někde okolo žaludku. První myšlenka říkala: „Vzdej to.“ Ale ihned byla zahnána druhou myšlenkou, která ji okřikla: „Jsem zvědavá, jak se ti pak bude spát!“

Chvíli jsme si povídali a já jsem cítila tvou zaraženost nad mou nemluvností. Dlouho jsme se neviděli a hodně se toho změnilo.

Když jsem cítila, že je čas odchodu, koukla jsem se ti do očí a řekla:

„Promiň…“

Nechápavě ses na mě podívala a optal ses mě: „Co? Proč?“

Cítila jsem něco, co se nedá popsat slovy. Úleva to nebyla, ostatně jsem ji ani nečekala.

„Můžeš na to zapomenout, můžeš to nechat plavat, nebo se nad tím můžeš zamyslet. Musela jsem to říct a bylo to jen pro tebe. Co s tím uděláš je jen na tobě.“

Rozloučili jsme se a každý šel svým směrem. Myslela jsem na ono promiň. Když jsem mu dala život v momentě vyslovení, letělo ti vstříc, ochotně, radostně s touhou ti něco sdělit. Narazilo. Narazilo na bariéru, kterou sis vytvořil, ať vědomě či nevědomky. Nic neřeklo, když bylo nárazem odmrštěno, ne ke mne, protože už mi nemělo co pošeptat, odlétlo někam do dálky, zcela nevyslyšeno.

Stála jsem tam, úplně mimo tebe a koukala jak klapeš pusou. Sekundy naprosté samoty.

Ale pořád o tom můžeš přemýšlet.