Když kluci pláčou

Sníh padá na zmrzlou zem, překrývá hnědý kaluže a kapoty aut. Vločky se jako peříčka snášejí pomalu k zemi a já je nechávám na svou tvář pomalu padat. Jak tají na teplé kůži, mění se v slzy. Je mi smutno, zima a přitom krásně. Minulou zimu jsme se z prvního sněhu těšili společně, byli jsme spolu, hřáli jsme se společnými doteky a váleli se šťastni v čerstvě napadaném sněhu. Tohle jsou krásný vzpomínky.
Dnes je taky všechno v bílém, bílý pokoj, bílé povlečení, bílý zdi a bílá nemocnice. Bílý jsou doktoři, který tě udržují při životě a bílo je i venku, kde přesně jako před rokem napadl první sníh.
Právě jeho barva mi připomíná tvou bledou kůži a svatební šaty, který si už nikdy neoblékneš. Pomalu se mi ztrácíš, cítím smutek a pomalu si uvědomuju, že jsem zůstal sám.

Otevřel jsem skleněný dveře nemocnice a vykročil do prvního patra, kde se nachází jednotka intenzivní péče. Klapot bot na vyleštěných dlaždicích ruší mrtvé ticho, které tu panuje. Jako poslepu vcházím do pokoje číslo čtrnáct, ve kterém spíš. Ještě stále doufám, že otevřu dveře a ty mně přivítáš. Ale ty ležíš. O tom, že jsem tady netušíš.
Přešel jsem k posteli a vzal tě za ruku. Je studená, jako by na ni dýchla sama smrt a leskne se na ní zlatej prstýnek s bílým kamínkem. Posadil jsem se a díval se dlouho na tvou bledou tvář. Jsi pořád krásná, zbytky světlých vlasů ti lemují obličej a padají na ramena. Modré oči, ty krásné modré oči plné života jsou schované pod víčky. Proč už se na mně nikdy nepodívají? Proč mi tvé bílé rty už nikdy neřeknou nic krásného? Každý má svou svíčku života, ale proč zrovna ta tvá, Jitko, tak brzo dohořela?

Jediný, co mi zbylo jsou vzpomínky, ale právě ony, i když jsou krásný, bolí. Byla jsi mi vším. Když jsem šel spát, usínal jsem s tebou, vstával jsem, byla jsi se mnou, jedl jsem, pracoval, bavil se, hrál na kytaru, koukal na televizi a ty jsi byla v myšlenkách pořád u mě. A když jsme se konečně viděli, každou sekundu společnýho času jsme maximálně využili jen pro sebe. Co bude dál?

Potkal jsem Tě v kině, byl podzim a padal déšť. Já s bandou kluků a ty s kamarádkama. Hned co jsem tě viděl, něco se ve mně zlomilo. Už jsem nechtěl bejt ten tvrdej kluk, co má všechno v malíčku, chtěl jsem tě mít u sebe. Sedla sis s holkama do prostřední řady a my přesně za vás. Byla jsi strašně krásná - vlasy mokré od deště a k tomu nádhernej úsměv. Kino bylo poloprázdný, film mně nezajímal, pořád jsem na tebe myslel. Když jsi se v půlce filmu zvedla a šla pro smaženou kukuřici, udělal jsem to samý a tak jsme spolu poprvý mluvili. Myslím, že to byla láska na první pohled.

Druhý den jsme si domluvili schůzku v kavárně, no a tak jsme spolu začali chodit. Postupem času jsme zjišťovali, že k sobě asi opravdu patříme. Nechtěli jsme nic uspěchat a všemu nechávali volnej průběh. O to krásnější potom bylo naše první milování. Tvoji rodiče odjeli na víkend na chatu a tys zůstala sama doma. Oba jsme věděli, co to znamená. Zapálili jsme svíčky, objednali si pizzu, pustili si hudbu a otevřeli láhev vína. Namočil jsem v něm prst a pomalu obkroužil tvé rty, pak je jemně políbil. Milovali jsme se krásně a dlouze. Usnuli jsme ve společném objetí a když jsem se ráno probudil, věděl jsem, že miluju život, protože mi dal tebe a miluju tebe, protože jsi můj život!

Dny a měsíce plynuly a my pomalu začali plánovat společnou budoucnost. Sehnali jsme si krásný malý, ale zato útulný podkrovní byt a začali ho zařizovat. Poté už nic nebránilo tomu, abych ti koupil snubní prstýnek a u večeře při svíčkách ti ho dal.
V tvých očích se objevilo štěstí. Políbili jsme se a tys řekla své „ANO“. Za několik měsíců jsme se měli brát. Naše dvouletá známost měla skončit slibem věrnosti. Měla …

Jednoho rána jsem se probudil vedle tebe a tys byla nějaká divná. Políbil jsem tě, nic. Pokusil jsem se tě zbudit, nic. Třásl jsem s tebou a ty pořád nic. Zavolal jsem záchranku. Přijeli během chvilky a odvezli tě na kliniku. Když jsem za tebou přišel, ležela jsi v posteli a usmívala se. Řekli mi, že jsi nemocná, ale jak moc, to jsem nečekal ani v tom nejhorším snu. Po dvou týdnech jsem si tě odvezl zpátky domů.
Staral jsem se o tebe, jako bys byla z porcelánu, nosil ti květiny a bonbóny. Ty jsi se tomu smála. Týden sis poležela v posteli a pak už jsi pelášila zpátky do práce. Nenechala jsi na sobě nic znát, a tak ani tví nejbližší známí nic nepoznali. Když jsem s tebou jel na kontrolu do nemocnice, netušil jsem, co nás čeká. Až tam nám řekli, co se děje, a na nás bylo, abychom tu krutou věc vzali na vědomí.
Umírala jsi. Ve svých 20 letech jsi před sebou měla necelých 5 měsíců života. Lásko, kdybys věděla jak těžce jsem to nesl, ale před tebou jsem to nemohl dát najevo. Brala jsi rakovinu, jako by to byla obyčejná chřipka a bojovala s ní. Usmívala jsi se a místo toho, abych těšil já tebe, těšila jsi ty mně.
Chodila jsi po vyšetřeních a podstupovala různé léčby. Pak přišla chemoterapie. Tvé oči ztratily lesk, tvé vlasy pomalu řídly. Cítila jsi, že je to nerovný boj a že jej nemůžeš vyhrát.
A pak přišly poslední týdny tvého života. Ležela jsi v nemocničním pokoji a já tam za tebou denně chodil. Sedával jsem u tvé postele, nosil ti kytky a držel tě za ruku. Pořád jsem doufal, že se vše v dobré obrátí, ty vyskočíš z postele a půjdeš se mnou domů.
Tak se bohužel nestalo.

Sedím u tvé postele a vidím, že už odcházíš. Hladím tě po tváři a namlouvám si, že jen spíš. Hadičky v tvých pažích ale říkají, že to tak není.
Za pár dní mi volali z nemocnice, přestala jsi dýchat, svůj boj jsi prohrála a soupeř si vzal oběť největší, tvůj život!
Najednou je všude ticho, mlčí židle, mlčí stůl a mlčí celý svět, všechno přestalo existovat a je tu strašně prázdno. Lásko, proč jsi mne tu nechala? Tohle jen tak nepřebolí. Někde jsem slyšel, že kluci přece nepláčou, ale právě teď to nejde, s tebou odešel kus mého já, můj smysl života.

Zase sněží, na stříbrné pokrývce se odráží ledové zimní slunce a já stojím u tvého hrobu. Odhrnu hrudku sněhu na náhrobku a uvidím tvou fotografii. Na ní jsi tak krásná, bezstarostná, usměvavá, ale hlavně živá! Položím na náhrobek rudou růži, otřu slzy a vím, že se na mně z nebe díváš a že jako můj anděl strážný budeš pořád se mnou…

---