Konec!!!

Všechno začínalo trapně jednoduše, s předtuchou, že zrovna dnes nás nic nerozhodí a my důležitě postoupíme, vyhrajeme a už po několikáté proslavíme naši zem.

Staroměstské náměstí se zaplnilo fanoušky všeho věku, budovy specializované na hokejové utkání důležitě vhodily do provozu video-plátna a sídliště v Praze se v tuto nezvyklou dobu absolutně vyprázdnila, když lidé, kteří mají rádi rodinný krb, zasedli před televizní obrazovky, na kterých se v levém horním rohu objevila značka Čt2. Úderem patnácti minut po osmé to vše začalo. Začala se odvíjet páska dějin, která měla rozhodnout, zda postoupíme a budeme mít možnost vyhrát mistrovství světa, nebo být absolutně vyřazeni. Buď a nebo. Dvě možnosti, dvě odpovědi, jen ta jedna byla správná. Která? Po nekonečných třech hodinách měl být známý výsledek. Teď šlo o hodně a všichni to cítili. Co bude za těch pár hodin? Nekonečná sláva v centru Prahy, nebo hluboký smutek? Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat...

Usměvaví hokejisté v čele s Jaromírem Jágrem vstoupili na led, jediným pohledem zkontrolovali rozjásané fanoušky a věděli, že zrovna pro tyhle človíčky, kteří jim věřili, zkrátka musí vyhrát. I když bylo USA těžký soupeř, plno lidí mělo v hlavě jedinou myšlenku: „Je čas udělat amíkům pápá!!!“

První třetina dopadla bezvýsledně, 0:0 na obou stranách, což nikoho nepřekvapilo. Obě silná družstva se měřila nenávistnými pohledy a stejné síly se opakovaně přeměřovali. Přestávka, fanoušci v pohodě, zatím bez vzrušení, nic se nedělo. Jen ti chudáci, kteří byli schopní za lístek zaplatit až 8 000 Kč doufali, že něco bude, něco, co si zapamatují dějiny českého národa.

Dočkali se. Ve druhé třetině na náš účet přibyly dva góly a Čechy si byli jisti vítězstvím. Sebevědomí rychle rostlo a my se viděli na stupni vítězů, v neděli s velkým pohárem v ruce. Kéž by...

USA se bohužel zahanbit nenechalo a během druhé a třetí třetiny se nezměnilo na stavu nic kromě toho, že na velké obrazovce v Sazce aréně blikala dvě naprosto stejná čísla. 2:2. Remíza. Co bude dál, bude se prodlužovat?

Třetí třetina byla v mžiku u konce a dalších deset minut přibylo na časovém měřiči. Teď nebyli fanoušci tak bezstarostní jako dřív. Zápas byl i nadále vyrovnaný, halou vládlo div ne hluboké ticho a výsledek stále nejasný. Na monitoru odtikávaly poslední vteřiny. 9:59, 10:00. Signál zazněl halou a dokonale probral fanoušky. Teď je čekalo něco, v čem si byli jistí, že jejich věrní hokejisté zvládnou. Zkrátka museli, protože kdyby ne... nechtěli domýšlet...

Nejen v Sazce aréně panovala dusná atmosféra. Lidé u televizních obrazovek přestali neustále chodit na toalety, předtím vařící kafe netrpělivě chladlo na stolku, protože na ně někdo samým vzrušením a napětím zapomněl a nejedna ruka s popcornem se zastavila v polovině cesty do lidských útrob, když vyjel americký hokejista předvést svoje umění. Gól samozřejmě nedal a kdejaký človíček národností v Čechách si netrpělivě oddechl. Co bude dál. Zachrání nás od vidiny prohry právě se rozjíždějící český hráč, nebo se za pár minut jednoduše sbalíme a přenecháme svoje místo takzvaným „amíkům“?

Fanoušci zděšeni touto představou zapomněli mávat svými trojbarevnými vlajkami a strnule očekávali gól. Kam se podělo fandění, povzbuzování hokejistů a důvěra, že my to zase dneska dokážeme. Co se stalo s očekávaným vítězstvím?

Bohužel, v tuto nešťastnou dobu nepomohlo ani dodávající si odvahy držení hokejistů kolem ramen, které zatím vždy pomáhalo...

Nikdo si to nechtěl přiznat, ale na „našich“ chlapcích byla znát zodpovědnost, strach z ní, strašidelná nervozita. Tady nešlo o nějaký zápas, faulování a sem tam si vybíjení zlosti na svých protihráčích, jak to bylo s Kanadou. Tady hrál každý sám za sebe, tady mohl pouze jeden hráč popostrčit ten zbyteček na cestě ke svému vítěznému poháru...

Když vyjel na led sebevědomě Jaromír Jágr, Česká republika skoro naposledy zadoufala, že by jsme mohli... Nemohli. Tolik známý hokejista, nejvíce placený skoro na celém světě zděšeně trefil tyčku branky a do finále nás nedostal.

Zklamání. Americký hokejista po důkladném rozjezdu dal gól a ve zděšených tvářích domácích fanoušků se objevily první slzy, svaly nervózně poškubávaly a smutek se dral nemilosrdně na povrch.

„Hoši, do toho!!!“ řvalo halou a tak nějak napůl povzbuzovalo našeho hráče, poslední šanci Českého národa. Dá, nedá......

Jakmile halou zařvalo rozjásané uvolnění amerických hráčů, všechny naděje splaskly jako mýdlová bublina a rozplynuly se v nenávratnu. Konec. Už nebude to úžasné fandění ve finále, že vyhrajeme, už si nebudou mnít překupníci spolehlivě ruce nad předraženými lístky, už nebude nic.

Kamera smutně bloudí po českých fanoušcích a místo ještě před hodinou očekávaného burácejícího jásotu nachází pouze vyděšené, smutné obličeje těch, kteří nemohou stále uvěřit pravdě, kteří se chtějí probudit z noční můry a pomalu se chystat na další zápas. Smutek, slzy a hymna cizího národa, která nám nepatří, rve uši.

„Dost!!!“ křičí to v mozku, domácí sledovatelé znechuceně vypínají televize, někteří pláčí, někteří jdou jednoduše spát, další si vybíjejí zlost na jiných bezduchými opileckými rvačkami, některé minimum lidí ničí vše, co jim přijde pod ruce.

Kam se poděl náš sen o výhře, kam se zatoulalo to, co nejde pojmenovat. To, co nás nutilo utrácet peníze, aby jsme viděli hokej na živo, to, kvůli čemu jsme každé ráno vstávali s úsměvem na rtech, že máme pro co žít, protože se už po několikáté proslavíme na celém světě, že zkrátka Česká republika je mistr v hokeji. Úderem pár vteřin bylo vše pryč a nepomohla ani domácí půda, na které jsme hráli svůj vysněný hokej, ani fanoušci, kteří po dlouhé době uvěřili....

Ráno vstávám do deštivého dne, hluboké modré kruhy pod očima, nemám na nic náladu. Do školy jedu metrem a i když nechci, vidím utajovaný smutek, beznaděj, zoufalství. Stanici před Českomoravskou se ozývá ztichlým metrem informace pro návštěvníky Mistrovství světa v ledním hokeji a zbabělé obličeje se schovávají za stránky novin otevřených na stránce s ledním hokejem.

Vycházím z metra s hloučkem lidí, kolem mě prochází slovenský fanoušek v dresu se svými národními barvami. Spokojeně se usmívá a já vím, že když ne my, tak Slovensko.

Je čtvrtek večer a Slovensko opakovaně vyhrává svůj zápas se Švýcarskem.