Smrt nad zlato

Ráno mě probudí hlasité vyzvánění budíku, který se svým zvoněním nepříjemně dožaduje svého obdivu, trošinky povinnosti. Naštvaně ho zaklapnu a přehodím přes hlavu příjemně vyhřátou peřinu. Do oken se nesměle opírá předjarní sluníčko, vlastně spíš jen první slabounké paprsky...

          Další den přede mnou, další nepříjemné kodrcání autobusem, další písemky, další povinné úsměvy na všechny strany, i když člověk nemá náladu... Vše znovu, dokola, neustále se opakující, donekonečna...

          S velkým sebezapřením se dohrabu do koupelny, opláchnu si tvářičku a když mě voda celkem probere, můžu pokračovat. Po půl hodině vychází z koupelny jakž takž normální osůbka, na první pohled klidná a vyrovnaná...

          Do ruky si vezmu krásně červené jablko a než se s chutí zakousnu, jsem už na polovině cesty na metro, kterou si zkracuji po kraji silnice, kolem šedých paneláků... Unaveně zívnu, když si všimnu kamarádky, které jsem neviděla snad celé dva roky... je to dlouhá doba, co zmizela z povrchu zemského...

          „Ahoj, co ty tady?“ mávnu na ní a rychlejším krokem se k ní připojím. Cesta ve dvou bude probíhat určitě s lepším pocitem, než když jde člověk sám....

„No jedu do školy...“ mrkne na mě a čeká, co já na to.

„Do školy? Odpoledne tě tu není vidět, bylas pryč?“ nechápu.

„Jo... dalo by se říct. Máma mě šoupla do pasťáku. Moje přechodný bydliště jsou teď Bohnice. Až teď mám povolýno dojíždět, chodim tam do školy...!“

Nečekám to a neuvěřitelně se po ní podívám. Kam se poděla ta holka, která když chodila do školní družiny byla mazlíčkem všech, hodná, milá, ze všeho vybobkovaná osůbka. Kam? Místo ní tady stojí vyrovnaná, zklamaná životem, člověk, který prožil naprosto všechno a myslí si, že už ho nic nemůže překvapit. Radost, štěstí a láska se jaksi vytratily...

          „Bylo to jednoduchý. Jako brácha jsem začla zdrhat z domu a klidně měsíc jsem se nevracela. Pařbičky, pohoda, chlast, kluci... znáš to, ne?“ začne vyprávět a nepříjemně si hraje s rukavicí, na které se začínají objevovat malé dírky... na nové nemá, ale nedává to znát.

Ne neznám, naši mě nechtěji pouštět a jsou jak vichřice, když se jen zmíním...

„Ale tak různě....“ řeknu vyhýbavě, ale Janu to nezajímá, pokračuje dál.

„Když jsem to udělala několikrát, vrátila se třeba po dvou měsících, vždycky totálně zhulená, došla jí trpělivost a vrazila mě tam. Nesnášim jí...“ Na tváři jí přelétne stín, ale pokračuje dál...

„Prvních čtrnáct dní jsem dělala bordel, kouřila na okně, navlíkali mi župan a pak samotka... stálo to za hovno! Když jsem několikrát zdrhla, přestalo mě to bavit... teď mě pouštěji domů... za nic se tam nechci vrátit!“

          Zbytek cesty jdeme mlčky. Nevím, co jí mám na to říct a Jana už neříká nic. Skončila, ulevila si a já vím, že dneska to není všechno... že se dozvím i další věci, dozvím se věci ze světa, který je pro mě cizí, naprosto neznámý...

          „Upozornění! Metro stanice B, Černý Most – Florenc, je mimo provoz. Provádí se povrchová úprava, použijte náhradní dopravu!“ objevuje se červený nápis nad dveřmi doposud zavřeného metra, všude plno lidí, zmatek, nikdo neví, který autobus je má odvézt na své místo. Nikoho nenapadlo, že by metro takhle brzy ráno nejelo...

          Nenechávám nic náhodě a vytáčím číslo Martina, kamaráda, s kterým chodím do třídy.

„Zdar, kde seš? Na Lehovci? Jak jsi se tam dostal? Busem? Fajn, vezmu to tam, ne, nečekej na mě, sejdeme se ve škole, pa!“ Dokončím všechno jednou větou a cesta mi je naprosto jasná.

Dohrabu se do právě přijíždějícího autobusu a než mě namáčkne zbytek lidí do útrob dopravního prostředku vytáhnu právě zvonící mobil z kapsy. Zmatek...

„ Čau, to jsem zase já...“ ozve se ze sluchátka Martinův hlas. „Víš proč to nejede?“

„Povídej!“ vybídnu ho netrpělivě...

„Na Českomoravský skočil sebevrah. Prej smrtelný zranění, bylo to tak před půl hoďkou, uklízeji to tam, už sám nevstane...“ víc neposlouchám, nemám sílu. Tak další člověk, kolik ještě?

Přetlumočím obsah telefonu Janě. Její reakce mě zaskočí, nechápu jí...

„Taky nechápu, proč skákal teď, co takhle večer, když nikdo nikam nejede, všude klid. Debil. Mohl si vzít prášky, nebo si podřezat žíly...“

„Zkušenosti?“ podívám se na ní.

„ Víš kolikrát jsem si podřezala žíly? Vyhrne rukáv a na mě vykouknou malé neznatelné jizvičky. Zrovna před tejdnem jsem spolykala prášky. Pak sem si to ale rozmyslela...“

„Proč?“ nechce se mi věřit.

„Máma mě nějak nasrala, normální...“