Třináctý den poté

Dekadentní a trochu ,,nadčasové" (uvozovky jsou na místě)

Třináctý den po výbuchu. Ráno, jako každé jiné. Co vám budu povídat. Ani jemu se nic nezdálo jiné od předešlých dní. Vstal dnes levou nohou z postele. Protáhl si záda a potom odešel líným krokem ke stolu uprostřed sednice. Vzal z něho do ruky oschlý a notně plísní chycený bochník chleba a několika tahy olepeným nožem odřízl krajíc. Strčil ho do kapsy plátěných kalhot, ve kterých spal i pracoval a svůj odchod stvrdil úderem dveří o futra, následovala sprška omítky, která se nárazem odloupla ze stropu v protějším rohu a s žuchnutím dopadla do jeho postele. Muž vyšel na dvůr svého stavení a zastavil se až u vchodu do stáje. Znehybněl. Slepené vlasy se mu pohnuly nárazem horkého a sluncem vonícího větru. Zavřel oči. Od jeho lícní kosti, kterou kryla seschlá a vrásčitá kůže se odpoutala kapička solného roztoku. Otřel stopu po slze a pak rukou v kapse rozmáčkl krajíc chleba. Po chvíli máchl rukou směrem ke chlívku. Dopadnutí rozmačkaného chleba vyvolalo bouřlivou reakci v hejnu hmyzu. To se zvedlo a začalo poletovat uprostřed chlévu nad hromádkou kosti a masa což ještě včera bývalo koněm. Ležel tu jen pár hodin, ale zápach rychle rozkládajícího se těla prozářeného všudypřítomnou radioaktivitou přivolal hmyz ze širokého okolí. Muž se od bzučivého zvuku vzdaloval. Šel nerovnou brázdou na svém poli. Mířil k železnému pluhu, který včera zanechal uprostřed lánu. Suchý koňský trus na několika místech kolem prozrazoval účast koně na předešlých pracích. Muž se zastavil u pluhu a odpočíval. Obrátil pohled k nebi. Snažil se najít náznak mraků, ale marně. Ještě se zahleděl do dálky zpět ke stavení do místa, kde byl navršen malý kopeček kamení a na něm kříž. Naděje, že výbuch přežil ještě někdo jiný nebyla žádná a proto se nezdržoval vyrytím jména své milé do dřevěného symbolu. Vzpomněl si na nebe plné ptáků, které spolu kdysi tak rádi pozorovali. Vzpomněl si na teplé noci, které strávili v milostném obětí zachumlaní ve voňavém seně. A hlavně na její jemné ruce, kterými ho hladila po tváři když ho tenkrát našla málem naposledy jak leží se ,zlatou´ jehlou v žíle na podlaze svého velkoměstského bytu. Jak teď mu chybí její pohlazení, které mu dodalo sílu, aby tehdy přežil a utekl sem na samotu. Narovnal pluh a pokusil se ho popotáhnout. Pár metrů, ale ranní slunce bylo silné a tak se opět zastavil a oddechoval. Z mokvavého puchýře na tváři mu začal vytékat hnis, který po chvíli začal přihnojovat oranici, jak se snesl z hlavy muže. Tekutina urazila jen krátkou cestu, než dopadla do hlíny. Muž totiž možná byl vysoký, ale po výbuchu se vše změnilo. Teď tu stál pokroucený bolestí v kloubech a cukal se pod řezavou bolestí praskajících puchýřů. Přál si zemřít víc, než kdy před tím, ale jeho tuhý toxikomanský kořínek mu přichystal trest za všechny hříchy, které kdy spáchal. Muž nebyl hloupý, ale až teď, když už pluhem ani nepohne a jen tak stojí zapřený do madel s hlavou svěšenou a očima zavřenýma, tak až nyní mu pomalu dochází, že letos již nezaseje.

---