Kdysi

A jedno velikánské štěstí ztěžka dopadlo na zem. Neposlouchalo štěkot psů ani drnčení motorů. Dál čekalo na vílu, která se pořád nemohla rozmyslet. Takhle to dělala vždycky, ale dnes obzvlášť důsledně. Pravdu pevně svírala v dlani a dělala, že o ní neví. Anebo ji jenom zaujalo to, co viděla. Tolik života a tolik smrti ji trochu překvapilo. Zaposlouchala se do skřípotu Země. Štěstí bylo taky trochu strach a vítr ho odvál pod nejbližší podrážku. A ona si oddychla.

Pořád se usmívala, ale smát už se nedokázala. Milovala nebe, pomněnky a své houpací botky. Ať šla, kam chtěla, pořád měla strach. Nedalo jí to a začala o tom přemýšlet, i když nerada. Nakonec se bála sama sebe a "takže". Ráda se schovávala do dlaní. On to sice moc rád neviděl, ale krása je přece jenom ošklivá. Věci viděla opravdové jenom jednou za rok, v den svých narozenin. Chtěla všechno dělat tak, jak se má a zdálo se jí to srandovní. Dýchala výhradně zhluboka a nejraději zkažený vzduch. Říkala "Běž pryč", když si přála, ať zůstane.

Bez štěstí a s lehkým srdcem šla dál. Nedokázala ji zastavit ani kaluž s vodoměrkama. V hlavě jí najednou vyvstala vidina miliónů očí a od té chvíle zase jednou věděla, že se už neche vracet. Nikdy. Ani nepotřebuje žádné svoje štěstí, když ho lítá všude kolem plno. Už dávno začala být něčím úplně jiným, ale teprve tady u studánky to pořádně pochopila. Konečně přestala hledat NĚCO, protože tak to prostě nebývá. Stejně jako lidé po tom toužila a plakala pro to, ale nakonec všechno šťastně dopadlo. Pro ni. Uvázala si kolem krku šálku. Byla moc hlupá na to, aby věděla, že ji neochrání ani před klíšťaty, ani před světem, ani před upíry. Když se nakonec vracela, byla úplně spokojená. Chtěla ho potkat.

Trny se dál zapichovaly do každé bosé nohy a lidé se pořád stejně smáli. Všechno zůstalo krásně beznadějné jako vždycky bylo.