Nikdy nemiluj vic nez jsi milovan

Jako snad kazdy v mem veku (je mi 22) prozivam lasky ktere okolo me akorat prochazeji. Je to asi smutny udel lidi kteri jiz dospeli natolik aby si uvedomily ze dokazi milovat. Okolo mne prosla radka divek a kazdou, vyjma jedne jsem zboznoval. Pak prisel konec toho povetsinou kratkeho vztahu, ja ac se mi to spatne priznava, jsem si poplakal, vyradil se a usnul. Pak jsem potkal dalsi osudovou lasku a myslel si ze je to naveky. Opak na sebe nenechal dlouho cekat a ja jsem se opet presunul do stavu bezduche agonie a pokousel se premyslet o smrti coz bylo jen odrazem toho ze o tom udajne premysleli ostatni a ja se domnival ze by mi to pomohlo. Tak jsem proste lezel a dlouze si predstavoval jak zemru co bude ci nebude pak a odvolával jsem se na boha v nejz verim jen kdyz to zrovna potrebuji  a musim na nekoho svalit vinu za svoje at uz jakkoli nesmyslne ciny. Pak prisla dalsi a dalsi prihoda s osudovou laskou a pokazde jsem si tvrdil ze tohle a tamto zmenim uz nikdy nedopustim, neudelam tu a tuhle chybu. Pokazde jsem si myslel ze moje laska je silnejsi nez predtim a ze dotycne osobe musim dat "teplo" lasky jak nejvic to dokazu. Nejkrasnejsi vzdy bylo obeti, dlouhe a krasne obeti kdy se nase tela dotykala na co nejvetsi plose nasich tel a ja si predstavoval jake by bylo nadherne kdyby mohlo dojit k absolutnimu spojeni tel. K necemu co by se dalo prirovnat k propojeni dusi, k prolnuti dvou odlisnych svetu. Pak jsem potkal divku ktera si dokazala rict co chce a kupodivu chtela mne a ja se opet bezhlave a blaznive zamiloval. Byl to sen, sen ktery jsem chtel dosnit az do konce, konecne, poprve v zivote jsem si pripadal milovany.

-------------------------------------

Navštěvoval jsem ji doma, jezdil jsem tam každý večer a jen pohled na ni mi dával sílu o jaké se mi ani nezdálo. Nevěděl jsem jaký dar mi byl dán, zřejmě nedokázal jsem si vážit její lásky a důvěry. Zklamal jsem ji, neřekl jsem ji pravdu. Myslel jsem že ji ochráním před sebou samým a před mým hloupým chováním. Lesk z jejích očí se vytratil, něha a pohlazení zmizelo. Už spolu nebydlíme, já ji stále vroucně miluji ale vím že i když náš vztah zachráníme, nebude to jako dřív.

Proč musí lidé tak hloupě milovat, kéž bych to nikdy nedokázal.

Jen nevím jestli ta trocha absolutního štěstí za tu nešťastnou a už dva roky trvající lásku stojí a jen to že mě nikdo z vás nezná mi dovolí přiznat že pláču. Copak toho chci opravdu tolik ..... lásku?