Imagination exubérante

Jednou jsem letěla nad trávou plnou korálkářů. Byli rozházení po louce a prsatá slečna měla kotník od ostružin. Kraj se blyštil nadšením, paprsky barev pronikaly kopretinovými lístky a prsty navlékajících, které se sobě nápadně podobaly. Zbrzdila jsem koště (staré, ale nejlíp mete) a koukám na tu člověčinu…jak pracuje pro dobro a krásu světa…s očima protnutýma do úsměvů a třpytu…s očima, co každou chvíli lezou z důlků, když přes stráň přeběhne další jednorožec…s očima , co cucají barvy a plivou je na režné šňůrky …

Zpitá nádherou , jala jsem se činiti kouzla, plniti tužby, zkrátka čarovati…

Má kouzelná hůlka připomíná lyžařskou hůl s přihlouplým žlutým odrážítkem, ale…má mě ráda a plán plní na 120%. Některé nové modely si hrozně vymýšlejí. Chtějí spát v ebenových pouzdrech a požadují neustálou konverzaci, až z toho při vaření lektvarů třeští hlava. Vynucují si speciální olejové koupele, ale skutek utek! Mívala jsem jednu takovou, lajdavou, nekorektní, neprofesionální profesionální hůlku. Žábu v prince proměnila jen napůl! Chudák kralevic se rozohňoval sice často, přesto nadarmo. Hlava lidská, tělo zvířecí. Než doskákal na trůn, trvalo to. Než se najedl, věčnost… Menuet? Bez šancí!!! Proto mám svou starou, spolehlivou odrážečku.

Ve vzduchu se rozhoupaly translucentní otazníky…mraky, ti nežní vatoví beránci, se zastavili v němém úžasu. Slunce je rozhrnuje do stran a samo zaujímá středovou pozici v nebeském amfiteátru…poetický voyeurismus…

A slečně s tmavým kotníkem teď zrůžověly tváře…oděna jest v šaty z ostružin…s rukávky a vlečkou…děti se kolem ní sesypaly…modročerná princezna…přetéká ulepenou tělesností a holata zápasí o sladká sousta…obzvlášt kluci…potvory!

Dědoušek má pro dnes hotovo…jeho do vějířů poskládané ruce vděčně oddechují a hladí navlečené poklady, růžence a náušničky…

Mladíci se rozezpívali u plného sudu a louka se orosila dojetím z pře-nádhery rozsypaných granátků a pozlacených pampelišek…

Někdy stačí přát si úsměv a věci se dějí…