Upadnout a zase vstát

Upadnout a zase vstát

Říkala jsem ti, že to nemáš dělat. Ale nemělo to cenu, neposlechla jsi. Tvrdohlavost zvítězila, bylo ti to jedno. Chtěla jsi zkusit něco jiného, neotřepaného. Ale vše nové jednou zestárne, stane se stereotypem. A ty proti tomu budeš opět bezmocně stát, se snahou bojovat. Ale jde to vůbec?

Byla jsi tak jiná, když jsem tě poznala. Chodily jsme na stejnou střední školu, do stejné třídy. Nejprve jsme byly jen obyčejné spolužačky, co se sotva pozdraví. Já byla troska, ty premiant. Chodila jsi čistě a stylově oblečená, používala jsi slova shodná s širokou konzumní společností. Po škole jsi chodila domů a pilně sedávala u učení. Rodiče měli radost, byli na tebe hrdí. Tvůj prospěch a výraz patřily k úspěšným a emancipovaným lidem, což jsi každopádně byla. Byla?

A pak sis sedla do stejné lavice jako já. Padly jsme si do oka. Snad se ti líbil můj projev, moje neotřepanost a nesourodost. Mám jiné chování, názory, vzhled. Sbližovaly jsme se jako protichůdné póly, pomalu a jistě. A pak se spojily do neobyčejné energie, která z nás tryskala, proudila, poškozovala a přesto naplňovala okolí. Začala jsi se mnou chodil do hospody, pít pivo a kouřit trávu. Chytala ses mých myšlenek, chňapla po nich. Nejprve neomaleně, ale poté jsi je přejímala s úžasnou tvořivostí a sebejistotou. Brala jsi je opatrně do svých rukou a utvářela podle sebe. Hnětla jsi názory do finální podoby, která ti byla blízká. A já byla šťastná. Konečně jsem našla někoho, komu jsem rozuměla a sdílela své volné chvíle. Jako správné kamarádky jsme se podporovaly, svěřovaly a chápaly se. Jedna měnila druhou. Jak v myšlenkových pochodech, tak ve stylu. I když ti vůbec nepřipadalo, že se měníš, už jsi nebyla ten samý člověk v chladném a obrovském světě jako dřív. Pro rodiče, kamarády a známé jsi byla hádě v nové kůži stále se měnící.

Ale znenadání, postupně ses začala opět utvářet jinak. Začalo ti to být málo. Chtěla jsi více ukradnout z okolního světa, polapit všemožné maličkosti a stihnout rychlíky na západ. K těm faktům, ke kterým jsem ti pomohla, se přidaly ještě další. Nenápadně a přesto tak zhurta. Přestala ses učit a chodit včas domů. Tak nepodstatná slůvka, která v tvém srdci kdysi znamenala mnoho. Rozebrané do drobností živící tvou osobnost, držící tě na tomto světě. Podstavec pod tvýma nohama se začal bortit, s tichostí a krutostí odsával tvou rovnováhu a posílal ji do hloubky země. Proč? Nebaví tě škola, nebaví tě svět, nebaví tě lidi? Ačkoliv jsem tě na podobnou cestu navedla já, s tímto úsekem nemám nic společného. Přesto ve mně hlodá zodpovědnost, strach, že se na tvém stavu sama podílím. Podstatou života je osud. Je to snad výmluva či skutečnost? Může za to on či já? Ale já tě nikdy nepřesvědčovala věřit drogám, hledat v nich klid a mír. Útěcha skrytá v nich je jen relativní, poskvrněná krví a spoustou padlých lidí. Jediné, v čem jsem i já měla zálibu, byla marihuana. Ale pro mě to byla konečná. Dále můj vlak nejel. Vystoupila jsem, po neurčitých a rozbouraných kolejích jsi už jela sama. Proč? Proč jsi mě takhle opustila a nechala napospas ostatním? Opět sama… Bez tvé pomoci, pochopení, zájmu. Společné osudy se rozplynuly. Byla jsi fuč, prázdná ve své duši a srdci. Jediné, co tě zajímalo, byly drogy. A to mě děsilo. Staly se středem tvého zájmu, prožívala jsi jejich kouzlo téměř každý den. Intenzita se stupňovala, hloubka záhuby rostla. Rozveselovalo tě to i potápělo. Bez dechu a s krví nahnanou do mozku jsi hltala každé sousto. A já se pro tebe stala nepodstatnou. Začala jsi mě ignorovat, přehlížet. Tvým nejlepším kamarádem byly drogy. A přesto jsem necítila zlobu, jen ponížení. Jak může tak zlá a prchavá věc nahradit přátelství a lásku? Chtěla jsem ti pomoci, dostat tě ze zhoubného sevření. Ale okovy tě držely pevněji než jsem si dokázala připustit. Zařezávaly se do tvých zápěstí, chladily tvé srdce a řinčely z tvých úst.

Přesto jsi mě neodradila. Věděla jsem, že tví noví přátelé shlukující se kolem drog, ti nedokáží pomoci. Neodevzdají se ti, neotevřou. A tak to je. Bolestivá skutečnost, ty blázne! Sedíme v trávě, v chladné noci. Tví zvláštní přátelé tě tu nechali neobvykle zfetovanou, bezradnou a bezmocnou. Nikdo nezůstal. Jen já jediná. Vždy tobě nablízku. Držím tě za ruku a šeptám posilňující slůvka. Působí na tebe jako balzám, jako energetický nápoj. To je ta jediná síla vyzdvihující tě nad bažinu, která tě vtahuje do sebe. Pomalu se z ní dostáváš, oblepená jejími pazoury a negativními choutkami. Máš ještě křečovitý a nechápavý pohled, nevíš, co se děje. Nevíš, že právě tímto svým chováním můžeš mnoho lidí zklamat. Všechny, kterým na tobě záleží. I mě. Jediným nerozvážným činem ztratíš úctu a hrdost, v jediné sekundě se může rozplynout tvůj dosavadní téměř spokojený život. Jediným pohledem na tebe, který by ostatním otevřel oči a viděli by v tobě trosku. Vyvrhele, nestoudníka.

Tak vstaň a oklepej se z toho černého morového bahna. Vykašli ho ze svých plic, odnes slzami ze svých očí. Uvolni své tělo a zbav ho přebytečných tekutin a prášků. A jen s trochou bolesti a drobnými šrámy jdi dál. Do jiné etapy života. Neohlížej se, je čas začít znovu. Máš na to dostatek sil a času. Jen chtít, mít v sobě to přání změnit sama sebe v něco lepšího. V něco, za co se nebudeš muset stydět. Vždyť i já už jednou klopýtla. Je jedno s kým, proč a jak. Důležité je, že jsem se z toho dokázala dostat. Upadnout a zase vstát…