Země nebeských koní

pokračování povídky Proměna :o))... bude asi krutý navazovat po celkem dlouhé pauze a předpokládám, že si většina písmáků ani nevybaví, o čem byly ty předchozí díly :o... přesto by mě docela potěšilo, kdybyste to přečetli a něco mi k tomu napsali :))

Kärimssonie, nejjižnější cíp světa, země nebeských koní Šarlatu,… kolik spojení s jménem říše létajících koní se jí vybavovalo v mysli, když vpluli do červánkově zbarvených mraků a začali se snášet k zemi. Kärimssonie se utápěla v potrhaných cárech šedivě bílé mlhy. Půda se proměnila ve změť narudlého teplého dýmu a bělostných oblak. Pegas pozvolna přešel z rychlého klusu do pomalejšího tempa. Míjeli sněhobílé vznešené stromy, které byly zcela prosty listů. Na některých z nich rostly tmavě červené plody velikosti menších bobulí potažené mléčně zbarvenou tenkou slupkou, ale převážná většina byla holá a vzbuzovala v Armelii dojem, jako by je někdo vytesal ze slonoviny.
Kolem se rozprostírající opar mlhy jemné a průsvitné jako pavučina prostupovaly paprsky bledého světla. Rozhlížela se kolem sebe a zkusila rukou zachytit kousek té mlhavé látky. Mezi prsty jí skutečně utkvěl útržek mlhy. Opatrně, aby se nevytratil, jej promnula v dlani, ale dotykem se malý obláček v její dlani rozplynul. Zůstala však lehká vůně skořice a ambrel, plodů kärimssonských stromů. Pegas se zastavil, a tak zvedla hlavu, aby zjistila proč. Před ní se tyčil vysoký palác a na jeho postranních věžích vlály šarlatové praporce připomínající tvarem protáhlou zužující se peruť. V bráně stál muž v bílém rouchu lemovaném jednoduchou výšivkou barvy poledního slunce a rukou jí kynul, aby přistoupila blíže. Seskočila z koně a když se bosýma nohama dotkla kašovité konzistence půdy, ucítila, že se z toho podivného dýmu pokrývajícího zem šíří do jejího těla příjemné teplo.
Muž v bílém sestoupil po mělkém schodišti. Šla směrem k němu pomalu, protože ji stále fascinovala zem, a získávala tak trochu času, aby si jej pořádně prohlédla. S překvapením zjistila, že její první dojem, že má muž bílé vlasy, byl mylný. Byla na své pozorovací schopnosti, nabyté tvrdým cvičením a úsilím, hrdá. Věk muže odhadnout nedokázala, soustředila se tedy na jeho vnější rysy. Měl ostře řezanou tvář s pronikavýma záhadnýma očima, úzké rty lehce pootevřené, jako by se chystal něco říct, a černé vlasy. Ta barva ji bila do očí v porovnání s pastelovými odstíny kärimssonské říše. Havraní barva byla sice překrývána prameny stříbřitě šedivé, věděla však, že kštice muže neprokvétá šedinami. Připomněla si barvu vlastních kadeří a bezděčně se dotkla kameoly ozdobených vlasů.
Tušila, že to nějak souvisí s tajemstvím Deumské fontány a Karakornu, odkud právě přiletěla. Deumská fontána byla jedním ze vzdušných zázraků Lúmenorbis a touhou všech alespoň částečně uvědomělých čarodějek. Voda Deumské fontány poskytovala těm, kteří v ní smočili tvář, nebývalé rozšíření magických schopností. Nejcitlivěji ji vnímaly právě čarodějnice, její síla se však mohla objevit i v elfech, lidech nebo trpaslících. Jen z některých však učinila Vzletné a jen z jedné osoby, z jedné čarodějky mohla učinit Malefiku. Pleť Vzletných zesvětlala až na odstín nejčistšího alabastru, duhovky jejich očí zahrnovaly několik odstínů tekoucí vody a prameny jejich vlasů získaly ve slunečním světle barvu stříbřitě modrošedé. A kameoly, malinké krystalky ve tvaru slz vpletené ve vlasech, prozrazovaly Jedinou.
Armelie pozdravila muže lehkou úklonou a rychlým gestem ruky. Odpověděl jí kývnutím hlavy a řekl: "Čekali jsme na tebe."
Tázavě nadzvedla obočí a zpytavě se na něj zadívala: "Čekali? Jak jste věděli, že přijdu? Vlastně jsem touhle dobou mohla pár hodin zakoušet výhody prachových částeček zpopelněného těla…"
"Výměnný obchod. Nebo tomu můžeš říkat taky uvolnění ze zajetí díky zaplacenému výkupnému. Jak chceš."
"Obchodujete s Lätiferem?" ušklíbla se. "Vy, vznešení vládci vysněné říše Kärimssonie obchodujete s tím zvrhlým a zpupným královstvím, s tou nicotnou zemičkou pupkatých omezenců, s tou ztracenou a slabou-"
"Ti lidé by tě upálili. Když snižuješ své věznitele na úroveň bezduchých loutek, srážíš tím zároveň sebe, svou inteligenci a instinkty. Vždyť oni tě zajali. K čemu ti byla všechna tvá kouzla? Pokud tě dokáže polapit neorganizovaná banda hlupáků, jak říkáš, kdo jsi ty, že těm prosťáčkům nedokážeš uniknout?"
Armelie se poněkud zachmuřila. Začala si uvědomovat, že po měsících, kdy žila ve společenství, kterým pohrdala, a týdnech strávených v žaláři, mluví se sobě rovným, a přitom se tak snadno nechala nachytat při porušení základních pravidel čarodějné etiky. Chvíli mlčela, ani její průvodce nepromluvil. Usilovně myslela na nastolení klidu v emocemi ovládané mysli a zjistila, že dokáže korigovat své soustředění daleko snáz než dřív a že získala větší rozpětí krajních psychických stavů; že dokáže bleskově dosáhnout maximálního soustředění a absolutního opanování se, ale zároveň může sklouznout daleko hloub v rozbouřené hře pocitů. Pomalu se nadechla a zaregistrovala v paměti, že se v okamžiku, až bude o samotě, musí seznámit se svými nově nabytými vlastnostmi daleko lépe. Odkašlala si a pak se, zpět ve stavu Ledového klidu, obrátila na muže, který jako by ji po dobu ticha ani nebral na vědomí.
"Jmenuji se Armelie a-"
"Nevyslovuj své jméno."
Armelie tedy zmlkla bez dokončení věty a začala se rozhlížet kolem sebe. O kärimssonském paláci ve skutečnosti slyšela jen pár zmatených útržků, pronesených v pozdních hodinách v hostinci lätiferskými muži, kteří už jednak byli v podroušeném stavu, na což musela brát ohled, a jednak nebylo zas tak nereálné, že šlo o prázdné chvástání před kamarády. O Kärimssonii samotné věděla, v pohádkách vyprávěných dětem na dobrou noc byla častým dějištěm, kam vypravěč umisťoval své snové příběhy. A tak povědomí o zemi létajících koní bylo podobné jako ona samotná - totiž nezřetelné, jakoby zahalené v mlze, a snad proto si ji lidé připodobňovaly ke krajině, kde se rodí sny.
Stěny paláce byly bílé a klenby stropů vysoké, přesto chodby nepůsobily chladně a neosobně. Skoro měla pocit, že je zná. Z architektury stavby i z vybavení interiéru byla cítit prostota a jednoduchost, které podtrhovaly krásu paláce. Po širokém točitém schodišti vyšli do prostorné haly zalité sluncem. Udivovalo ji, že v celém paláci nikoho nepotkali. Byli tam snad jen sami dva? Žil ten muž, Vzletný, sám v zemi létajících koní?
Prošli až na samotný konec sálu, odkud vedly dveře na balkón. Vešli a muž v bílém se mlčky opřel o zábradlí, jehož sloupky byly vytesány do stejného tvaru jako vlny vycházející z hvězdic Deumské fontány. Následovala jeho příkladu a zadívala se před sebe na moře blyštící se zlatem slunce.
Konečně promluvil: "Armelie…"
Zvuk jejího jména, které měla zakázáno říci, splynul s nárazy vln na skalnatý útes.
"Vzpomínáš si na Aquirifen?"
Aquirifen… pamatovala si jej. Říše elfů žijících ve vysokých skalách, tak vzdálená… Dívala se dál na vlny hnané spodním proudem.
"Jen matně."
"Víš, že v Rmaeoru už je klid moc dlouho. Vyslanci Aquirifenu pravidelně kontrolující situaci tvrdí, že Morligy brzy vyvrhnou Dmorgy. Vévoda Adrien sice zprávy pečlivě prověřuje a zatím se nijak nevyslovil, nicméně poplašné výkřiky a falešné zvěsti se šíří příliš rychle. Téměř všechny bytosti ze severozápadu odcházejí a ostatní království přerušují kontakty s Aquirifenským vévodstvím - diplomaticky nebo prostým utnutím styků bez bližšího vysvětlení."
Zachvěla se náhlým závanem studeného mořského větru. V Aquirifenu tak dlouho nebyla, s Morligy žádné zkušenosti neměla a diplomacie mezi nejvyššími kruhy lidských království se jí vždy jevila být nezajímavou.
"Aquirifen zůstává sám. Vévoda nemůže svůj lid nikam odvést - snad na nějaký čas se mohou skrývat ve skalních jeskyních, to ano. Ale ne věčně. Jsou srostlí se skalnatými horami, uprostřed nichž žijí a které milují. Proč ti to vyprávím? Je téměř jisté, že Dmorgové potáhnou na Aquirifen, protože je to nejbližší místo s pulzujícím životem. Bojovat s nimi Aquirifeňané mohou a samozřejmě budou, snad jim pomohou elfové ze Smädienu. V hloubi duše nepochybuji o jejich vítězství, i když je zřejmě budou provázet těžké ztráty. Vzdálená bitva však není důvod, proč jsi zde," řekl obracejíc se směrem k Armelii, "jde o těla padlých Dmorgů. Bude nutné-"
"Smím vás přerušit?" otázala se Armelie.
Usmál se a vyzval ji, aby mluvila.
"Aquirifin znám. Vévodství půlelfů a elfů, jemuž vládne rod Armisdů… Nicméně nikdy jsem tam nebyla. Všechny mé informace jsou ze zdrojů jiných; jsou zaručeně spolehlivé, ne však mé. Dlouhou dobu jsem procházela východními kraji, takže jména Rmaeor, Morligové a Dmorgové mi nic neříkají."
Znovu se usmál, tentokrát však byl v jeho úsměvu cítit jakýsi teplý, laskavý podtón.
"Rmaeor je severně od Aquirifenu. Vlastně to ani není říše v pravém slova smyslu, nikdo tam totiž nežije. Kdysi byl útočištěm skřetů…" odmlčel se.
Armelie tázavě nadzvedla obočí.
"Je to dlouhý příběh. Mýtus o zničení Niagroru a prokletí půdy země lesních skřetů, o říši stínů a padlém mágovi. Máš za sebou dlouhou cestu," řekl a usmál se, když si uvědomil, že včerejší večer stála u Deumské fontány v Karakornu, nejsevernější zemi světa, a dnes naslouchá jemu, Vzletnému, sledujíc mořský příboj v zemi položené nejvíce na jihu, "potřebuješ si odpočinout."
Měla nutkání říct mu, ať pokračuje, ale ospalost snoubící se s trochu protikladnou touhou prozkoumat o samotě důkladně nové rozměry své mysli a schopností ji přemohly. Kývla lehce hlavou na souhlas, že by si ráda odpočala. Obloha se začínala barvit do starorůžové barvy a chladný vítr jí dával znát, že přichází večer. Bouřilo se v ní množství protichůdných tužeb - odejít a pořádně se vyspat; zůstat stát tady, nad skalním útesem a dívat se na vlny přecházející ze zlatého odstínu slunečních paprsků do stříbrného lesku měsíčního světla; poslouchat příběh o Niagroru a dozvědět se víc o tom, proč zde vlastně je.
Vida, že jí její malátnost i nezvyklý poklid tohoto místa zastírá pocit, že je potřeba rozhodnout se, vzal ji jemně za paži, aby jí naznačil, že má jít. Sama netušila, proč je pro ni najednou tak těžké rozloučit se, byť nakrátko, s mořem. Sklouzla zastřeným pohledem po vzedmutých vlnách a najednou strašně moc zatoužila někam patřit. Pak se od obrazu, který ji hypnotizoval, odvrátila a usmála se na Vzletného, že mohou jít.

Dovedl ji do jedné z komnat paláce. Její vybavení bylo vyvedeno v odstínech mléčně modré barvy; dřív se s ní snad nikdy nesetkala, ale v posledních dnech provázela všechny její kroky.
"Potřebuješ ještě něco? Dám ti sem donést něco k jídlu-"
Zavrtěla rozhodně hlavou, že nemá hlad.
"Tak tedy, jestli je to skutečně vše…"
"Chtěla bych se zeptat… smím znát tvé jméno?"
"Ach, samozřejmě. Jmenuji se Dënuel. Omlouvám se, že se představuji až teď; příliš se soustředím na situaci Aquirifenu a zapomínám," řekl omluvným tónem.
"Tedy dobrou noc, Dënueli" řekla.
"Dobrou noc," odpověděl a dveře se za ním bezhlesně zaklaply.

Z moře foukal prudký, ale přesto ne ledový vítr a vzdouvající se hedvábné závěsy kryjící vchod na malý balkónek šimraly Armelii na tváři. Probudila se a chvíli kolem sebe mžourala ospalýma očima, než si uvědomila, kde je. Vlající závěsy vytvářely na protější stěně nasvícené měsíčním světlem zajímavé výjevy, a tak se posadila a zasněně sledovala obrazy vzniklé v autorské spolupráci sukna a vichru. Jestli se večer při západu slunce podivovala nad nezvykle modrou barvou nábytku, teď v záři luny jí připadalo, jako by celá komnata skýtala nevyčerpatelné zdroje tvůrčí energie a harmonie, jakou pocítila při pohledu na prameny vody tryskající z nitra Deumské fontány. Po týdnech v beccatellské kobce si připadala vskutku královsky.
Vyhrabala se zpod pokrývky a přešla k výklenku vedoucímu na balkon. Připevnila povlávající závěsy a vyšla ven. Její ložnice byla situována v jedné z věžiček paláce, úplně nahoře. Nedokázala si vysvětlit, proč ji pohled na moře tak fascinuje - teď i minulý večer. Nevěděla, jestli k propojení její psychiky a moře nedošlo vlivem karakornské vody.
Začínalo svítat. Chvíli pozorovala vycházející slunce. Znejistěla, netušila, že už je tak brzy. Vrátila se do komnaty a přemítajíc si sedla na postel. Rozhodla se, že vyhledá Dënuela a zeptá se jej, kolik jí zbývá času. Vystrčila hlavu ze dveří, chvíli se rozhlížela a pak vyklouzla ven. Seběhla po schodišti, prošla rozlehlým sálem a zatočila doprava. Komnaty Cérin, chatoanská knihovna, obrazová galerie, říkala si v duchu míjejíc jednotlivé místnosti. Hala králů… zarazila se a prudce se zastavila. "Hala králů," vyslovila, jako by nevěřila vlastnímu hlasu. Rozeběhla se dlouhou chodbou, rozrušena novým zjištěním. "Vím přesně, kam mám jít," šeptala, "nikdy jsem nic o kärimssonském paláci ani neslyšela a vyznám se v labyrintu jeho chodeb, jako bych nikdy nežila jinde…"
Otočila se a zamířila zpět do své komnaty ve věži. Vzpomněla si, že včera chtěla prověřit nové rozměry, které dal jejím magickým schopnostem karakornský pramen. Radostí se roztančila po prostorných chodbách paláce, zpívajíc si Faleolu.
Dënuel vyšel z jedné z postranních chodeb a s údivem i špetkou obdivu se zadíval na čarodějku vytáčející ve Slonovinové hale piruety. Nezavolal na ni ani jinak jí nedal vědět o jeho přítomnosti. Ustoupil pár kroků zpět a skryl se ve vysokém výklenku, aby mohla nerušeně protančit kolem. Sledoval, jak se vzdaluje a s ní i vzletná píseň zapomenutého zámku.

Vpadla do své ložnice a chvíli zůstala nerozhodně stát uprostřed místnosti. Sluneční záře vdechla pokoji zas trochu jinou atmosféru než luna. Moře se ztišilo, nárazy vln bortících se o skály téměř nebylo slyšet. Opřela se o obloukovitý výklenek a vyhlédla ven. Když nasávala všemi smysly krásu přírody, uvědomila si najednou, že ona sama má na sobě stále urousané a potrhané šaty odsouzenkyně na smrt. Rozhodla se tedy umýt se a převléci do róby, která by ladila s jejím novým postavením. Nahmatala ve zdi skryté dveře a prošla do vedlejšího pokoje, který byl vybaven vším, po čem momentálně toužila. Rozvázala vetchou stužku, držící živůtek jejích šatů pohromadě, a nechala je spadnout na zem.
Vytáhla ze skříní a z truhlice lehounké hávy, rozvěsila je po pokoji a vklouzla do voňavé lázně.

---