Bitva o Niagror

pokračování povídky Země nebeských koní... ... a nedělejte si moc hlavu s tím obrázkem, kdo by se s tím složitě kreslil :)))

Dënuel nervózně přecházel po terase a co chvíli zvedl pohled, aby se ujistil, jestli posel z Aquirifenu dorazil či ne. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že nezaslechl přibližující se kroky.
"Dobré jitro," ozvalo se za ním.
Překvapeně se otočil. Armelie byla oblečena v lehoučké splývavé šaty z nebesky modrého a šedivého šifónu, cípy protáhlých rukávů jí vlály za zády, jako by za sebou zanechávala jemný opar své krásy a kolem lýtek měla obtočeny tenké hedvábné provázky světlých opánků. Kameoly se jí třpytily v rozpuštěných vlasech jako malá světélka v noci a její pleť vypadala o nepatrný odstín světlejší než předešlý den. Brzy bude bledá jako vytesaná z bílého alabastru, a stejně tak tvrdá, pomyslel si.
"Dobré jitro i tobě, Malefiko," odpověděl a nepatrně se uklonil.
Nadechla se, aby něco řekla, ale zarazila se, když na balustrádu slétl orel s malou ruličkou uvázanou u nohy. Zřejmě donesl nějaké zprávy. Natolik si ještě pamatovala na Aquirifin, aby věděla, že orli jsou poslové jejich vévodství. Dënuel se otočil, aby se podíval, co jí zadrželo mluvit. S pohledem na orla se mu vrátila předchozí nedočkavost, rychle přešel k orlovi a odvázal mu z pařátu lístek se zprávou. Armelie pozorně sledovala jeho tvář, aby jí neunikl ani ten nejnepatrnější záchvěv svalů, ale Dënuel očividně ovládal sebekontrolu zcela bezchybně, což bylo zapříčiněno vlastnostmi, které do něj přešly společně s jiskřící vodou Deumské fontány. Byl to pro ni nový poznatek. Přestože viděla určité proměny vzhledu na sobě - kameoly ve vlasech, šedomodrý odlesk kadeří při dopadu slunečního světla a zesvětlení pleti -, teprve teď poznala, že se neříká, že pleť Vzletných je jako z alabastru, jen kvůli světlé barvě, ale také díky schopnosti zachovat tvář naprosto nehybnou; jako z kamene.
Vzhlédl od psaníčka a oslovil Armelii: "Příznivé zvěsti, Armelie. Vypadá to, že čas nám přeje. Morligy procházejí patrně teprve první fází, tudíž do vyvržení armády Dmorgů zbývají asi dva týdny. Pokud stihneš splnit svůj úkol dřív, než projdou kolem Niagroru a dorazí ke skalám Aquirifenského vévodství, mohla by se bitva obejít i bez větších obětí na životech. Nemařme tedy drahocenný čas; musím ještě vévodovi Adrienovi poslat zprávu, zda s tvou pomocí může počítat či ne," řekl a nakrátko se odmlčel, "potřebuji tvé svolení a ze všeho nejdřív obeznámit tě se základními fakty. Následuj mne, prosím."
Armelie se poslušně vydala za Dënuelem zvědavá na svůj nynější cíl.

Z terasy kärimssonského paláce vedlo úzké schodiště vytesané ve skále. Když už se Armelii zdálo, že snad sestupují přímo k mořskému břehu, objevil se před nimi protáhlý můstek vedoucí znova směrem nahoru. Chvíli ještě kráčeli po zapletených cestičkách na okraji útesu, až vešli do malinké místnůstky skryté ve skalách.
Dënuel jí naznačil, aby se usedla na bělostný vysoký stolec vyhlazený z kamence, sám se zády opřel o kamennou zeď a začal vyprávět:
"Severně od Aquirifenu se kdysi rozprostíralo království zvané Niagror. Po dlouhé generace zde vládl rod Boenumů, pod jejichž rukama říše vzkvétala a brzy se stala jednou z nejmocnějších a nejvlivnějších v Lúmenorbis. Váha slova niagrorských vládců neunikla čarodějnicím z Male Greolu," Dënuel své vyprávění přerušil a tázavě se podíval na Armelii, zda ví o univerzitě Male Greol. Přikývla; o Male Greolu věděla skutečně hodně, snad víc než on.
"Tedy - jednoho dne přišla do království neznámá osoba, zahalená do černočerné kápě, která v lidech vždycky vzbuzuje pocit, že její nositel či nositelka vládnou magií. Domohla se soukromé audience u krále Niamora II., který se do uhrančivé ženy zamiloval a nehledě na její neznámý původ ji pojal za manželku. Zprvu se pokoušela vnuknout králi do podvědomí myšlenky na světovládu, nicméně přes její výtečné schopnosti se jí nepodařilo než jej krátkodobě zviklat. Upnula proto svou pozornost na jediného syna, který z jejich svazku vzešel; na Remuina. Stejně jako jej královští vychovatelé trénovali v šermu, střelbě z luku a základech politické diplomacie, vštěpovala mu jeho matka do hlavy znalost zaklínadel v naději, že všechny jeho lidské vlastnosti vypudí z jeho mysli a nahradí je jediná, a to touha ovládat. Male Greolské čarodějnice však nemají v povaze důvěřovat komukoli, ani vlastním potomkům, královna tedy vedle snah o temnou výchovu svého syna spřádala plány, jak sama zničit krále a posadit se na jeho místo.
Nedaleko od Niagroru, směrem na sever, jsou Krobaltské hory, které jí posloužily jako dokonale skryté místo pro přípravu spiknutí. Čím dál častěji opouštěla královský hrad a poháněná sžírající nedočkavostí spěchala do skalnatých hor, kde nečistými kouzly vytvářela armádu skřetů. Trvalo to dlouho; i pro silnou čarodějnici, jako byla ona, to bylo značně vysilující. Soustředila se na své budoucí vítězství tak moc, že přestávala dávat pozor na nenápadnost a utajování svého jednání. Král, přestože byl značně zaneprázdněn vladařskými povinnostmi, si povšiml, že jeho krásná manželka uvadá a bloudí komnatami hradu jako ve snách; častokrát ji zastihl, jak stojí na cimbuří a upírá zrak kamsi do dálky. Zpočátku se ji snažil kdejakým způsobem rozptýlit a zdálo se mu, že se jí vrací ztracený smích. Jakmile na ni přestal úzkostlivě dávat pozor, vrátilo se vše do starých kolejí. Královna sic víc hlídala, aby se neprozradila, ale protože podezření, které v králi vzklíčilo, ještě dočista nevymizelo, všiml si vladař nepatrnějších náznaků."
Dënuel se odmlčel a pátravě pozoroval tvář Armelie. Hned jak si jeho pohledu všimla, plaše se usmála a trochu zmateně, nevěda jak začít, se dala do vysvětlování své nepozornosti, kvůli níž přerušil tok příběhu.
"Male Greolské čarodějnice… já… prostě jsem si na něco vzpomněla… jen na maličkost," řekla zastřeným hlasem a dívala se před sebe, ale přitom bylo z jejího pohledu cítit, že už je duchem opět někde daleko odtud. Smutně se usmála a pak zvedla hlavu. "Ale poslouchám, celou dobu vnímám tvá slova."
Dënuel se zašklebil.
"Je přece taky v mém zájmu, abych se o všem, co předcházelo bitvě, kterou vévoda očekává, a tudíž i o pramenu, z nějž vyvěrá mé nynější poslání, dozvěděla co nejvíc… nebo ne?"
Neřekl nic, ale z jeho očí vypozorovala pousmání.
"Královně-čarodějnici se tak podařilo to, oč před lety usilovala. Probudila v králi dřímající špatné vlastnosti - podezíravost, nedůvěru… a žárlivost. Niamor nevěděl, kam jeho královna tak často uniká; snížil se dokonce k tomu, že ji nechával sledovat a projevil tak před svými sluhy nové charakterové rysy. Jeho zvědové se však ničeho nedopátrali - královna jim vždy zmizela z dohledu. Panovník zuřil, spílal jim a proklínal je. Před královnou a před synem však na sobě nedával nic znát. V tichosti nechal královniny nohsledy odklidit a na jejich místa nasadil jiné. Situace se pouhou výměnou špehů nezměnila - ani noví strážci nezjistili, kam královna prchá. Vida proměnu svého krále neúspěch neprozradili - trpké poznání, že králově soudnosti a spravedlivosti odzvonilo, je přiměla k jinému činu. V tajném koncilu sestávajícím z nejvyšších dvořanů a rádců krále padlo rozhodnutí, že stůj co stůj musí dosáhnout toho, aby se podrážděný Niamor uchýlil do ústraní a na jeho místo nastoupil jeho syn Remuin, který zdědil otcovu spravedlnost, pokoru a rozhodnost a nevšední prozřetelnost po čarodějné matce.
Plán bylo nutno nějak zaobalit. Využili tedy královy podezřívavosti a královniných nepochopitelných úniků. Když si dal Niamor zavolat své špióny, aby mu sdělili průběh a výsledky svého zkoumání, vykreslili mu neuvěřitelně barvitě šílený příběh o plamenné lásce královny a vévody Amila, vznešeného půlelfa, který se teprve nedávno usadil s malou skupinou svých věrných v Redairských skalách a založil Aquirifen. Průhledná lest se mohla zbortit, kdyby si král zachoval alespoň zbytky soudnosti, ale nestalo se tak. Král prahnul po ztrestání takové hanebnosti. Dřív než padla noc dal do Aquirifenu vyslat posli oznamující vyhlášení války a královnu, která ze svých toulek vrátila v okamžiku největšího vzteku krále, dal svrhnout z nejvyšší věže hradu.
Vévoda Amil se snažil vypovězenou válku od své zemičky všemi možnými způsoby odvrátit, ale zatvrzelého krále nepřesvědčil. Aquirifen měl jen tři desítky mužů, kteří jej mohli bránit; armáda Niagroru čítala stovky tvrdě vycvičených žoldáků. Směšný nepoměr sil vyvolával u vládců říší, se kterými zachovával Niagror přátelské styky, úžas a nejistotu, kam se šílený panovník obrátí se svou armádou poté, co zamáčkne rodící se říši. Ve strážných věžích hradeb Niagroru vzplály válečné ohně a muži oblékli zbroj.
Nikdo netušil o díle mrtvé královny, obrovské skřetí armádě, kterou po její smrti nikdo neovládal. Skřeti zbaveni brzdící síly kouzel čarodějnice opustili hory." Dënuel opět přerušil své vyprávění, vzal do ruky klacík a začal jím něco kreslit do písku pokrývajícím povrch skalní jeskyně.
Armelie natočila hlavu a zkoušela se orientovat ve zjednodušené mapce znázorňující polohu Niagroru, Krobaltských hor a Aquirifenu.

Dënuel dokončil své umělecké dílo a sebekriticky sem tam zamaloval nějakou nepovedenou křivku. Naoko zpytavě se podíval na Armelie. Očividně se jeho malůvkami bavila.
"No…" začal zeširoka a odkašlal si.
"Kreslíř map z tebe asi nebude… nejspíš ti unikne i zaměstnání zeměměřiče, protože tvé stromy jsou dvakrát tak velké jako niagrorský hrad," vypočítávala Armelie a potutelně se usmívala. "Aquirifen… co je tohle?" řekla a ukázala na zamalovaný flek vedle skalisek vévodství.
"Jezero… ehm, Torellské jezero, pokud se nemýlím, ale to nás momentálně nezajímá, proto je naznačené jenom zhruba."
"Torellské jezero? Nedaleko Torellského jezera je prý Togre-"
"Podívej se sem," řekl Dënuel, který její poznámku i vzrušený podtón v hlase ignoroval, a ukázal někam mezi Krobaltské hory a Niagror.
"Co znamená ta pokřivená čára, smím-li se ptát?" dobírala si ho dál Armelie.
"To jsou hradby. Niagror byl nejlépe opevněné království."
"A Rmaeor? Že visí tak v prostoru…"
"Rmaeor je ve skutečnosti pustá planina… vlastně ne docela pustá. Jedinými stromy, které zde rostou, jsou Morligy. K těm se dostanu později. Takže teď mě poslouchej a přestaň se smát!" řekl pobaveně.
Armelie dál zkoumala obrázek v písku a Dënuel usoudil, že nejspíš může pokračovat.
"Neuspořádaná horda skřetů valící se z hor měla před sebou dost rozlehlou pláň, přes kterou musela přejít než se dostala k Niagroru. Hlídky ve strážných věžích brzy zpozorovaly valící se mračno skřetů a okamžitě začali zvonit na poplach. Vzhledem k tomu, že v království vrcholily přípravy na válečné tažení, sešikovala se armáda neuvěřitelně rychle. Král ani v nejmenším netušil, proti komu jde, ale měl za to, že v náhlém útoku je nastražena nějaká lest vévody Amila.
Čím víc se přibližovali, tím víc se jim odhalovalo, proti komu stojí. Když král poznal, že se na ně hrnou skřeti, nikoliv armáda lidí, jak očekával, pověřil ještě rychle posla, aby urychleně přikázal královskému mágovi, aby se snažil svými kouzly držet ochrannou ruku nad jeho muži.
V prvních řadách královského vojska byl také Remuin. Když zaslechl otce, jak dává poslat pro starého mága místo toho, aby svěřil ochranu nad armádou do jeho rukou, rozlítilo ho to. Vzedmula se v něm vlna hořkého zklamání, jež dennodenně zakoušel, když prosil otce, ať jej povýší do úřadu královského mága, a ten jej vždy odbyl mávnutím ruky a slovy, že naň čeká trůn a vladařské žezlo; hluboko uložené temné vize jeho máti vyplavaly na povrch a vztek nad ortelem smrti, který nad ní vynesl jeho vlastní otec, vybublal z jeho nitra.
Když se armáda zastavila, aby zaujala obranné postavení, běžel dál vstříc skřetům. Králi údivem spadla brada, mezi muži to zašumělo. O to víc je zarazilo, když se skřeti zastavili a naslouchali nesrozumitelným slovům Remuina. A když se na jeho povel seřadili do zástupů. Král jen zíral, jak Remuin zúročil své znalosti válečné strategie; nezmohl se ani na hlesnutí. Žil v domnění, že jej podváděla manželka, kterou nade vše miloval, a teď mohl jen sledovat, jak se armáda skřetů houfuje proti němu na rozkazy jeho vlastního syna. Jako blesk z čistého nebe se mu vrátila schopnost uvažovat s chladnou hlavou a v mysli se mu promítly všechny podivnosti jeho manželky, které stále opomíjel a z nichž mu nyní vyplynulo jediné - královna byla Male Greolská čarodějnice…
Cítil, jak se mu bortí život a jak padající kameny ubíjejí jeho mysl a srdce. Jako z dálky k němu doléhal třeskot zbraní a vřava jeho mužů, kteří vida že nemohou spoléhat na jeho povel, vrhli se proti skřetům. Cítil, jak mu tělem proniká studená ocel meče a odtéká z něj životní síla.
Skřetí armáda a vojsko Niagroru si byly početně víceméně rovnocenné. Skřeti byli silnější, ale chyběla jim organizovanost, schopnost uvažování a taktiky. Remuin burcoval své skřetí bojovníky k řeži vyzývajícím křikem, ale dokončit přímo na válečném poli to, co jim chybělo, nedokázal. Mnoho krve bylo prolito, mnoho mečů bylo zlomeno. Bojující se brodili ve struhách krve a zakopávali o mrtvá těla padlých. S řídnutím zástupů na obou stranách se bitva mečů změnila v bitvu čar. Proti sobě stáli Remuin a královský mág."
Dënuelův hlas se vytratil do ztracena, jako by myšlenkami uvízl v čase.
"Králův mág byl daleko zkušenější, než si Remuin vůbec kdy připustil. Po krátkém, přesto intenzivním boji Remuina porazil a zbavil skřety jejich druhého duchovního vůdce. Zastavit zbylé skřety však nedokázal, stejně jako nebylo v jeho silách zamezit plenění a vraždění. Byl poslední živý z Niagroru. Zrada a zkáza království, jemuž oddaně sloužil, jej rozervala vnitřně a nějaký skřet pak roztrhal jeho tělo. Dříve než zemřel, vyslovil kletbu - proklel skřety, pláň, dnešní Rmaeor, na které se osudová bitva odehrála, a vše, co kdy na ní mohlo časem vyrůst. Niagror zůstal - jeho obraz jako memento. Niagror je dnes říší stínů; nikdo živý do něj nemůže vstoupit - ani kdyby se mu podařilo překonat vysoké kamenné hradby. Ve skutečnosti neztratil nic ze své původní podoby. Vypadá však sám jako stín - sám je jen vybledlým odrazem říše, jež kdysi stála."
Oba mlčeli a dívali se na mořské vlny, pohrávající si s prázdnou loďkou.
První prolomila ticho Armelie: "Morligy vyrostly na té pláni, Rmaeoru. Morligy-"
"Morligy jsou zvláštní stromy a Rmaeor je jediným místem Lumenorbis, kde rostou. Těžko říct odkud se vlastně vzaly. Nikdo to vlastně ani moc nezkoumá. Kromě Aquirifenu, samozřejmě. Adrienovi alchymisti se domnívají, že vznikly následkem probíjení obrovského množství magické energie, navíc z kouzel, která mají jen ničit. Pravdou je, že Remuin i královský mág pravděpodobně vysílali svá nejtěžší kouzla, protože jim šlo o všechno. Vzhledem k tomu, že se jejich souboj odehrával nad zemí prosycenou krví, jsou vlastnosti Morligů celkem pochopitelné. Morligy vypadají na první pohled jako ohořelé kmeny se spálenými větvemi a už proto se jim zbloudilí cestovatelé vyhýbají. Pokud je však odstrašující vzezření neodradí a oni mezi nimi usnou, kořeny stromu je ve spánku spoutají a vysají z nich krev. Dmorgové, jakýsi produkt Morligů, dá-li se to tak nazvat, jsou stvůry podobné skalním skřetům, ale jsou o mnoho menší; nedosahují ani běžné výšky člověka. Když se to vezme kolem a kolem, kdyby šlo "jenom" o něco podobného skřetům, Aquirifen by nepotřeboval tebe, Malefiku. Na Rmaeoru a tím pádem i na Morligech a Dromgech spočívá kletba niagrorského mága a Dmorgové si ji s sebou nesou, kamkoli vkročí, neboť jsou tvořeni krví a hlínou Rmaeoru. Mrtvá těla Dmorgů se rozpadají zpět na to, z čeho vznikla - na hlínu a seschlou krev."
"A ta hlína je prokletá, tudíž místo, kam dopadne, převezme její prokletí."
"Přesně tak. A proto tě Aquirifen potřebuje."
Tázavě na něj pohlédla.
"Já mohu sejmout kletbu?"
"Přímo ty ne, ale ten, kdo ji uvalil, může."
"Ten je několik set let po smrti."
"Ano, je mrtev. Ale ty jsi Malefika. Své nové schopnosti časem poznáš - stejně jako jsi dnes ráno zjistila, že tě instinkty vždy dovedou k cíli, ke kterému směřuješ, aniž bys předtím znala cestu. Ty dokážeš vzkřísit mrtvé."
Křísit mrtvé, říkala si v duchu a převalovala ta slova na jazyku, jako by jí zněla příliš neskutečně.
"Vy jste si mne vybrali."
"Vévoda tě vybral."
"Vévoda? On mě snad zná?"
"Nezná. Ví o tobě jen to, co mu jeho orlové a mág zjistili. Potenciální nebezpečí, že zaútočí Dmorgové, se zjevilo vévodovu otci při pohledu do kouzelného zrcadla elfů v sousedním Smädienu. Často se mýlí a elfové je nechali dětem na hraní, přesto mu dalo popud, aby se začal o historii říše stínů zajímat podrobněji. Jakmile mágové přišli na to, že Rmaeor byl proklet, začalo se uvažovat o tom, jak by bylo možné vdechnout čaroději Niagroru aspoň na okamžik život. A navracet duchy mrtvých do života dokáže jen jediná osoba, Malefika. A tou jsi teď ty, Armelie."
Já jsem Malefika, proběhlo jí myslí. Nejsem obyčejná čarodějka, jsem Malefika. Uvědomila si najednou, že byla krůček od smrti, a teď je tou, kdo dokáže přemoci Smrt. Tolik magické síly. Zarazila se. Voda Deumské fontány z ní udělala Malefiku. Připomněla si v duchu všechny ty malichernosti, za kterými se pachtila, protože to byly malinké krůčky na cestě dospět k tajemství Karakornu či Beanús. Vždyť neměla splněny všechny předpoklady, které vedly k proměně.
"Vybral si tebe," ozval se Dënuel, jako by tušil, co se jí honí hlavou, "protože ses mu zdála nadějnější než třeba Valerie nebo Garaella."
Garaella, ta mrcha, pomyslela si Armelie. Byla chladná jako kámen a pro krok vpřed byla schopná nechat svou cestu olemovanou mrtvolami lidí, mágů nebo elfů. Spojila by se s troly, kdyby jí to zajistilo postup… Ale ovládá magii vyššího stupně než já… vlastně ovládala. V hierarchii je teď hluboko pode mnou.
"Předpoklady měly obě vyšší než ty a někteří z vévodových rádců se klonili spíše na jejich stranu. Vévoda však měl poslední slovo - a ten zvolil tebe."
"Proč?"
"Proč?"
"Ano, proč? Co jej k tomu vedlo?"
"Nejsem vévoda. Nemohu ti osvětlit jeho myšlenkové pochody. Ale jestli zamýšlíš naplnit naděje, které do tebe vkládá, můžeš se ho třeba později zeptat sama."
"Tak tedy - ano. Vyřiď vévodovi, že vstupuji do jeho služeb."
Dënuel se usmál. Ano, vévoda zvolil dobře. Je jiná než Garaella. Kéž by jí záře kameolů v jejích vlasech nezaslepila oči

---