Vzpomínky na Nainu VII.

Vzpomínky na Nainu

(7. část povídky)          

 A jak jsem si uvědomil, na Arta ta postava v dálce působí stejně, jako na mě.   Sledoval jsem, jak zpomaluje a jako uhranut opatrně našlapuje a  psím krok sun krok se přibližuje k bytůstce zahalené do mlžného opálu noci. Svítily stále hvězdy, prosvětlovaly lehký opar, ve kterém jsem tušil Nainu, protože nikdo jiný to nemohl být, nikdo jiný by nedovedl vyvolat tenhle zmatek v celé mé nedokonale lidské bytosti. Náhle jedna a hned druhá v jejím sledu spadly a vykreslily společně  na noční obloze v téměř prskavkovém efektu úžasný kříž.

Když padá hvězda, má si člověk něco přát, prý se to splní. Teď spadly dvě najednou a v tom úděsném pádu se políbily. Já jen tak stál, neschopen pohybu, jako bych v ten moment zkameněl, ale mé vnímání fungovalo nadmíru intenzivně. Přál jsem si Nainu. Vnímat ji, objímat, cítit, prostě ji mít.

V angličtině je pro ten chvilkový prožitek takový výraz, „hug“.. Jen „hug“.. Někoho držet v těsném objetí a nic. Jen vnímat jeho blízkost a cítit, že ho mám. Absolutní vnímání jeden druhého a absolutní splynutí duší v jednu, přitom navenek nic moc, jen zdánlivě obyčejné objetí. Co přijde potom, není důležité. Důležitý je jen ten momentální pocit druhého člověka v mém náručí, opětovaný pocit maximální vzájemnosti těch dvou, prožívaný v naprosté shodě duše i těla. Právě tohle „hug“ jsem si přál. Nikdy nekončící objetí vzájemnosti. A nic. Nikdy nekončící potřebu druhého člověka. Nic víc. Naprosté odevzdání jeden druhému v tom okamžiku. Jak já byl neskromný!

  Ale Naina nebyla člověk, nebo alespoň ne obyčejný. A já si přál Nainu. V tom byl asi ten problém, na který nestačily ani padající hvězdy ve znamení kříže.

Art se mezitím přiblížil k postavě. Žena mu šla vstříc a pozvedla k němu ruku dlaní nahoru. Pes ji opatrně zkoumal čenichem a evidentně ztrácel původní váhavost. Po chvíli jsem užasl, protože Art se mi měnil před očima. Najednou sklopil uši, pokrčil se v kyčlích a současně se vztyčil na zadních, skučel touhou po laskání, přednímu tlapami se opíral o Nainu a ta se s ním divoce mazlila. Hladila zvíře po hlavě i po krku, druhou rukou ho tahala za volnou kůži na krku a Art skučel a skučel, dostával se do jakéhosi psího transu, který až hraničil se stavem blaženosti.

Stále jsem se nemohl pohnout, ale Nainu, osvětlenou měsíčním světlem jsem v té její hře s Artem poznával naprosto neomylně. Mé smysly se nespletly, byla to ona. Nemluvila, rty se jí nepohybovaly, přesto jsem slyšel její sametový hrdelní hlas. Promlouvala konejšivě k Artovi a zvíře se pomalu zklidňovalo. Během chvíle byl pokorný jako beránek, lehl si před Nainu do trávy a přikrčil se, pak udělal něco, co jsem u něj dosud neviděl. Převrátil se na záda, pokrčené packy mu trčely vzhůru k obloze a to dominantní zvíře projevovalo Naině neskonalou pokoru.

Nechápal jsem to. Art tohle nikdy neudělal před nikým, ani přede mnou. Bylo to hrdé, dominantní zvíře. Irský setr. Sledoval jsem jeho tělo, pokryté srstí barvy čerstvě vyloupnutých kaštanů, která byla tak od dva odstíny tmavší, než Naininy neposedné vlasy. Naina ho pohladila po mordě  a na chvíli podržela psí hlavu ve svých dlaních. Jak já tomu zvířeti záviděl!

V tu chvíli se trochu zvedl vítr a zesílil hukot vody na splavu. Pohnul jsem očima do strany, abych viděl, co se děje. Naina držela Artovu hlavu, ten byl jako beránek a voda, padající do tůňky se pod splavem začala téměř vařit. Její síla zvučela nocí a neustále nabývala na jisté osobitosti. V tom Naina pustila Arta, letmo ho pohladila po hebkém břiše a lehkým pokynutím své paže mu dala příkaz, aby se postavil na všechny čtyři a následoval ji. Pes šel těsně s ní ke splavu, hlavu mírně skloněnou ke straně.

Splav se měnil, zpěněná voda pod ním se rozpínala do všech stran, jindy klidná tůňka byla najednou kotlem vařící se vody, všude kolem se pářilo a Naina s Artem v té mlžině za okamžik pomalu zmizí, napadlo mě. Ještě jsem zahlédl, jak ho bere za obojek a společně nakračují do zpěněné vody.

V tu chvíli, kdy jsem tušil, že se Nainina noha dotkne rozkolotané hladiny, všechno jakoby mávnutím proutku ustalo. Voda se rozestoupila a Naina s Artem vstoupili ve chvíli do podivné skleněné bubliny, která se vyfoukla z pod válce splavu a vznášela se v rozestoupené vodě. Voda obtékala bublinu, která se ihned uzavřela za Nainou s Artem. Klidná obtékající voda přestala být jako na povel poslušná, ze všech staran se nahrnula k bublině a ta se v ní beze stopy ztratila. Obraz se mi rozmazal, všechno se ztratilo, jen kdesi v dáli jsem slyšel smích. Nemohl jsem se plést, byl to zvonivý smích malé Tylity. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikde nikdo, byl jsem tu docela sám. Najednou jsem se mohl ke svému údivu zase hýbat.

Rozběhl jsem se do míst, kde se Naina mazlila s Artem, ale nic. Nebyla tam ani stopa v rozměklém břehu. Běžel jsem ke splavu, prohlížel tůňku, ale všechno bylo jako kdykoli jindy, nikde žádná změna. A najednou jsem zase zaslechl ten smích.

„Tylity, Tylity!!!“ Zavolal jsem do noci. „Kde jsi Tylity??“ Rozhlížel jsem se a nechápal, usedaje na chladný kámen zasazený v břehu, opřel jsem si hlavu o kmen stařičké křivé vrby a díval se do již zase klidně tekoucí vody Křetínky.  

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a tulil se k vrbě, snad jen pár minut, když jsem ucítil na zádech jakýsi lehký dotek. Škubl jsem s sebou a ohlédl se. Nikde nikdo. Jen ta zvláštní noc. Zavřel jsem tedy zase oči. A zase ten dotek! Kdo to je, kdo.. se mě dotýká.. prosím..?“ Šeptaly spontánně mé rty. Nepřemýšlel jsem, jen jsem vnímal čísi blízkost. Někdo tu byl a nebyl zároveň a já to bral jako naprostou samozřejmost. Neuvědomoval jsem si, že začínám svůj  dosavadní a známý svět vnímat jinak, než ostatní lidé. Zvláštní bylo, že jsem neměl ani obavy o Arta. Byl jsem úplně klidný, jen jsem nechápal, co se děje. Nevadilo mi to. Ovládala mě vzpomínka na Nainu a já byl najednou někým jiným, než doposud.

 „Neotvírej oči, jsem tu s tebou, jen mě nemůžeš vidět. Nejsem součástí tvého světa, jen mě slyšíš z podprostoru mezisvětů. Začínáš se učit vnímat, začínáš se procházet po cestě, na kterou se většina z vás, lidí, nikdy nedostane.“ Lehce jsem s sebou trhl. „Jak to vím?“ Četla mi myšlenky. „Jednoduše, kdyby tomu tak nebylo, nikdy bys mě z podprostoru nezaslechl..“ Promlouval ke mně tiše Tylitin hlas.

„Naina.. kde je Naina, proč zase zmizela? Já…“ snažil jsem se o překot zformulovat otázku, ale měl jsem v hlavě tolik otazníků, že je nebylo možné zahrnout do jedné či dvou smysluplných vět. Jen ze mě vytryskla ta živočišná touha po Naině.. Kde je? Proč zase zmizela?

„Naina musela odejít, jen tě ještě jednou chtěla vidět. Proto tě zavolala do noci. Neboj se o Arta, ona ti ho vrátí. Má to svůj důvod a smysl, že odešel s ní. Nepátrej po něm, jednou to pochopíš. Nehledej Nainu a snaž se na ní zapomenout, nic dobrého by z toho nevzešlo..“ šeptal hlas v mé blízkosti do noci.

„Nic mi po ní nezůstalo, nic..“ vydral se ze mě nekoordinovaný vzlyk.

Ozvalo se všechápající Tylitino pousmání: „Zůstalo, jen jsi stále moc nepozorný. Musíš si víc všímat detailů a intenzivněji předvídat. Vrať se zpět na to místo, co si Naina hrála se psem a pořádně ho prohlédni. Něco tam přeci zůstalo. Najdi to a nepodceňuj zdánlivě obyčejné. Proč ti to říkám, sama nevím. Nepřinese to nic dobrého,“ opakovala znovu.

„Tylity, co bylo mezi mým dědou a Nainou??“ Bleskla mi najednou hlavou otázka.

Chvíli bylo ticho, které rušilo jen šplouchání Křetínky. „Tak i tohle tedy už víš,“ prohodila dívčina zadumaně. „Nic nebylo, Naina se tvého dědy nikdy nedotkla. Ale krev není voda, máš jeho geny, i proto jsi probudil její senzitivní vnímavost a přitáhl ji do svého světa. Tvůj děda ji celý život hledal a ona se před ním schovávala. Pak.. Pak, když už tvůj děda nebyl, tak se dostavila beznaděj z bezživotí. Naina nevěděla, co by bývalo správnější. Zda se dotknout a trpět následky.. Nebo zda byla správnější ta druhá verze bez vzájemného doteku.. A následná kocovina z nepoznání.. Nešlo to s ní už vydržet, a v tom ses najednou objevil ty a Naina tě začala vnímat. Celá se rozsvítila, změnila. Přestala bloumat a na jejím čele se zase objevil ten vševědoucí oblak fluida osobnosti. Tys to bezživotí vytěsnil, právě ty, nikdo jiný. Nevíš, jak moc to pro mě znamená..“ Postupně utichal Tylitin hlas.

Lekl jsem se. „Tylity, jsi tu ještě? Ne-od-chá-zej… prosím… Kde vůbec jsi?“ Snažil jsem se ji úpěnlivě zadržet a otevřel jsem široce oči do tmavé noci.

„Nemůžeš mě vidět, nenamáhej se, šetři síly,“ ozvala se ještě. „Představ si mýdlové bubliny, které dítě vyfoukne z bublifuku. To jsou, hodně zjednodušeně řečeno, jednotlivé světy a já jsem někde mezi nimi, mezi těmi poletujícími bublinami. Vyhlížím tu správnou bublinu světa Dorianu, kam mířím. Až se objeví, zmizím v tom ze světů, který jsem nazvala Dorianu a už mě neuslyšíš.. Není to tak jednoduché, ale nevím, jak ti to v rychlosti jinak vysvětlit. Naina mě posílá do Dorianu. Je to jednoduchý, dvourozměrný svět, kde mám na ni čekat. Je unavená a potřebuje si odpočinout, proto vybrala Dorianu.“

„Tylity, kdy ji uvidím? Kdy uvidím Nainu? Já se jí dotknul, byl to zlomek vteřiny, ale byl to dotek..“ Naléhal jsem.

„Ano.. Letmý dotek.. připomínající dotek čolka, toho zvířátka s oranžovým bříškem a modrofialovým ocáskem, co žije v čisté lesní vodě tady poblíž. Vy lidé ta zvířátka úspěšně hubíte, jak jim zamořujete jejich životní prostor.  Jednou vymřou zvířátka, ustanou doteky, zbyde jen šedé bezživotí, ze kterého jde strach, ze kterého má hrůzu i Naina.“

 „Kdy ji uvidím, Tylity?“

„Nechtěj ji vidět, nechtěj ji potkat. Nikdy z toho nemůže být nic dobrého. Nikdy, rozmíš? Jestli ji máš potkat, tak se tak stane, ale ty to neovlivníš. Můžeš najít jen indicii, která může pomoci navázat spojení mezi tebou a Najnou..“ Hlas již šeptal velice potichu, Tylity se zřejmě vzdalovala a vzdalovala..

„Jaké, Tylity, honem mi řekni, jaké???“ Téměř jsem vykřikl a hned v zápětí se polekal svého vlastního hlasu.

Již jen tichounce zaševelilo  jakoby z velké dálky: „To místo, kde si Naina hrála se psem…..“ a pak nastalo ticho. Neozvalo se již vůbec nic, ani slovíčko, ani jakýkoliv jiný zvuk nerušil noční ticho. Kolem prolétl tmou netopýr, a to bylo vše, co jsem mohl považovat za cosi nezvyklého. Ale netopýři zde létají od nepaměti, tak mi to zas až tak zvláštní nepřišlo. Tylity asi našla svůj svět Dorianu, napadlo mě.

Pomalu jsem vstal a šel znovu k místu na břehu, kde si Naina hrála ještě před chvílí s Artem. Nic tam ale nebylo. Poklekl jsem tedy a rukama pečlivě prozkoumával každý čtverečný centimetr břehu. Najednou jsem mezi prsty ucítil oblázek, za chvíli se vykulil odkudsi ze tmy ještě valounek a jakýsi další kamínek ve tvaru kvádříku se zkosenými a omletím zaoblenými hranami. V paměti se mi vybavila Tylitina slova: „něco tam přeci zůstalo…najdi to a nepodceňuj zdánlivě obyčejné..“ Myslela snad Tylity právě tyto tři kamínky? Nic jiného tu ale přece není! Strčil jsem váhavě zablácené kamínky do kapsy a vrátil se domů.

Někdo mi odhrnul vlasy z čela. Ucítil jsem otisk rtů na své tváři a vnímal podmanivou vůni ranní kávy. Otevřu dychtivě oči, ale u mě sedí jen dobrá víla Marta, Art chlemtá z misky čerstvou vodu  a já s konečnou platností pochopil, že skončil sen a začíná realita. Něco tesklivého zakňouralo uvnitř mého já, ale sotva jsem se protáhl,  zase jsem ovládal celou svou bytost a snažil se ten pocit uvnitř zaplašit.

„Co jste to vyváděli?“ Vyzvídala Marta, „spíš si tu jako dřevo a Art se může venku pominout, tys ho tam normálně zapomněl, chlape! Je celý zmáčený, musel tam být hezky dlouho. Kdybych tohle udělala já!“ Pokyvovala hlavou, tvářila se důležitě, ale v koutcích rtů jí pohrával stěží skrývaný smích.

Vstával jsem a nic neříkal. Co bych také mohl, Marta má pravdu, kdyby ho zapomněl venku někdo jiný, řádil bych jako černá ruka. Ale já ho venku nezapomněl! Jenže jak to mám k čertu Martě vysvětlit? Raději jsem mlčel. Prohlížel jsem si psa. Byl klidný, ještě trochu urousaný, ale jinak snad nic. Zkoumal jsem ho pozorně, ale nic jsem na něm zvláštního nenašel.

Nasnídal jsem se. „Marto, pojedeme dnes domů.“

„Co tak najednou? Myslela jsem, že tu ještě pár dní zůstaneme, líbí se mi tu,“ divila se.

„Nemůžu se soustředit na učení. A po tom včerejším lijáku to tu na mě začalo nějak padat. Prostě pojedeme dnes, odpoledne jede vlak, snad to stihneme zabalit..“ Toužil jsem být sám, i když to ode mě bylo sobecké, Marta mi najednou začala vadit.