Už nedívám se.

Už nedívám se.

A přesto tváře kropí to,

co ve mne zbylo.

To -

dužina a trocha krve,

víc nejsem ani pro sebe

a vlastní bolest zazebe.

Zazebe nejvíc.

A zavede mne tam,

kam nikdy....

Jsem studnou,

která vylila se.

Jsem tou,

co chlácholena v slabé kráse

se pozdě přistihla.

A slzami už nenaplním

své pusté tělo,

ač stále věřit by se chtělo

v kapičky naděje...

A zbyl jen důkaz bolesti.

Pohledy z hlubin do štěstí.

Tak raději už nedívám se.

Jak málo znám se!

A přesto vím,

že to,

co hledám,

v sobě už nenajdu.

Jsem prázdným luskem na zemi.

Jsem svíce vosk co poztrácela

Vyhublý knot

        - taková celá

teď  v bolestech se choulím.

A ohen nevykřešeš.

Ni jiskru života...