Sbohem vojáku

Proč třesou se ti ruce, vojáku?

Tvé prsty se v rozčilení snaží nahmátnout jistotu,

kterou ztratily.

A tvé oko, dříve tak jasné,

nyní zahaluje obraz, který máš před sebou

za chladivou slzu.

Zavři oči, vojáku.

Nech tu slzu spadnout na tvář.

Ona je ti v této chvíli jedinou oporou

Ve chvíli,

kdy svíráš ruku svého mrtvého kamaráda.

Ve chvíli,

kdy se ti hlas velitele tak moc hnusí.

Možná ta slza zastaví čas.

Vše kolem utichne.

Jen ticho a pohled do nepřítomných očí toho,

koho jsi měl rád.

Nestírej tu slzu, vojáku.

Prodluž čas, kdy se ti zdá,

že to vše je jen hloupý sen.

Noční můra,

ze které se probudíš.

Teď už nevěříš ničemu, vojáku.

Kam se ztratila tvá naděje?

Neměl jsi ji nechat jít,

když ti říkala sbohem.

Neměl jsi jen nečinně stát

a dívat se na padající tělo muže,

který ti ji dodával.

Neměl jsi udělat tolik věcí, vojáku.

A přece jsi je udělal.

Není čas na lítost,

tak proč se v tobě ta bolest šíří jako smrtící vir,

co tě chce zničit?

Ty víš, vojáku,

že spolu s tou bolestí

v sobě cítíš strach.

Strach z prázdnoty,

kterou ta bolest způsobila.

Proč pláčeš, vojáku?

Proč je tvá tvář tak mokrá?

Proč tiskneš ruku toho,

od koho nemůžeš čekat odpověď?

Ty neslyšíš smutnou píseň smrti?

Neslyšíš její bázlivé ale jisté tóny?

Neslyšíš její chladný hlas?

Zaposlouchej se vojáku,

možná se ti ta píseň zalíbí.

Den končí, vojáku.

proč cítíš, že jsi stále blíž člověku,

kterého držíš za ruku?

Proč ta ruka se ti nezdá tak chladná.

Už neslyšíš pláč

ani bláznivý zvuk střel.

V uších ti zní jen ta píseň.

Padáš do trávy a zpíváš s ní.

Jak krutá ta píseň je, vojáku.

Sbohem, vojáku.

Neboj se tmy,

která skryla okolní svět.

V té tmě jsou miliony hvězd.

Jedna z těch hvězd je tvá ztracená naděje.