Deprese

Možná, že jednou, možná, snad

mne ten, jehož ruce objímají Zemi

přizve vstoupit ve svůj sad,

snad mi dá nahlédnouti do zahrad,

snad cestu do nich ukáže mi.

Snad po ní půjdu a půjdu po ní rád

a co by ráje marnotratný syn

pln tichých nářků, kocovin a zrad

zašeptám malé "prosím" do květin.

Teď však tu musím vprostřed bouře stát,

opilý děšť mi stéká po vlasech

a stesk se s ním do mého sadu vkrad,

když zabíjí mé stromy, krvácí můj dech.

Slyš tiché kroky, zahalené tmou,

slyš jejich symfonii, tesknou, mollovou,

slyš jejich slova na namodralých rtech.

Spálili čas a ten teď v urně spí.

A tichý vzdech nad hrobem věčnosti

vydali tam, co řeka Styx má břeh.

Kde jenom vzali tolik krutosti?

A kde je lidskost, krůček od zvířat?

Kdo jim dal právo, právo slabosti?

Možná, že jednou, možná...snad...