Dívka z obrazu

    Skupina vešla do místnosti, která připomínala pracovnu a všichni pozorně upřeli oči na mladou, nervózní průvodkyni. Dívka si odhrnula vlasy z obličeje, odkašlala si a tichým, ale srozumitelným hlasem se pustila do výkladu. Svým přístupem si vyžádala hrobové ticho, nikdo se neodvážil ani pohnout, aby nevyrušil sebe nebo ostatní.

    Nechápala jsem nic z jejich snahy a snažila se, aby mi podlaha při každém kroku pod chodidly vrzala co nejméně. Každou chvíli se po mě někdo otočil, a tak nenávistně a varovně zasyčel, ať jsem ticho a dávám pozor, že jsem byla nucena toho nechat, zastavit se a znuděně civět z okna na zářící slunce. Vzdychla jsem a zapudila myšlenku nepozorovaně se odtamtud vytratit.

    Po chvíli jsem si uvědomila, že zírám na olejomalbu, pokrývající celou protější stěnu místnosti a zobrazující šlechtickou rodinu, žijící na zámku. Čtyři dcery a tři synové, všichni jako by z oka vypadli své matce, která i na tehdejší dobu moc krásy nepobrala, se svými rodiči.

    Přesto jedna z dívek, stojící sama v rohu pokoje na kraji plátna, zlehka, téměř bázlivě opřená o křeslo, na němž seděla matka, jakoby vybočovala z řady svých sourozenců. Černýma očima se mi zarývala do kůže a ať jsem se hnula kamkoli, vždy na mně upírala svůj pohled. Iluze? Nejspíš, napadlo mně.

    Přestože v sobě matčinu a snad i otcovu podobu nezapřela, o jediné z celé rodiny se o ní dalo říci, že je opravdu krásná. Malířovi se dokonale podařilo vystihnout smutný, ale smířený, na její dětský věk až moc rozumný výraz v její tváři. Něco mě na ní neuvěřitelně fascinovalo…

    Najednou, jako bych ji viděla jak utíká úzkou zámeckou chodbou v dětských společenských šatičkách tak rychle, až jí dlouhé jemné černé vlasy, vyklouzávají z uzlu, pevně sepnutého sponou s bílou, krajkovou stuhou. Jednou rukou si zvedla sukně, o něž co chvíli zakopávala a druhou si odhrnovala kadeře z obličeje, z něhož vyzařoval výraz bezmoci a strachu. Ohlédla se, trhla sebou, jakoby spatřila přízrak a přidala do kroku. Pak za ní zaklaply dveře dětského pokoje a její vidina mi zmizela z dohledu.

    Otřásla jsem se a promnula si oči.

    Jsem moc unavená a asi jsem byla moc dlouho na sluníčku, napadlo mě. Přesto jsem chtěla vědět, kdo ona je dívka, která ve mně vyvolala tyhle paranoidní představy.

    Zdálo se, že moje otázka zdaleka nevyvedla průvodkyni z míry. Naopak, jakoby ji očekávala.

    „Tato dívka nepatří do královské rodiny,“ oznámila mi s tajemným úsměvem na rtech.

    Zatajila jsem dech.

    „Král ji pravděpodobně nechal jen znázornit na tento obraz, aby zaplnil plochu plátna. Jeho žena porodila jen šest dětí, nikoli sedm, jak by se při pohledu na obraz mohlo zdát.“

    „A kdo to tedy je?“

    „Nikdo. Takhle dívka nikdy nežila…“

    Poslední věta, kterou mi řekla zámecká průvodkyně, mi ještě dlouho nedala spát. Neustále jsem musela myslet na vidinu té dívky a na její obraz. Jak mohl malíř tak živě a přesvědčivě zobrazit někoho, kdo nikdy nežil? Koho nikdy nikdo neviděl?

    Hlavou mi vířilo tolik otázek, že jsem se po několika dnech rozhodla absolvovat prohlídku zámku znovu.

    Tentokrát jsem byla po celou dobu jako na jehlách a pozorně jsem poslouchala výklad. Při každém kroku, když podlaha zavrzala, mě nepříjemně zamrazilo…

    Nevím, zda jsem čekala, že ona tajemná dívka z obrazu zmizí, nicméně její výraz ve tváři mě překvapil snad ještě víc, než předtím. Tak hrozný výraz zoufalství u tak malého dítěte! Zatoužila jsem znát její tajemství a dokázat jí pomoci, přestože mě od ní dělilo více než sto let a také možnost, že se nikdy nenarodila…

    Za pár minut už mě ale průvodkyně vystrkovala ze dveří.

    Věnovala jsem dívce poslední pohled. Co jsem viděla mi ale vzalo dech. Nejen, že se na mě dívala prosebným pohledem a jako by jí v očích konečně svitla malá jiskřička naděje, ale navíc držela v jindy prázdné ruce knihu, vázanou v červené kůži s velkou sedmičkou na přední straně…

    Průvodkyně dveře do pracovny prudce přibouchla a já si všimla, že na jídelním stolku přímo přede mnou leží právě ta kniha, kterou držela dívka na obraze v ruce.

    Rozhlédla jsem se.

    Skupina lidí už zašla do vedlejší místnosti a průvodkyně, otočená ke mně zády měla plné ruce práce se zamykáním všech tří zámků na dveřích.

    Zadržela jsem dech a se srdcem až v krku jsem po knize chňapla volnou rukou a okamžitě si ji strčila do tašky. Neuvědomovala jsem si, že jsem vlastně ukradla historickou kulturní památku, jen jsem za každou cenu chtěla přijít na kloub tajemství dívky z obrazu…

    Konečně jsem doma, zamčená ve svém pokoji, mohla knihu otevřít.

    K mému obrovskému překvapení byla psána latinou, které jsem za mák nerozuměla.

    Proseděla jsem nekonečné hodiny u latinského slovníku a překládala text, který mi ale k žádnému rozluštění záhady nepomohl. Šlo o příběhy šlechtických pánů, kteří se vydávali na hony za zábavou…

    Už už jsem chtěla jít knihu nepozorovaně vrátit zpět a začít znovu žít jako dřív a už nikdy nemyslet na podobné nesmysly, když mě něco napadlo.

    Zadívala jsem se na velkou sedmičku na přední straně a rychle nalistovala sedmou stranu. K mému velkému překvapení se list dal rozlepit a dvě strany, ukryté uvnitř byly pokryty hustým, ozdobným, dětským, šikmo psaným písmem…

     Již nemohu dále. Nejen matka, ale nyní i otec si o mě myslí, že snad musím být duševně chorá a chtějí mě poslat pryč, daleko od domova. Netoužím odjet, ale otec ví, že ráda splním každé jeho přání tak, jako mé sestry a bratři. Nejsem přeci jiná…

    Dnes jsem znovu slyšela hlasy. Ptala jsem se chůvy, zda-li ona také, ale neodpověděla, jen se tvářila ztrápeně. Nechtěla jsem ji trápit, proto se již nikdy nebudu chůvy na takové věci ptát.

    Říkaly, abych se šla podívat dolů do hlubokých sklepení, kde je otcova pracovna, do které nikdo nesmí vkročit, neb by riskoval svůj vlastní život. Nikdy tam nikdo kromě otce nebyl, nesmí tam dokonce ani služebné.

    Nemohla jsem usnout a když jsem ve své ložnici slyšela, jak kostelní hodiny odbíjejí půlnoc, věděla jsem, že již všichni spí ve svých komnatách. Vzala jsem svíčku, klíč vytáhla z otvoru v podlaze v Modrém sálu u kamen a šla po kamenných schodech dolů do otcovy pracovny. Tolik jsem se bála, že mě někdo uslyší, ale musela jsem vědět, co ty hlasy, které mi nedají spát, znamenají.

    Nejsem přece blázen!  Jen mám strach, že by se otec dozvěděl o tom, že jsem na klice od jeho dveří viděla krev…  

    Ze zatajeným dechem a bušícím srdcem jsem přečetla deník malého dítěte až do konce. Co však znamenala krev na dveřích v zámeckém sklepení jsem se nedozvěděla.

    Vzpomněla jsem si na strach v jejích očích na obraze i ve vidině, která si mi ještě párkrát vrátila a najednou jsem věděla, že se musím do zámku vrátit potřetí.

    Dalšího dne jsem si zaplatila vstupenku a hned u vchodu se zeptala, zdali opravdu existuje ono podzemní sklepení, o kterém jsem četla v deníku.

    Pokladní na mě vrhla pohled plný nechápavosti a překvapení. „Ano, ale… Jak jste se o tom dozvěděla???“ vyhrkla rychle a zděšeně na mě zírala.

    „Proč bych o tom neměla vědět? Jde snad o něco tajného?“ nechápala jsem.

    Ohlédla se a šeptem mi oznámila: „Ano, dveře podzemní komnaty se nikdy nepodařilo otevřít, jelikož do zámku pasuje jediný klíč, který nebyl nikdy nalezen, ani se nikdy nepodařilo dveře vypáčit, nebo jakýmkoli jiným způsobem otevřít. Museli by být roztaveny, ale to nedovolila vláda, protože jde o unikátní historickou památku.“

    „Můžete mě prosím zavést ke správci? Myslím, že vím, kde klíč je…“ 

    Za pár minut už jsem stála v pracovně správce zámku, který se na mě díval krajně nedůvěřivě.

    „Tak o co jde?“ zeptal se nedočkavě.

    „Možná vím, kde se nachází klíč od podzemní pracovny hraběte.“

    „Odkud jste se dozvěděla o existenci pracovny?“

    „Na tom přece nezáleží. Jen mě pusťte do Modrého sálu.“

    „Fajn, pojďte se mnou…“ dovolil mi a zavedl mě do místnosti, kterou jsem navštívila už dvakrát.

    Rozbušilo se mi srdce vzrušením. Přešla jsem ke kamnům, odhrnula koberec a klepáním začala hledat dutinu pod dřevěnou podlahou.

    Když se mi to konečně podařilo, opatrně jsem nadzvednula prkno a vytáhla malou dřevěnou krabičku, ve které ležel železný klíč, zvláštního tvaru.

    Správce vykulil oči a čelist mu překvapením poklesla o dobrých několik centimetrů.

    „Jak…?“ vyrazil ze sebe konsternovaně a posadil se na historickou židli, aniž by si uvědomil, že je to zakázané.

    „Není čas nic vysvětlovat,“ řekla jsem odhodlaně, vrátila krabičku pod prkno, zahrnula koberec a pomohla správci na nohy. „Musíme zjistit, co se skrývá za těmi dveřmi…“

    Scházela jsem po schodech dolů, s baterkou v ruce a svítila jsem na kamenné zdi kolem sebe. Za sebou jsem slyšela správcovo rychlé a hlasité oddechování. Nedivila jsem se. Tajemství šlechtické rodiny mu muselo vrtat hlavou pěkně dlouho.

    Myslela jsem na dívku, která tu musela jít sama, v noci, jen v noční košili a v chabém světle svíčky. Dokázala jsem si představit, jaký muselo mít to dítě strach, ani já jsem si v tom kamenném chladu a tmě nebyla příliš jistá.

    Konečně jsme došli na samý konec schodiště a já se srdcem až v krku vložila klíč do zámku a třikrát s ním otočila.

    Bylo odemčeno.

    Přesto jsem nemohla najít odvahu otevřít dveře.

    Pohlédla jsem na správce.

    I přes stíny kolem bylo vidět, jak jeho tvář zbledla.

    Přistoupil blíž a vzal za kliku.

    Prudce otevřel dveře a já namířila světlo baterky do útrob místnosti.

    Stála tam jen skříň, stůl a… Ne!

    Jako by se mi v tu chvíli zastavilo srdce. Zapomněla jsem dýchat a hlava se mi zatočila tolik, že jsem se musela opřít o zeď.

    Na posteli, která stála v roku místnosti leželo mrtvé dítě…

    I přesto, že z těla zbyla už bezmála kostra, podle vlasů a šatů jsem okamžitě věděla, že jde o dívku z obrazu…

    Nikdy se nepodařilo zjistit, jaké prozrazené tajemství donutilo hraběte zabít vlastní dceru a vymazat ji úplně ze světa.

    Vím jen, že té doby výraz strachu a bezmoci z její tváře zobrazené na plátně zmizel a místo něj se objevil nesmělý úsměv.

    O pánovi, který byl považován za štědrého lidumila už nikdo nikdy nemluvil jinak, než s opovržením…