Toto dílo bylo vánočním dárkem pro jednu mou přítelkyni.

 Petra školačka

I.       kapitola – Zase škola

Ach jo, tak už je tu zase září a první školní den. Vůbec se mi tam nechce, ale co se dá dělat. Ale na druhou stranu musím uznat, že to mám lepší než Bára.

Bára je moje sestra. Narodila se dva roky přede mnou a chodí do druháku na našem gymnáziu. Je hezčí než já. Kaštanově hnědé vlasy ladí k jejím čokoládovým očím. Ústa má úzká, a když je lehce přetře svou třpytivou rtěnkou, vypadají naprosto dokonale. Náušnice střídá stejně jako oblečení podle módy, ve které se perfektně vyzná.

Naproti tomu já jsem hnědovláska s podivným odstínem, mám zelené oči a ústa růžová jako bych byla panenka. Nijak zvlášť nevynikám, a tak si ze mě Bára občas utahuje, že jsem „šedá myš“.

Ale zpět ke škole, to jsem nějak odbočila. Já už sice jdu do devítky, ale protože je to jenom základka, je to mnohem pohodovější než ty fúry látek, co tam probírají oni.

U snídaně už vzpomínám na spolužáky a kamarády, které dnes uvidím a začínám se těšit. Oblékám si džíny a normální tričko, protože začátek školy mi ničím slavnostní nepřipadá, zato takový konec… ale to tenhle asi taky nebude, protože se naše skvělá parta uvidí asi naposled. Na tašku kašlu, k čemu by mi asi tak byla? Něco nám řekne říďa, něco učitelka a půjdeme domů (my s holkama teda ne, chceme si osladit život v cukrárně).

Škola začíná v osm a já už jsem teď o půl hotová a trochu netrpělivá. Zajímalo by mě, zda se někdo změnil. Tak už jdu.

Cestou se zdravím s pudlíkem Dádou a jeho majitelkou, paní Teplou. Je to milá šedovlasá stařenka, která každé ráno vysedává na lavičce před domem. Občas kolemjdoucím nabídne své koláčky, preclíčky nebo něco podobného. Jednou jsem ji slyšela mluvit s naším dalším „sousedem“, panem Svobodou. Tenkrát si stěžovala, že ji strašně bolí záda. A když jí řekl, aby pořád tolik nepekl a nevařila, protestovala, že si nemůže pomoct. Dříve totiž dělala pekařku a cukrářku, prý měla jen jednu pomocnici, a tak se musela umět ohánět. Vlastně to umí doteď, vždy nám na Vánoce donese krabici různého cukroví, taktéž i ostatním sousedům, jenom pan Embr nikdy nic nechce. Nemám ho ráda, je to dost nepříjemný pán. No jo, zrovna támhle jde ven.

„Dobrý den,“ říkám schválně nahlas, aby mě slyšel (když ho nějaké dítě nepozdraví, hned si stěžuje rodičům… a to je hluchý), neodpoví. Nikdy to nedělá. Dospělým ano, ale nám „dětem“ nikdy.

Dál už nikoho nepotkávám.

V šatně se přezouvám, ale dnes to není třeba. Po schodech vystoupám do prvního patra a už zezadu z chodby slyším hluk. Zvoní až za deset minut a už je nás dost na to, abychom dělali kravál, to je skvělý.

Opatrně vcházím do třídy a zjišťuju, že zábava je v plném proudu. Kluci se perou před tabulí, fiflenky zkoumají nové Bravíčko, holky si povídají a já jdu k nim (kluci vzadu hrají fotbal).

„Jé, čau Petro, sem si tě ňák nevšimla, od kdy seš tady?“

„Nazdar,“ zdravím svou nejlepší kámošku Monču a objímáme se. „Právě jsem přišla,“ oznamuji. „Jak ses měla o letňákách?“

„Co?? Jo aha, o prázdninách. Ale jo, v pohodě. Tři týdny u bábinky a zbytek nuda doma.“

„Hm. Já to měla celkem dobrý, byla jsem u babičky celý prázdniny…“

„A to tě jako bavilo?“ ohrne Monča nechápavě nos.

„Jasně! Bábinka je skvělá a syn jejího kamaráda taky není k zahození.“ Tak to je něco pro Monču, jakmile slyší o klukovi, má uši jak radary.

„Tak povídej, ne?“ pobízí mě honem.

„Tady?“ rozhlíží se kolem, jako bych jí chtěla vyprávět o nějakém super románku s ožehavými událostmi.

„Tak poď třeba na záchod,“ navrhuje.

„Ne, za chvilku za…“ Větu nedopovím, opravdu zvoní. Do třídy, samozřejmě na minutku přesně, vchází naše třídní, Terry. Ne že by se tak jmenovala, to je jen zkratka anglického slova terrible, což na ni skvěle sedí. Dřív jsme jí rovnou říkali paní Strašná, ale když to jednou zaslechla a nezjistila, od koho to pochází, dala nám všem příšernou písemku, ale teď zpět k naší Terry. Tak tedy, přišla do třídy, řekla pár slov na úvod a už jí do toho skočil ředitel. Přivítal prvňáčky, popřál nám pěkný školní rok, hodně úspěchů atd. Třídní nás pak ještě jednou přivítala a měla spoustu milý řečí, dokonce se nás všech ptala, kde jsme byli o prázdninách, přestože ví, že jí to docela podrobně popíšeme hned v první slohovce. No prostě úhybný manévr, abychom mohli jít domů až jako poslední. Povedlo se! Ale tentokrát nám to moc nevadí. Jak už jsem říkala, stejně jdeme (Monča, Jája, Pája, Máša, Áša, Péša a já) do cukrárna a ta otvírá až v deset. Dáváme si jeden zákusek a každá nějakou svou „specialitku“. Někdo ledovou tříšť, někdo musí mít kyselé proužky a my (Monča a já) jsme prostě na ovocný pendreky. Když se pěkně všichni nadlábnem, čekáme ještě na Mášu, která si musí ještě koupit něco dobrýho na cestu. Pak se pořád diví, z čeho je tak tlustá.

Doprovázíme Jáju s Pájou až k jejich bytovce a tam se s nima loučíme. Máša s Péšou spěchají na oběd, nevíme, kterou máme doprovodit, tak se raději hned loučíme. Monče, Áše a mně se ještě domů nechce, proto vymýšlíme, co budeme dělat. Jenže nás nic pořádného nenapadá, a tak to taky balíme.

Doma si ohřívám pizzu se salámem a žampiony, ty jsem nasbírala u babičky.

Odpoledne se nudím, tak se stavuju pro Monču a zvu ji do bazénu. Říká mi, že se jí to nehodí a jdeme k ní do pokojíku, kde mi ukazuje všechno, co si koupila o prázdninách. To koukám, kolik toho je. Nádherný hadříky, myslím oblečení, korálky (hlavně ty dřevěný jsou super), ale co mě nejvíc uchvátilo je její nová vůně. To je snad poprvé, co si nekoupila něco značkového. Její rodiče jsou bohatí a chtějí po ní, aby bylo poznat, že á peněz dost. Tak si tuhle koupila tajně. Její volbu chválím, je to tak krásná vůně. Ukazuje mi nové zlaté prstýnky a dává mi jeden jako dárek, prý už ho koupila přímo s tím, že mi ho dá. To koukám! Dárky si dáváme odjakživa, ale máme jen také drobnější a levnější. Tohle je tedy něco. Děkuju jí, ale cítím se hloupě, že jsem jí nic nekoupila. Asi je to na mně poznat, protože do mě žďuchne, až spadnu z postele a řekne: „Tak nenapínej a pověz o tom klukovi.“

„Tak jo. Jmenoval se Ondra. Seznámení nebylo moc romantický. Když jsem k ní přijela, seděl s ní v kuchyni a povídali si to televizi – pracuje v obchodě s televizema a trochu tomu rozumí a babička si chce nějakou novou koupit. Když mě uviděl, nějak se spletl a začal povídat nesmysly. Než odešel, podal mi svůj telefon s adresou cukrárny, kam mě pozval. Znáš mě. Musela jsem tam přijít. Rovnou na mě vybalil, že jsem hezká a jestli se nezkusíme dát dohromady. Nechtěla jsem, tak jsem se vymluvila, že se ještě necítím na vážnější vztah a zůstali jsme kamarádi. Chodili jsme se koupat a blbli jsme – honili se a spolu s dalšíma klukama a holkama jsme hráli různé hry. Prostě super prázdniny.“

„Jo, to jo. Jak vypadal? Neměl by třeba zájem o tvou kamarádku?“

„No nevím, musím se zeptat,“ usmívám se, „ale mám tu jeho fotku, jestli ho chceš vidět.“

„A to mi říkáš jen tak???“ mračí se.

Druhý den ve škole dostáváme učebnice. Pěkně si jek podepisujeme, ale obaly na ně má málokdo. Někteří jsme si donesli sešity a už si je nadepisujeme podle toho, jak si učitelé přejí. Většinou nemají speciální přání. Sestra říkala, že na střední už mít budou. Dneska máme zeměpis, přírodopis, máťu, češtinu a dějepis. Zeměpisář je přesný, to by ani nebyl Dolejš, fakt se tak jmenuje. Přezdíváme mu různě, třeba Nížina, Kopec, Hora… Dává nám jasně najevo, že toho musíme letos hodně probrat. Celou Českou republiku a taky Slovensko. To bude něco, už jsem viděla, kolik je toho v knížce. Na příroďák se všichni těšíme, Matylda je skvělá učitelka. Ani už nevím, jak se jmenuje, tohle je už zažité. Hned nám říká, že se budeme zabývat nerosty a horninami. Prý je to těžká, ale zábavná látka. Kluci vzadu se klasicky pošklebují. Pro ty je všechno těžké. Z matiky moc nadšený nejsme. Vondrák je bezva na výletech, ale v hodinách je jak pes. Matiky se bojím, zvlášť když letos budeme mít hlavně geometrii, to bude děs. Češtinářka se jmenuje Vlasáková a je to jedna z nejpohodovějších učitelek na druhém stupni. Dějepis bude děsná nuda. Toman asi neřekl nikdy nic záživného. Byl to takový starší šedovlasý pán, který mluvil strašně potichu. V posledních lavicích by ho nebylo slyšet, ani kdyby byli všichni zticha a to se v naší třídě stát nemůže.

 

II.    kapitola – Náročný týden

Už je říjen a škola je v plném proudu. Z matiky opakujeme na zítřejší písemku na válec. Počítání je celkem lehký, to bych mohla zvládnout, ale s tím Vondrákovým známkováním to bude horší. Vždy dává šest příkladů. Za každý špatně strhne bod a známku o stupeň sníží. Šest jich je proto, abychom měli alespoň nějaké body. U slovních úloh musí být správně i odpověď hodnotí i češtinářskou stránku.

Němčina je celkem pohodová, začínáme novou lekci a čteme si slovíčka. Těch zas je. Máme se je do pátku naučit. Čteme si úvodní článek a je to docela sranda, protože nová slovíčka neumíme číst.

Třetí hodinu máme mluvnici. Probíráme psaní cizích slov. Je to docela zajímavý, ale blbě se to učí. Zkoušená je Pája a dalších pět lidí. Pája je jediná, které fandím nějak víc. Asi právě proto, že v češtině docela plave. Moje fandění moc nezabírá a Pája klidně skloňuje: Zeus, bez Zeusa, k Zeusovi…, naštěstí aspoň umí napsat slova typu kurz a gymnázium. Obávám se, že je to tak proto, že jsou přípustné i varianty kurs a gymnasium. Pája dostává šťouru a já na ní vidím, jak moc je jí to líto. Když si sedá, šeptám jí: „Neboj, to si vylepšíš, víš přece jak má Vlasáková ráda tvoje slohovky!“

„To jo,“ usměje se, „zvlášť když je píšu doma.“ tím naráží na to, že jí táta může zkontrolovat chyby. Ale i když píšeme slohovku ve škole, má Pája dobrou známku. Sice to kvůli chybám nemůže být jednička, ale trojku také nikdy nedostala.

Ve fyzice bereme Vesmír. Je to docela pohoda, ale dneska jsme učitelku naštvali, a tak příští hodinu píšeme písemku na Slunce, Zemi a Měsíc. A nejen to, ještě nám každému přidělila referát na příští pondělí: „Petra, Jája a Pája budou mít souhvězdí. Monika dostane Merkur…,“ a už to jelo. Učitelka ještě vyzkoušela Dana, který trochu mluvil, ale jinak byl hodný. S holkama jsme ho politovaly. Je to jeden z nejlepších kluků v naší třídě. Na rozdíl od ostatních se s ním dá v klidu bavit a párkrát byl s naší partou v kině. Je hezkej, zábavnej a milej – vražedná kombinace, že? Ale my o něj nijak moc nestojíme, spíš nás přitahujou ti starší.

„Petro, pojď k tabuli!“

Vyjeveně koukám, že už začala hodina, vůbec jsem si nevšimla, že zvonilo. Poslušně ťapu k tabuli a přemýšlím, co to vlastně bereme?

„Soli. Co o nich víš?“

Nic, ale to jí říkat nebudu. Snažím se vzpomenout si. Něco říkám, ale moc toho není, takže jsem ráda, že mám 3-.

Na tělák máme stejně jako na němčinu Švejdu. Je to celkem pohoda. Hrajeme vybiku a docela se bavíme.

Doma se učím matiku, češtinu a němčinu, na zeměpis jsem zapomněla.

První hodinu máme Dolejše a už zase zkouší. Kromě Dana, který má zeměpis nade vše rád, je zkoušená Áša. Z této látky toho moc neokecá, protože bereme větší města v ČR a jejich průmysl. Dostává trojku a je ráda.

Z příroďáku nám na dnešek Matylda naplánovala písemku na vlastnosti kamenů (= nerostů). Musíme znát chemickou značku, tvrdost, hustotu a naleziště. Dále musíme vědět k čemu se užívají a znát stupni tvrdosti. Je to docela těžké, ale snad jsem se o to o víkendu dobře naučila. Monča chce poradit značku křemene, tak jí to říkám.

Celou matematiku počítáme válce. Je to docela náročný na čas, ale mám všechny příklady. Otázkou je jak.

Z češtiny dneska Vlasáková nezkouší a probíráme Máchu. Zadává nám kousek Máje, který se máme naučit nazpaměť. Máme na to týden. Kousek už umím teď: „… o lásce šeptal tichý mech, kvetoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl…“

Dějepis je pohodový. Toman zkouší jednoho dva lidi a hotovo. Moc ho neposloucháme. Bereme atentát na Ferdinanda de Este.Je to docela zajímavé, už jsem o tom něco četla. Docela mě zajímá první a druhá světová, ale jinak moc ne.

Ze školy se vracím dosti unavená a učení mám po krk. Jdu se projet na kole. Trochu se provětrám, ale na učení stejně náladu nemám.

Z chemie mám blbý pocit. Neumím nic víc než včera a to bych teda měla. Učitelka dnes nezkouší. Je to asi proto, že nečekaně píšeme písemku na celou hodinu. O přestávce to rozebíráme. Takže je to jasné – příští hodinu píšeme znovu, protože jsme to všichni pěkně zpackali.

Z MAT nám přináší opravené písemky a upozorňuje nás předem, že to nebyla žádná sláva. A má pravdu. Lepší než trojku mělo pět lidí: dva kluci a já máme dvojku a Máša s Danem jedničky. Jediní oni dva zvládli spočítat příklady, kde se jen dosazuje do dvou vzorečků! Docela mě to štve, byla to příležitost nahrabat si dobré známky.

Slovíčka z němčiny nám Švejdy zadal až na pátek, takže pohoda. Dneska je chvilku čteme a doděláváme článek z minulé lekce. Švejda je děsný pohodář, ale když vidí, že si nepamatujeme ani základní slovíčka, jako je mít, být a podobně, rozdává pětky. Když je to jen menší neznalost, tak mínusy. Nejlepší to má Pája, němčina ji baví a ráda se kouká na německé filmy. Také čte nějaké německé knížky a docela jí to jde.

Toman je už v důchodu a trochu zapomíná, takže znovu probíráme Františka de Este. Je to docela zábavné probírat něco dvakrát.

O přestávce zjišťuji, že jsem doma zapomněla cukr a my další dvě hodiny máme pracovní činnosti. Naše parta chtěla dělat palačinky a každý měl něco donést. Holky se na mě trochu zlobí. Ptám se Matyldy, jestli bych nemohla skočit domů. Zajímá ji, co zase nemám, protože tohle se mi už několikrát povedlo. Když jí říkám, že cukr, posílá mě zpátky do třídy s tím, že vezme svůj, co má do kafe, ale za to jí musíme dát jednu palačinku. S úsměvem jí to ráda slibuji. Stejně se mi v tom dešti domů nechtělo. Holky mají taky radost a tu jednu palačinku rádi oželíme. Příští týden pracovky mít nebudeme. V liché týdne totiž máme výtvarnou výchovu s češtinářkou. Příští týden budeme malovat někoho ze třídy, kdo nám bude stát modelem, to bude švanda.

Doma píšu na stroji, protože zítra nás čeká písemka na prostřední řadu klávesnice u stroje. Taky si opakuju, jak se mění páska a korekturová páska. Snad to umím. Ještě se učím na fyziku a zeměpis. Hudebku si jen tak čtu.

První hodinu ve čtvrtek chodíme do třídy, kde by měla být lepší akustika a kde má Terry klavír a kytaru. S jinýma třídama možná něco zpívá, ale u nás jen zkouší skladatele a jak umíme zpívat a vytleskávat rytmus. Dneska je zkoušená Péša a já. Péša má hudební sluch, a tak jí vytleskávání rytmu nedělá problémy. Horší je to s Fibichem, ten ji dostatečně nezaujal, proto se ho nenaučila. U mě je to přesně naopak. Praštěné vytleskávání mi nejde, ale o Fibichovi toho vím dost. Zpíváme společně a to naši oblíbenou Červenou řeku. Péša má dvojku a já ještě s ocásek, tak říká mínusu.

O slohu nám Vlasáková říká základní vlastnosti úvahy a máme napsat něco na téma Příroda a já. Na konci hodiny si to vybírá. Oznámkuje si jen ty, co budou mít známku 2 a lepší. Za domácák máme napsat úvahu o Vánocích. Třeba o tom, jak je slavíme. Má to být alespoň na stránku.

Třetí hodinu máme Dolejše, takže zeměpis. Píšeme písemku na řeky a rybníky v ČR. Je to docela lehké.

Píšeme slíbenou písemku z fyziky. Je to pěkně těžký, i když je to jen na Slunce, Zemi a Měsíc. Hodně lidí si plete, jak vzniká noc a den, zatmění Slunce a zatmění Měsíce a léto a zimu. Ke všemu jsme měli docela málo času.

Poslední hodinu píšeme písemku z administrativy, to je povinně volitelný předmět a nechodíme na něj všichni. Někdo má třeba druhý jazyk a tak. Pásku zvládám vyměnit dobře, ale Monča s ní docela zápasí. Přestože je to zkoušení, nevydrží to a směje se, protože z pásky udělala osmičku a zasekla ji ve stroji tak dokonale, že se nedá ani vyndat. Největší legrace je, že písemku napsala na 1, takže jí Terry může dát jenom 3 a ještě bude zápasit se zacuchanou páskou.

Konečně už bude pátek!Tolik písemek za týden, to je hrozný.

Tak jsem Monče o příroďáku poradila dobře, má jedničku. Ale sama jsem tam něco popletla a mám dvojku, no neva u Matyldy si to můžu  pohodě opravit. Áša se klasicky na písemku parádně naučila a má jedničku. Holky mají jako já dvojky.

Dneska už zkouší slovíčka z němčiny. Páju nevyvolá, protože ví, že to umí, ale chce si prověřit někoho jiného… mě. Něco umím, ale všechno ne. Protože je Švejda dobrý, dává mi ještě pár slovíček z minulé lekce a já nakonec dostávám dvojku.

Z dějepisu jsem zkoušená a mám jedničku, protože jsem se doma trochu učila.

Na počítače nás má třídní a hned, co přijde do třídy, vyvolává Monču. Asi ještě pořád zuří kvůli tomu stroji. Jenže s počítačem si na ni nepřijde. Díky bohatým rodičům má Monča velkou část nejmodernější techniky doma a umí s ní pracovat. Terry je zase naštvaná a musí ji posadit s jedničkou. Aby si spravila chuť, vyvolává Dana. Chudák, nemá šanci umět to, na co se ho ptá, protože to budeme brát až kdovíkdy. Sborově se ho zastáváme: „Paní učitelko, ale to jsme ještě nebrali,“ a tak i jemu musí dát nakonec jedničku. Mám takový pocit, že bude zuřit ještě v pondělí.

Bohužel ji máme další hodinu. Tentokrát se jí asi opravdu ulevilo, protože Jája jí toho moc neřekla. Jen tak tak to stačilo na čtyřku.

Tělák je pohodovej. Hrajeme na vracenou = vybika všichni proti všem, a když vybijí toho, kdo vybil tebe, můžeš jít do hry. Dost mě to baví, protože mi celkem jde chytání. Prostě tělák se Švejdou mám moc moc ráda. Ale stejně se těším na víkend.

 

III. kapitola – Vánoce ve škole

Dneska je poslední den předvánočními prázdninami, na které už všichni netrpělivě čekáme. První dvě hodiny jsme v kině a díváme se na Matrix. Některým (jako například Jáje) se to moc nelíbí a raději by se šli dívat jako první stupeň na Dobu ledovou. Matylda, která nás do kina odvedla, jí a ostatním doporučuje zajít si sem zítra večer, to se totiž ta kreslená ptákovinka opakuje. Jája neváhá a ukecává… do pěti minut jsme všechny rozhodnuté, že zítra jdeme do kina znovu.

Po návratu do školy nosíme pod stromeček stojící na učitelském stole dárečky. Po zazvonění jsme všichni tišší a sedíme poslušně na svých místech, protože nechceme, aby na nás Terry křičela i v tak hezký den. Když Terry není pět minut po zvonění ve třídě, vyráží služba (kterou má momentálně Dan s Mášou, ale ta je teď nemocná, takže Dan sám) za ní do kabinetu. Moc se mu tam nechce, ani se nedivím. Ve dveřích málem srazí Matyldu. Ta ho mírně napomene: „Kampak, mladý muž? Nevšiml jste si, že zvonilo?“

„Promiňte…“

„Právě že všiml,“ vloží se do toho Monča, „šel pro třídní.“ Monča se zase ukázala jako mluvčí třídy, za tohle bychom jí měli dát diplom.

„Aha, tak se posaďte. Vaše třídní dnes nepřišla do školy, a proto ji zastoupím já.“

Třída propukne v potlesk a jásot. Udivené Matyldě se v očích lesknou slzy dojetí, když nás mírní.

„Jak vidím, máte krásný stromeček a mnoho dárků. To jste byli tak hodní?“ Souhlasné mručení třídy jí je odpovědí. „Nechtěli byste si něco zazpívat?“

Monča se zamračí na Libora, který chtěl určitě pronést něco nevhodného, a ten zase zavře pusu. Ostatní mezitím volí, že ano. Jen pár omezenců vzadu se ozývá, že nechtějí, že je to pro malé děti. Matylda jim klidným hlasem řekne, že se zpívat nemusí, ale my ji ukecáme a kluci už taky neremcají. Snažíme si vzpomenout na nějaké koledy, ale nic moc nás nenapadá, protože Terry nás nikdy žádné neučila, ale rolničky, Narodil se Kristus Pán a Purpuru dohromady dáme. Matylda nám pak rozdává bonbony. Některé nám prý posílá třídní a ty jiné si pro nás připravila ona. Jsme moc rádi, že tady není Terry, ale Matylda. Je prostě skvělá. Dan je ochotník, a tak se ujímá roznášení dárků. Jsem zvědavá, jak se bude Monča tvářit na film do foťáku (nedávno si stěžovala, že už žádný nemá). Taky by mě zajímalo, jak bude Jája koukat na hrníček s medvídkem, Pája na plyšového pejska, Áša na psací soupravu a Péša na CD s Jakubem Smolíkem, kterého zbožňuje. Po škole se chceme stavit za nemocnou Mášou a podarovat ji, mám pro ni svíčku ve tvaru dvou andílků letících k sobě.

Dan mi donáší sedm balíčků. První rozbaluji maličkej úhledně zabalenej v červeném papíře se zlatými hvězdičkami. Je to krabička na prstýnek. No jasně, Monča. Podívám se na ni a vidím, jak se culí a mává na mě vějířkem. Ukazuju jí krabičku a taky jí mávám. Vrhám se na další dárek, ten je zabalený v šíleném papíru s veselými žabičkami. Už v to chvíli mi je jasné, že to je od Jáji. Ale co by to mohlo být? No jasně, to jsem mohla čekat. Panáček, který šaškuje na dvou hrazdách. Na další dárek zůstanu koukat. Nebyl nijak moc dobře zabalený, ale uvnitř je hrníček suchem ve tvaru lidského ucha, má nos a oči. Je skvělý a na první pohled je mi jasné, že si s ním dal dárce práci a navíc je vlastnoručně vyroben.

„Vau, to je pěkný,“ letí ke mně Monča, div že se nepřerazí o židli, která jí stojí v cestě. „Tý jo, kdo to udělal?“ ptá se a zvedá hrneček nad hlavu, aby ho všichni viděli.

„Ježíšek,“ odpovídá Matylda s úsměvem.

Monče dochází, že by neměla vyzvídat a mizí zpět ke svým dárkům.

V dalším balíčku objevuji videokazetu, jsem zvědavá, co je na ní natočené. Předposlední balíček obsahuje trochu kosmetiky – rtěnku, lak na nehty a řasenku. Nepodivnější je poslední balíček. Je to malá modrá krabička úhledně převázaná zlatou stužkou. Uvnitř je prstýnek, který mi padne jako ulitý. Významně se podívám na Monču, tak to se jí povedlo, je nádhernej. Monča vykulí oči na prstýnek a zakroutí hlavou. Takže to není její dílo? A čí tedy?

Dárky i s obaly, do kterých je většinou zabaluji zpátky, abych je cestou domů nepoškodila, dávám do tašky.

Srdečně se loučíme a těšíme se na setkání po prázdninách.

 

IV.  kapitola – Vánoce s rodinou

Hned, jak jsem přišla ze školy, ukázala jsem dárky Báře. Hned si všimla prstýnku a obdivuje ho. Zbytek ji tolik nezaujal.

Ukazuje mi, co jí daly holky. Docela pěkné oblečení, ale stejně jsem radši, že si dáváme jen takové maličkosti. (Až na ten prstýnek.)

Prohlížím si prstýnek, že kterého jsem úplně unesena, prostě uchvátil celou mou duši. Krabička je vyložena červeným „sametem“ a má tvar srdíčka. Ani nevím, proč si s ní otáčím, když tu mě najednou zaujme papírek, který z ní vykukuje. Opatrně ho vytáhnu, rozložím a čtu. Když ho odloží, chvějou se mi ruce. Nedala mi ho žádná z holek, ale nějaký spolužák a na tom papírku bylo nádherné, i když trochu dětské vyznání lásky. Znovu beru lístek do rukou a čtu ho podruhé, potřetí a snad tisíckrát a stejně netuším, kdo to mohl být. Bylo to strašně milý vyznání, nikdy jsem nic podobného nečetla (to bude asi tím, že jsem nikdy nečetla vyznání). Stálo tam, že mám krásné nohy, moc hezké oči a z mých tváří je prý úplně mimo. Netuším, kdo to napsal, ani zda si ze mě tropil žerty, nebo to myslel vážně, ale znělo to krásně.

Den před Štědrý večerem zdobíme vánoční stromeček. Mám ráda Vánoce, tu pohodu, když se všichni sejdeme u stolu a jsme klidní, vyrovnaní a zdá se, že nemáme žádné problémy, škoda, že to tak nemůže být pořád.

Štědrý den je prvotřídní. Vstávám v osm a jsem čilá jako rybička… no ta už moc není, protože ji včera táta zabil, ale říká se to tak. Dopoledne posloucháme koledy a odpoledne jdeme celá rodinka na vycházku. Všude kolem je sníh a všechno mi připadá nádherné. Večer je jak jinak než dokonalý. Hned po večeři jdeme do obýváku, kde pod borovičkou každý nacházíme něco skvělého, co nám udělá radost. Zbytek večera trávíme posloucháním příjemné hudby, prohrabáváním vlastními dárky a nasáváme opojnou vůni kokosových svíček, které nám plují v misce s vodou.

Po prázdninách se scházíme ve škole a málem si skáčeme do řeči, kolik si toho chceme říci.

 

V.     kapitola – Školní výlet

Začátkem června jedeme na třídenní výlet k Máchovu jezeru. Samozřejmě to nebyl nápad Terry, ale Vlasákové, která to omlouvá tím, že se nám to hodí do probrané látky. A to má pravdu.

Z chatek moc unešené nejsme a k jezeru to také není právě blízko, ale ta příroda je fantastická. Nejvíc se tady líbí Péše, je to jako stvořené místo pro psaní básniček. Jsem na pokoji s Mončou, Jájou a Pájou, zbytek naší party je ve vedlejší chatce. Sice máme výslovně zakázány návštěvy v noci, ale už máme jednu naplánovanou. No uznejte, kdy se dá udělat lepší rozlučák než na výletě? Druhý den vyrážíme na Bezděz. Je to docela výšlap, ale na druhou stranu je to fajn vycházka. I když v tomhle by se mnou Máša asi nesouhlasila, ta byla spokojená, když jsme se blomcali kolem jezera. Monča a já jsme taky trochu lezly po skále, samozřejmě tak, aby to učitelka nezjistila. V noci jdeme na návštěvu k holkám a neseme nějaké dobrůtky. Máša vrčí, že chce spát, ale když vidí, co neseme, nechá si říci. Povídáme si asi do jedné a pak raději mizíme do svých pokojů. Na další večer jsme domluvené i s klukama, to bude sranda.. Přes den se couráme po okolí, koupeme se, jezdíme na loďkách a na šlapadlech a taky jdeme na nákup. Klukům dáváme jasně najevo, že alkohol pít nebudou. Některým se to moc nelíbí, ale co se dá dělat. Noc je prvotřídní, vyprávíme si vtipy a bavíme se, snad nikdy jsme si tak pěkně nepopovídali. Je mi dost líto, že to brzy skončí.

 

Petra je studentkou

I.       kapitola – Prváci

Už dva měsíce chodím do prvního ročníku na gymnázium, kam chodí i Bára. Ve třídě je se mnou z naší party jediná Máša. Ale už se tolik nekamarádíme, protože ona se dala dohromady s Lenkou. Ta je podle mě docela namyšlená a dost se vytahuje, ale taky je dost šplhavá. Vlastně se ve třídě bavím jen s pár lidma. Ale není to takové přátelství jako s Mončou, prostě spolu mluvíme a známe se.

Skoro pořád se učím, protože gympl není právě pohodovka. S Mončou se vídám málokdy. Protože jí jdou počítače, chodí na programátorskou školu. Bydlí sama v bytě, který jí koupili rodiče a má se skvěle, jenže má taky hodně učení a bydlí asi sto kilometrů od nás. Jája s Pájou šly na učiliště. Jsou pracovité, a tak z nich asi časem budou dobré kuchařinky. Áša šla na nějakou, kde vyrábí (ručně) předměty různých druhů, od mýdel po vyšívané kapesníčky. Péša šla na zahradnickou a stejně jako Áša je na internátě. Od konce prázdnin jsem se viděla vlastně jen s Mončou a to jen jednou.

Mám pocit, že se čas zbláznil, letí rychleji a rychleji. Ani jsem to nepostřehla a už je začátek prosince. Možná to bude tím, že jsou všechny dny tak stejné: obléknout, nasnídat, jít do školy, učit se, jít ze školy, učit se, číst si nebo něčím zabít čas, jít spát, vstát, obléknout se a tak stále dokola. Čas letí a letí a já se utápím ve stereotypu. Nic se neděje, nic nedělám, vlastně ani nevím, že žiju. Připadám si strašně osamělá. Asi to bude tím, že nemám kluka. Všichni ve třídě už s někým chodí, nebo si aspoň dávaj rande, jen já ne. A taky s kým, Nikoho neznám, nikam nechodím. Nebo je to možná tím, že jsem náročná. Proč mi nestačí obyčejní přátelé? Když budou potřebovat poradím jim s dějákem a oni mně třeba s matikou, zeptáme se: „Jak se máš?“ a je to. Proč se s tím nemůžu spokojit? Kdybych se uměla jako Máša vecpat do nějaký party, byla bych teď v pohodě. Jenže já ne… nechci se nikomu vnucovat a teď tu brečím, že jsem sama i na Vánoce.

Nejvíc mě mučí vzpomínky na loňský rok, jak to bylo bezvadný a jaké je to teď? Pár přátel si dalo dárky, řeklo se: „Užijte si prázdniny!“ a šlo se domů. Šla jsem zase sama a bylo mi smutno. Ke všemu jsem ani nemohla brečet, protože by mi slzy zamrzly na tvářích. Doma jsem si to vynahradila, chudinka polštář byl jak houba.

Po Novém roce se to ve škole trochu zlepšilo, druháci a ostatní vyšší ročníky už na nás nekoukají jako na odpad, ale tím zlepšení končí. Vše je při starém. Monča je pryč a holky taky, s Mášu se nedá bavit, Lenka si ji přetvořila k obrazu svému, a tak se jí také vyhýbám. Stále sedím sama. Na začátku roku jsem seděla s docela fajn holkou, ale ta asi po dvou týdnech přestoupila jinam. Pořád se snažím najít si tu přátele, ale nejde mi to. Všichni jsou v nějaké party, nebo tu mají nejlepší kámošku a nehnou se od ní na krok. Jsem tady asi fakt jediná, která nemá kluka ani přítelkyni. Popravdě řečeno mě to pořádně štve a nejhorší je, že nevím, co s tím. Zkusím se třeba k některé skupince přidat a povídat si s nimi, ale za chvíli se téma stočí k něčemu, co vůbec neznám, a se mnou už se nikdo nebaví. Tak putuji od hloučku k hloučku jako bludný Holanďan a je mi smutno. Nechodím do kina, protože nemám s kým. Proto nevím, jak dobré to bylo. Nepůjčuji si s nikým CD, žádná nemám, a když nic nenabídnu, nikdo mi nic nepůjčí a moc nevěřím tomu, že by měl někdo zájem o gramodesku. Být na mém místě Monča, ta by si věděla rady. Řekla by rodičům o pár tisíc a koupila by si nejnovější CD s tím, co právě letí, a na DVD by omrkla ty filmy, prostě v klidu by to zvládla. Jenže co já, která maximálně jdu někam na vycházku ven a čtu různý romantický příběhy, Co si má počít taková obyčejná holka jako jsem já? Třeba Bára, ta by věděla. Rozumí módě, kosmetice a jde jí volejbal, který tu na škole letí. Kdejaká holka chce vypadat jako ona, a tak se s ní dá do řeči třeba jen proto, aby zjistila, odkud je ta skvělá sukně. Jenže já nic takového neumím. Zdá se mi, že neumím nic. Každý něčím vyniká. Jo? A čím tedy já? Jsem úplně normální holka, které brzy bude šestnáct. Není na mně nic významného, nemám žádné koníčky, protože se pořád učím nebo čtu a nudím se, nic mi nijak dobře nejde. Jsem „zlatý průměr“, jinak řečeno k ničemu nebo taky bezvýznamná. Žádnýho kluka nikdy nemůže zaujmout taková nula, jako jsem já. Vždyť ani nevím, čím chci být. A k čemu by mi bylo, kdybych to věděla? Vždyť to nikoho nezajímá. Možná by mělo, ale není to tak.

Vlastně někoho jo, rodiče. S rodiči je to skvělé. Všichni si stěžují, že jim dávají málo peněz, jen já ne. Podle mě jsou naši prostě báječní. Když mám nějaký problém, klidně můžu kdykoliv přijít, sedneme si do obýváku a rozebereme to. Jenže i když jsou báječní a všemožně se snaží, nemohou mi nahradit přátele, které jsem ztratila (a mám pocit, že navždy) přestupem na střední školu.

Strašně ráda bych vrátila čas a šla zpět na základku, tam mi bylo dobře. Měla jsem přátele, věděla jsem, co mám čekat od učitelů, nebylo všechno tak náročný a… prostě jsem někam patřila. Nezáleží na tom, jestli do party, do třídy, k Monče… prostě někam. Teď si připadám jako vrah nebo tak někdo… prostě přebytečný člověk, o kterého není zájem. Který ostatním jen zabírá místo, a který tu je navíc. Když já tak strašně nechci být navíc!!!

 

II.    kapitola – Změna je život

Prázdniny byly fajn, ale už je tu zase škola. Hned teď v září pojedeme na turisťák. Nasedneme do vlaku a vystoupíme v Blansku.

Ještě sbalím pár hlavních věcí a můžeme jet. Zíta odjíždíme na turisťák, těším se, že vypadnu ze školy. …Ták, všechno už mám připravené. Jé, zapomněla jsem na sváču. Beru si chleba se salámem a okurku. Teď jdu spát, ať jsem zítra čilá.

Na záda si dávám batoh a ťapu ke škole, tam už většina spolužáků netrpělivě přešlapuje a čeká, až přijde třídní. Zdravíme se a já si stoupám někam stranou. Odjíždíme v 8:15 a sedím v kupečku s Lenkou a Mášou. Moc nadšená z toho nejsem. Vytahuji knížku a čtu si „Příběhy z Anglie“. Je to docela pěkná knížka, hezky popisuje anglickou přírodu a je romantická. Od téhle autorky už jsem pár „Příběhů“ četla a všechny se mi alespoň malinko líbily. I když je to poutavá knížka, neodolávám a poslouchám holky, o čem mluví. Hm, o klukách a ještě z naší třídy. Nevím, jak jim můžou připadat zajímavý.

Na místě jsme na můj vkus docela rychle, ani jsem toho moc nepřečetla,. Jdeme pěšky do Jedovnice, kde se ubytováváme v kempu u rybníka. Dneska už nikam dál nepůjdeme. Vyndáváme si věci a jdeme k vodě.

Dneska se ještě nemůžu koupat, a tak si jen čtu a koukám po okolí. Vtom mě zaujme docela hezký kluk, který právě hodil o vody krásnou blondýnku. Ty se maj, pomyslím si a otočím hlavu jinam. Za mými zády se ozve pořádné šplouchnutí, ještě jednou se otočím, nejen proto, že mě zajímá, co to bylo, ale chci vidět toho kluka. Aha, skočil do vody placáka a pěkně nahodil blondýnku, ta se na něho zuřivě vrhla a právě ho tam topí. Znovu si pomyslím, že bych chtěla něco takového taky prožívat a vrátím se zpět ke knížce, která mě nějak přestává bavit. Čtu tam, že je chladno a zima a přitom mi do zad praží sluníčko. Šplouch! A mám záda úplně mokrá. Otočím se, co to bylo. Z vody se na mě kření ten kluk a vedle mě běží blondýnka. Kluk jde z vody a ke mně. trochu se mi rozbuší srdce, když si dřepne a omlouvá se: „Promiň nechtěl jsem tě postříkat, jen jsem zlobil ségru.“ Jo, to je dobrý, myslím si a snažím se potlačit cvakání zubů. Najednou mi začala být nějaká zima.

„Dobrý, nic se nestalo.“

„To jsem rád, jmenuju se Michal,“ říká a podává mi ruku.

„Ahoj, Petra.“

„Můžu si lehnout k tobě?“

„Jo,“ pronesu klidným a vyrovnaným hlasem, aspoň že mě nezklamal. To by Michal asi koukal, kdyby zjistil, jak jsem nadšená. „Pláž je všech.“

„Já jen jestli ti to nevadí.“

„Ne, asi ne,“ usměju se jak nejlíp to dovedu. Myslím, že kdyby to nebylo na něho, který se usmívá celou dobu, šlo by mi to líp.

Na chviličku se vytratí a pak už je tady i s ručníkem. Nemůžu si pomoct a začnu se smát. Položí ručník na zem, natáhne se a pak se mě tónem, jako mluví generálové ke svým podřízeným, zeptá: „Čemu se směješ?“

„Tobě,“ usmívám se dál. „Vždyť by ses na ten ručník nevešel, ani kdybys byl poloviční.“

„A můžu jít k tobě na deku?“

Vyděsím se! Už teď mi srdce buší až v krku a z jeho mužské vůně bych lezla po zdi, kdyby tu nějaké byla. „Ne!“ povím rozhodně.

„Tak si nedělej legraci z mého slona,“ nadzvedne se a ukáže mi, že má na ručníku parádního šedivýho slona. „Nebo ti seberu deku a budeš ležet na trávě!“

„Nesebereš!“

„Tak ne. Co to čteš?“ ptá se se zájmem, který mě překvapí. Asi už jsem si strašně odvykla.

„Příběhy z Anglie, jen takový romantický.“

„Je to pěkný?“

„Jo, líbí se mi to.“

„Jak dlouho tu budete?“

„Asi týden, ale většinou budeme chodit po výletech. Proč?“

„Jestli bys i to mohla půjčit.“

„Mohla, ale tobě se to asi moc líbit nebude. Je to jen takové romantické čtení, takže spíš pro praštěný holky.“

„Nepřipadáš mi praštěná,“ vrtí hlavou. „Adéla, moje ségra, čte taky takovýhle příběhy. Jedny mi půjčila a byly fakt dobrý. Můžu?“ zeptá se a už mi bere knížku z ruky. „Tuhle autorku neznám. Napsala toho víc?“

„Jo. Většina jejích děl se jmenuje „Příběhy z (od)…“ nebo tak nějak.“

„Já čtu hlavně historický příběhy, ale teď spíš jen povinnou četbu do školy.“

„Ty to čteš?“ divím se upřímně. „Proč si to nestáhneš třeba z internetu?“

„Nevim,“ tváří se trochu zaskočeně. „Připadá mi lepší si to přečíst.“

„Mně taky, ale jinak to čte málokdo. Docela jsi mě překvapil.“

„Já vím, nevypadám na to, že bych byl hodnej kluk, pilně se učil a četl povinnou četbu.“

„Náhodou.“ Začnu si z něho udělat legraci, protože mi připadá nějaký smutnější. „Řekla bych, že jsi maminčin mazánek, rád chodíš do školy, na diskotéce jsi nikdy nebyl…,“ chci pokračovat, ale přeruší mě.

„Ale to je pravda.“

„Ty nechodíš na dízy?“ ptám se vylekaně. Tipovala bych, že tenhle hezkej kluk zná parádně všechny diskotéky a zábavy v okolí. Takovýhle hezký kluky je vidět skoro jen a jen tam.

„Ne, fakt ne, nebaví mě to a hlavně nemám čas.“

„Co děláš v sobotu večer?“

„Chodím brzy spát, v neděli hráváme basket.“

„Aha.“

„Jé, já už musím jít, tak ahoj zítra.“

„Počkej,“ zavolám na něj. „Já nevím, kdy se vrátíme.“

„To neva, však já si tě najdu.“

Druhý den mě čekalo milé překvápko. Máme s sebou průvodce a hned dva: Michala a Adélu. Poslušně se představí učiteli a spolužákům a pak jde ke mně. Srdce mi buší až v krku.

„Ahoj, asi si mě ze včerejška nepamatuješ, protože se kolem tebe musí točit spousta kluků, tak já jsem Michal.“

„Neboj, sklerotická nejsem a kluků se kolem mě tolik netočí.

„O někym bych věděl,“ pronese a už peláší za sestrou. Grázlík, zrovna jsem se chtěla zeptat o kom. Adéla jde vpředu a dělá nám odborný výklad. Kluci z ní málem slintají. Pozoruji je skoro pořád a vůbec mi nepřijde, že by si některý všiml mě. Asi kecal, pomyslím si, a já o tom teď budu celý den přemýšlet. Michal jde vzadu a hlídá, aby někdo někam nespadl nebo se neztratil. Adéla má pro nás malé překvápko – cíl cesty je jeskyně. Osvětlení v ní není, a tak nám Michal a Adéla svítí svými baterkami. Pár lidí zakopne o díru a já se solidárně přidám. Naštěstí je Michal pohotový a zachytí mě v letu k zemi až upustí baterku a ta zhasne. Přitiskne mě k sobě a opatrně postaví na zem. Pravou rukou mě přitiskne blíž k sobě a zašeptá mi do ucha: „V pořádku?“

„Jo,“ špitnu rozrušená jeho blízkostí. Na chvíli jsem dokonce uslyšela jeho tep. Pouští mě a sbírá baterku. Podle ran poznám, že s ní párkrát ťukl o stěnu, ale už zase svítí. Do „tábora“ jsme se vrátili asi 4 hodiny po návštěvě jeskyně, ale tep se mi asi nezpomalil. Večer chceme dělat táborák, ale protože leje jako z konve, jde se spát.

Třetí den je celkem zajímavý. Navštěvujeme (samozřejmě s našimi průvodce) propast Macochu. Nejprve si ji prohlížíme zespodu – zajímavé, když na vás všichni koukají jako na trpaslíky (a vy na ně také), a potom z můstku. Na ten nižší jdu, ale na ten druhý se bojím.

„Nechceš jít?“ ptá se mě Michal, přestože je odpověď jasná, když se tam všichni nahrnuli a já tu bojácně stojím. „Přijdeš o krásný výhled na jezírko.“

Trochu váhám, ani tak nejde o jezírko, ale nechci vypadat jako srab. Sice tak nechci vypadat, ale ve skutečnosti se bojím vlézt na dřevěná prkna nad propastí, zvlášť když na nich stojí třicet lidí a někteří nejsou právě štíhlí. Bere mě za ruku a jemně mi naznačí pohyb vpřed. Trochu ji stisknu a vykročím. Za chvilku stojím u zábradlí, on za mnou a stále mi pevně drží ruku. Abych se přiznala, tak já tu jeho svírám skoro jako by ta prkna povolila a on byl jedinou mou záchranou. I když slezeme z můstku, nepouští mě, ale to mi vůbec nevadí. Vlastně jsem si ani pořádně nevšimla, že se držíme za ruce, dokud jsem tou rukou nechtěla zavřít branku.

Večer byl vytoužený táborák na pekli jsme klobásky. Michla seděl vedle mě a povídali jsme si o hvězdách. Jo, jo, čte historické romány… ale jak tak pozoruju, tak snad i všechno ostatní. O všem něco ví. Půjčila jsem mu tu knížku, už ji začal číst a líbí se mu. Adéla si živě povídá s holkama i klukama. Docela ji obdivuju, je fajn.

Vlastně jsem ještě nic neřekla o Michalovi. Takže se do toho pustím: Má černé oči a černé krátké vlasy, fascinují mě jeho nádherné řasy a plná hebká (ještě jsem je nezkoušela, ale vypadají tak) ústa, sportovní nepříliš svalnaté postava (stejně se mi nelíbí kulturisti). Bydlí kousek od nás a tady teď pracuje, když zrovna nemá přednášky ve škole – chodí na vysokou technickou, vlastně ne na vysokou, na vyšší. Zajímá ho asi všechno od souhvězdí až po dívčí romantické knížky. Co ještě o něm mám říct?“

Další dny jsou bezvadné. Naši průvodci s námi chodí všude a já se s Michalem už docela normálně vodíme za ruku. Slibuje mi, že si najde práci někde poblíž.

Po návratu domů jsem jako vyměněná. Uklízím si v pokojíku, jdu na dlouhou vycházku a připravuji večeři. Mamce je hned jasné, co se se mnou děje. Taky hned při první příležitosti, kdy si myslí, že ji neslyším, tátovi oznamuje: „Ta holka se nám zamilovala.“ Vypadá to, že z toho má stejnou radost jako já.

Ještě neuplynul ani týden po našem odjezdu z Jedovnice a už u nás na zvonek zvoní Michal. S úsměvem volá: „Tak tady mě máš!“ a rozpřáhne ruce.

Rozběhnu se a skočím mu kolem krku. Hned jdeme ven na procházku. Život mi najednou připadá super. Asi jsem přišla na to, proč žít. Přeci pro lásku!

 

III. kapitola – Život je krásný

Najednou mám pocit, že žiju úplně jinak než dřív. Do školy sice chodím pořád, ale jako by se stalo něco převratného. Ráno je stejné a dopoledne také, ale odpoledne se každý den vidím s Michalem. V pátek a sobotu večer chodíme do místního klubu na diskotéku. Michal umí fakt dobře tančit. Mně to na rychlé písničky ještě dělá trochu problémy. Ale snad to brzy zvládnu.

Mám trochu míň času na přípravu, ale co se dá dělat, žít se musí. A já zjistila, že mě to skutečně baví.

Dneska píšeme písemku ze zeměpisu. Skoro nic neumím a štve mě, že jsem se na to včera vůbec nestihla podívat. Včera totiž byla výjimečně diskotéka ve středu a Michal na ní nechtěl chybět. Našel si tady nové přátele a rád se s nimi vídá. Samozřejmě na mě nezapomíná. Vždy si sedneme k baru, on nám něco koupí a pak si střídavě povídá s nimi a se mnou. Také chodíme tancovat. Nevynecháme jedinou písničku Eminema, docela se mi začíná líbit. Trochu mě mrzí, že na většinu ploužáků jdeme tancovat, jen když ho přesvědčím. Ale včerejšek byl stejně báječný! Hráli pěkné písničky, a protože kluci nebyli u baru a ani nepřišli, věnoval se Michal celou dobu jen mně a bylo to podstatně lepší než jindy. Tancovali jsme celou dobu kromě chvilek, kdy jsem byla úplně vyřízená a žádala ho o pauzu. O ploužácích jsme se líbali a já měla svou tvář opřenu o jeho a bylo mi moc krásně. Zkrátka noc byla parádní. Michal mě doprovodil až před dům (obvykle se loučíme na začátku naší ulice) a rozloučili jsme s dlouhatánským polibkem. Usínala jsem s úsměvem na rtech. Ten úsměv mě sice přešel, když jsem do toho zeměpisu vůbec nic nenapsala a dostanu pětku, ale i tak to byl prima den. Dneska se s Michalem neuvidím, protože má sraz s kluky, co chodí na diskotéku. Jdu tedy domů a pouštím se do učení. Moc mě to nebaví, a tak za chvilku letí taška do kouta. Jdu ven, protože doma je nuda.

Zdravím se s paní Teplou a chvilku si povídáme o počasí a o tom, jak mi jde škola. Samozřejmě její preclík neodmítnu. Mňam, jsou báječné, přesně podle očekávání. Ona snad nikdy nic nespálila. To budou ta léta praxe, jak říká maminka. Nečekaně se mě paní Teplá ptá, jestli chodím „s tím mládencem“. Odpovídám, že ano protože to nemám důvod tajit. „Jen si dej pozor, děvenko, aby tě nepodváděl s nějakou jinou,“ varuje mě babča.

„Budu, paní Teplá, budu.“ A dobrý, protože nemám nejmenší chuť být druhá nebo třetí v pořadí, vlastně ani první. Chci být JEDINÁ!!!

Už jsem se dlouho neviděla s Mončou, napadne mě po návratu z procházky. Zvedám telefon a vytáčím známé číslo. Za chvilku se již domlouváme na sobotu odpoledne. Monča kvůli mně přijede na víkend domů, tak se domlouváme, že ho strávíme společně (kromě večera, kdy budu s Michalem). Už tento víkend, to bude super. Říkám to Báře a ona má taky radost a to hned z několika důvodů:

1)      jsem příjemnější, když se dostatečně vydovádím

2)      když tu budu mít Monču, nebudu své starosti a problémy svěřovat jí

3)      bude mít celý dům jen pro sebe, protože naši jedou na celý víkend k tetě a strejdovi.

Moc se těším na Michala, až se uvidíme. Nesmím mu zapomenout říct, že mám na víkend program, tak aby si nic neplánoval.

Setkání s Michalem nebylo tak super, jak jsem čekala. Byl nějaký mrzutý a nechtěl mi říct proč. Moje vyptávání se mu nelíbilo a raději chtěl být sám. Pověděla jsem mu o plánech na víkend. Dal mi pusu, otočil se a odešel. Vůbec nechápu, co s ním je. Chtěla bych mu nějak pomoct, jestli ho něco trápí, ale jak když ani nevím co?

Monča přijela hned v sobotu ráno a už v devět mě vzbudila tím, že zvonila jako zběsilá. Neobratně jsem se vyhrabala z postele, to teda miluju, když mě někdo brzy budí. Ale Monče je vše odpuštěno. Zvu ji dál a snídáme. Sice zprvu odmítala, ale když poznala, že jsou preclíčky od paní Teplé, dala si říct. Oblékla jsem si na sebe něco teplejšího (přeci jen listopad je listopad a noční košile není moc dobrá) a šly jsme k nim. O překot jsme si vyprávěly nenovější zážitky.

Zjistila jsem plno nových i starých věcí a vyslechla ještě asi tisíc drbů. Mimo jiné například, že Monča vážně chodí s Ondrou, co jsem ho poznala u babičky. Ukazovala mi společnou fotku. Děsně jim to sluší a jsou spolu šťastní, ale někdy ji prý pořádně štve. Taky mi tvrdí, že to je běžné u každého vztahu. Musím protestovat, my se nehádáme, až včera. Ani nevím, jestli to byla hádka, ale rozhodně to bylo divné. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale brečím jí na posteli a ona mě uklidňuje, že se všechno srovná a bude to v pořádku. Asi má pravdu.

Ve škole se jí daří tak normálně. Trojky jsou a čtyřky taky sem tam bliknou, ale na vysvědčení snad nebude ani jedno. Přiznávám se, že jsem na tom velmi podobně, ba dokonce stejně.

Jája s Pájou už před sebou mají jen rok a půl. Trochu ji závidím, ale na druhou stranu, já budu mít maturitu a oni jen výuční list. No, ono to vlastně ani s tou maturitou není tak jisté. Kdoví, jestli ji udělám? Ale jak říká Monča: „Proč bys neudělala.“

Ještě k Páje – začala překládat německé bajky do různých časopisů. Ještě z ní bude slavná spisovatelka.

Áša se ještě pořád učí jen na písemky, ale taky má kluka (už asi třetího) a zřejmě to s ním myslí vážně.

Péša má a zahradnické docela makačku, ale zatím to nějak zvládá. Prý by hrozně ráda měla kluka, ale vůbec by na něho neměla čas, tak si ani nikoho nehledá.

„Kdo nehledá, nenajde,“ tvrdí mi Monča.

„Jo? A co Michal a já? Kdo hledal? Prostě jsme se jen tak dali sami dohromady.“

„A co Ondra a já?“

„Tak jo,“ souhlasím, „Někdy se tomu musí trochu pomoct, ale jen někdy.“

Celý den je báječný a já se těším na večer, až budu moci Michalovi vyprávět, jaký byl dnešek báječný. Ale nic nevyprávím, protože Michal na diskotéce není. Sedím sama u baru a čekám, jestli nepřijde. V jedenáct už chci odejít, když vtom spatřím Adélu jak jde ruku v ruce s nějakým (docela hezkým) klukem na parket. Připadá mi to hloupé, ale stejně se jí chci zeptat, kde je Michal. Doufám, že se mu nic nestalo. Včera byl takový smutný. Zamířím k hezkému páru, ale v půlce cesty se zarazím. Mám? Nemám? Není to hloupé? Prostě nepřišel na diskotéku, no. Asi raději ne, stejně by se mi pak smál, jak jsem starostlivá.Jdu do šatny a beru si kabát. Ve dveřích se málem srazím s dívkou v minisukni a krásných kozačkách. Víc si toho na ní prohlédnout nestihnu, protože i se svým partnerem zmizí uvnitř. Připadal mi Michala, mračím se, ale v zápětí se napomenu: Na co to zase myslíš ty hloupá. Hledáš ho v každém stínu, jak se na něj těšíš. Myslí, že by tě mohl podvádět? Blbost, jsem praštěná, usmívám se a cestou si poskakuj a zpívám. Dnešek se vážně vydařil.

Člověk by řekl, že za celý den si toho lidé tolik řeknou, že pak nebudou mít týden o čem mluvit, ale to neznáte Monču a mě. Dneska si povídáme stejně jako včera a ani na chvíli není ticho. A to přitom ani nejsme žádné drbny.

Večer mi volá Michal, ale moc velkou radost nemám, protože mi říká, že musí na tři týdne odjet. Samozřejmě je to pracovně, jinak by nejel. Jen tak ze zvědavosti se ho ptám, co dělal minulý večer a proč nepřišel na diskotéku. Říká mi, že ho strašně bolela hlava, a že se mu tedy vůbec nikam nechtělo. To se ani nedivím.

Dny plynou a já se trochu nudím. Ve škole se začínám trochu víc bavit s holkama. S Májou ne, ta je stále taková divná, ale zjistila jsem, že Lenka je nejen vtipná ale i celkem příjemná dívka. Blíže se známe teprve pár dní a už spolu rozebíráme její problémy, převážně se týkají hádek se sestrou. Párkrát jsme spolu byly na pizze a teď si plánujeme, že spolu půjdeme bruslit. Alespoň si to trochu připomenu, než se vrátí Michal a já nebudu vypadat jako nemehlo.

Perfektní je, že Monča je zvědavá na mou novou kamarádku, a tak tady zase stráví víkend. Další super věcí je, že na ni nežárlí, protože ví, že je mojí nejlepší kámoškou jen a jen ona. Těším se, až je vzájemně představím. Bude to docela zábava, protože obě mají poněkud rozdílné povahy. Monča je bohatá, proto je zvyklá utrácet ve velkém, naopak Lenka je spíš šetřílek. Monča je divoká a neposedná a Lenka je takový krotký beránek.

Právě mi přišel mail od Monči. Setkání se nekoná! Má prý strašnou spoustu učení, a dokonce kvůli němu zanedbává Ondru. Teď prostě vážně nestíhá, přijede až na mé narozeniny.

 

IV.  kapitola – Sedmnáctka klepe na dveře

Asi bych měla začít tím, kdy jsem se to vlastně narodila. Tak tedy: jednoho dne (velmi brzy ráno) při ošklivé plískanici přišlo na svět malé dítě. Ten den byl 23. 11. 1986 a bylo opravdu ošklivo. Lilo jako z konve, blesk stíhal blesk, vypli proud a já se ve světle svíček necítila právě nejlépe. Alespoň tak mi to vyprávěla maminka.

Ale to už bylo poměrně dávno, teď se vrátím k přítomnosti, přestože rozebírat minulost by mě bavilo víc. Za tři dny uspořádám malou oslavu. Pozvala jsem na ni Monču a Lenku, Michala hned jak zavolá, to by měl dnes večer.

I když mám ještě dost času, pořádně uklízím v pokojíku a trochu i ve zbytku domu. Píšu si seznam, co všechno chci koupit a zařídit. No, není toho právě málo. Tady je malá ukázka:

                   Pití:                        Zábava:

                   neslazenou vodu                        Člověče nezlob se!

                   sladké pití                        Karty – žolíkové i normální

                   džus                         Dámu

                   čaj                        Dostihy

                   kafe                        a ještě něco.

a to jsou jen dva obory a celkově jich je asi deset, např. jídlo, video, hudba…

Večer jsem jako na jehlách, kdy konečně zazvoní telefon, ale ono stále nic. Mamka se trochu diví, co dělám. Odpovídám, že nic protože nemám nejmenší chuť vysvětlovat, že mi má zavolat můj přítel a že ho chci pozvat na oslavu svých narozenin, když máma neví ani o tom, že mám kluka, ani o oslavě. Abych trochu zamaskovala vzrůstající nervozitu, vyházím věci ze skříně a pečlivě je skládám a rovnám zpátky. Jenže za malou chvíli dělají ruce práci sami a já se znovu zabývám myšlenkami na Michala. Tři týdny utekly docela rychle, ale stejně se mi stýská. Kde jen je? Co dělá? Jak se má? Vždyť se mu taky docela dobře mohlo něco stát a já vůbec nic nevím. Zhroutím se do hromádky rozházeného oblečení a mám chuť bečet, ale slzy ven nechtějí. Jen sedím a tupě koukám před sebe. Ani si nevšimnu, když se otevřou dveře a objeví se v nich Monča.

„Čau,“ pozdraví.

„Ahoj,“ odpovím a snažím se, aby můj hlas nezněl příliš smutně, ale Monču neošálím. Bleskově je umě a vyzvídá, co se děje.

„Mončo, on měl zavolat a furt nic. Nevím, co s ním je, už tři týdny.“ Slzy tentokrát nejsou proti a kutálí se mi po tvářích jako skleněné kuličky.

„Neblázni! Copak seš hloupá? Tak prostě nemá čas. Udělal by si ho, kdyby to šlo, ale určitě má moc práce. Brzy ti zavolá, nebo sám hned přijede. Kdyby věděl, že si o něho děláš takové starosti, byl by tu už teď.

„Myslíš?“ zeptám se pochybovačně.

„To je jasný jako facka a už nebreč, radši pojď srovnat to oblečení.“

Objímám ji: „Díky.“

„Není zač,“ říká udiveně, zřejmě netuší, co pro mě udělala.

Oblečení máme za chvilku srovnané, ještě že jsme na to byly dvě, sama bych to asi dělala věčně. Monča je u mě dlouho do noci a povídáme si. I když už o Michalovi nepadlo ani slovo, cítím, že mě naprosto uklidnila a já si jsem jistá, že na mou oslavu přijde.

Usínám s úsměvem, protože mě Monča ujistila, že můj strach a žárlivost jsou naprosto normální u většiny holek, a že na tom není nic sobeckého.

Ráno na mě znovu na chvilku padá tíseň a obavy, ale do oběda se vše rozplývá a já nabývám zpět svého klidu. Celý den čekám na telefon, ale ten se chová, jako by mi neměl, co říci, a je tichý. Odpoledne to nevydržím a jdu ven, mobila mám samozřejmě s sebou. Kam myslíte, že jdu? No jasně, za Mončou. Na videu koukáme na bezva film, ale už nevím, jak se jmenuje. Čteme si vtipy a různé blbosti a je nám fajn. Překvapuje mě, že ani večer nejsem rozrušená. Většinou na mě všechno padá právě večer, to bývám asi citlivější nebo tak něco.

Den, kdy se má konat oslava, a on stále nic. Ráno mám náladu pod psa. Snažím se učit, ale vypadá to tak, že sedím a koukám do zdi. O knížce v ruce ani nevím. Co jsem si to vlastně vyndala, ááá, fyziku. Tak do té se mi nechce! Právě když jdu knížku zase uklidit, ozve se zvonek. Nepříliš nadšená jdu otevřít. Venku je Michal. Knížka padá k zemi a já běžím k němu a chci mu samou radostí skočit kolem krku, ale v poslední chvíli se zarazím a couvnu krok zpět. Nějak se změnil. Něco k němu nesedí. Co jen je na něm divného? Aha, už vím, nesměje se, ba dokonce se ani maličko neusmívá. Vypadá jako cizí člověk, o kterém vůbec nic nevím.

„Ahoj Petro, promiň že jsem nezavolal, neměl jsem moc času,“ omlouvá se jako by mi oznamoval věc, kterou jistě dáno vím, a byla to jen formalita.

Ten tón jeho hlasu mě pobouří. „V pohodě, překvapuje mě, že ses vůbec obtěžoval…,“ odfrknu a chci jít do domu. Tohle není můj Michal.

„Počkej,“ chytne mě za ruku a otočí, „promiň, fakt mě to moc mrzí. Vážně jsme byli pořád u mašin a neměli jsme ani minutku volna. Domů jsem se vracel někdy v jednu a to jsem vás nechtěl budit…,“ teď to zní opravdově. Cítím, že mluví pravdu a vše mu v jedné minutě odpouštím. Ale v další minutě následuje pořádná rána.

„Víš, přijel jsem proto, abych ti řekl, že to mezi námi nemá smysl… počkej, nech mě domluvit… musím teď odjet na půl roku do Anglie, abych získal praxi v tom, co dělám. Takové stroje mají jen tam a v Americe. Kromě toho jsem si uvědomil, že se k sobě nehodíme. Došlo mi to, když mě zaujala majitelka té firmy, ve které budu pracovat. Promiň Petro, nechtěl jsem tě zklamat.“

Jsem v šoku. Jen koukám. Zmítám se mezi snem a realitou. Určitě to je jen zlý sen, noční můra. Michal tu ve skutečnosti není, nebo je ale nic takového neřekl. To přece není možné?! Zradil mě!!! Proč? O co je ta Angličanka lepší? Nejsem schopná slov. Až po chvíli se vzpamatovávám a začínám si uvědomovat vzniklou situaci: jsem zase sama, vše se vrátí ke starým pořádkům. Ne, to nesmí!!! Co teď? Co mu na to mám říct? Fajn, jsem ráda, že budu sama? Brečím, co jiného mohu dělat?

Je trochu překvapený, objímá mě a tiskne k sobě. Vadí mi to, ale přesto se od něho nechci odtrhnout.

„Musel jsi mi to říct právě dnes, kdy mám narozeniny?“

„Nemohl jsem dřív a nemohl jsem později. Ale tohle jsem pokazil promiň netušil jsem, že máš narozeniny. Všechno nejlepší, hodně štěstí a odpusť mi prosím!“ odchází pryč.

Nevěřícně koukám na odcházející postavu. Tak to byl můj kluk. Byl? Jojo, byl, protože jsem si ho nebyla schopná udržet. Proč? Proč se musíme rozejít zrovna na mé narozeniny, Tolik jsem se těšila! K čemu mi teď jsou dorty, hry, pití, když nedostanu polibek, po kterém tolik toužím? Polibek od svého milovaného. Mám chuť do něčeho praštit nebo kopnout a asi nejvíc do sebe. On udělal jedinou chybu, že mi to řekl dnes, ale já jich udělala spoustu. Proč jsem mu dřív nepověděla o oslavě? Proč jsem se na něho tolik upínala? Proč jsem si myslela, že nám to vydrží napořád? Proč jsem byla tak hloupá a naivní? A proč teď tolik brečím a kňučím a popadá mě vztek a lítost zároveň? Vždyť to se přeci stává, že se dva lidi rozejdou. Proč to přišlo i na nás? Proč chci být stále jinou než ostatní? Proč si myslím, že mám víc štěstí? Teď vím, že nemám, že nejsem nezranitelná.

Volám Monče a Lence a říkám jim, že se oslava konat nebude, že je mi nějak divně a mám trochu horečku. S tou horečkou nelžu, protože díky slzám jsem se pořádně zahřála. Holky to berou na vědomí a přejí mi brzké, a jestli se nemají stavit. Říkám, že raději ne, aby něco nechytly. Jdu si lehnout, dneska toho mám dost.

V sedm mě budí mamka, prý bych se měla jít navečeřet. Neochotně vylézám z postele. Na nic nemám chuť. Scházím do přízemí a tam hraje hudba. Na moment se usměju – moc hezká písnička, ale pak se zase vrátím do reality a úsměv se vytratí. V pokoji je tma. Hm, táta už šel asi spát, ale že by šla Bára taky, to je divné. Rozsvítím a… nestačí koukat.

Místnost je krásně vyzdobená, na stole jsou všelijaké dobroty (až se ozval můj žaludek) a nedaleko stojí rodiče s Bárou a Monča s Luckou s dárky v rukou. Vykulím oči a musím se pousmát – to je tedy překvápko. Když přijímám dárky, stále ještě mi září oči úžase. Dárky jsou fantastické a já jsem z nich, jak se říká, na větvi. Sestra s rodiči odchází a my zůstáváme sami. Bojím se, že se holky zeptají na můj zdravotní stav, ale o tom ani nešpitnou. Monča mi říká, že strašně moc chtěla poznat Lenku, a tak tu oslavu prostě udělat musela. Usmívám se, to je prostě Monča. Když něco chce, udělá pro to cokoliv, bez ohledu na to, jestli je to nesmyslné nebo ne, a tohle tedy je.

Večer se vydaří. Dívaly jsme se na video, jedly, hrály karty a bavily se. Odpolední stín na mně, zdá se, nezanechal stopy. Ale to se jen zdá…

Ráno je zase černé a můj pesimismus se přenáší na všechny, co se mnou přijdou do styku, jako mor. Jsem unavená, nudná, smutná a nemám chuť žít. Na světě není nic krásnýho opravdovýho, je to buď sen nebo chvilkový klam. A nebo co je krásné a skutečné, když ne láska? Snad přátelství? A není to také vlastně druh lásky? Když chvíli počkám, možná i ono zmizí a to už pak nebudu mít vůbec nic. Můžete mít vůbec dobrou náladu, když vás napadají takovéhle černé myšlenky? Asi ne, já ji také právě proto nemám.

 

V.     kapitola – Zase Vánoce

Tak už jsou tu! Netěším se, nemám proč. Před více než měsícem jsem se nemohla dočkat až napadne sníh, budou se nakupovat dárky, všude bude naklizeno a budou se dávat dárky. Přemýšlela jsem, co asi tak dám Michalovi a co dostanu od něj. Taky jsem si plánovala, že ho představím našim, byli tolik zvědaví…

Jsem asi jediná na světě, kdo se netěší na Vánoce a prázdniny. Všichni je budou trávit se svými nejbližšími a rodinami, ale já nemám s kým. Ve škole si moc dárků nedáváme, jen s Mášou si vyměníme (spíše ze slušnosti) nějakou maličkost.

Ani nálada doma není příliš sváteční: rodiče se hádají s Bárou, protože se jim nelíbí kluk, se kterým chodí. Abych pravdu řekla, mně se taky nelíbí, připadá mi takovýho namyšlence z naší bývalé třídy. Navíc se mamka s taťkou kvůli něčemu nepohodli. Po tom, co mě Michal opustil, nesrším dobrou náladou, a tak je zlepšení rodinných vztahů v nedohlednu. Zrovna na Vánoce!

Den před Štědrým dnem zdobíme stromeček. Baví mě to, ale cítím, že z toho nemám takovou radost jako dřív. Dřív… než mě změnil Michal. Sice jsem si to dlouho nechtěla přiznat, ale skutečně jsem se změnila o moc. Dokud jsme byli spolu, byla to změna k lepšímu, ale teď je to čím dál horší. A nebo se i to jen zdá?

Ve svátek Adama a Evy asi vstávám levou nohou. Nic se mi nedaří. Trochu jsem připekla štědrovečerní večeři a málem shodila stromeček, když jsem lezla pro dárky. Dostala jsem spoustu moc pěkných věcí, ale radost jsem z nich neměla. Snažila jsem se alespoň tak tvářit, ale vypadalo to uměle a nepřirozeně. Všimli si toho všichni, ale nikdo o tom nechtěl mluvit a to mě možná tížilo ještě víc. Dárky byly krásné a jistě i drahé, ví, že si rodiče a sestra dali práci, aby vybrali to nejlepší, co mi udělá radost, ale já bych neměla radost ze zlata, perel, ani z drahokamů. Jediné, co by mohlo změnit mou skleslost by byl návrat časem do období, kdy jsem byla s Michalem šťastná. Jak mi to dnes připadá dávno, jak jsme spolu byli u rybníka, jak mě poprvé políbil. Po jeho lásce mám v srdce prázdno a žádné dárky (i ty sebelepší) to nedokáží změnit.

Kdy večer usínám, notně zmáčím polštář slzami. Všichni se tak snažili, aby mi udělali radost a já to stejně nedokázala ocenit. Nenašla jsem v sobě sílu přetvařovat se celý večer. Když jsem šťastná, dokážu chvíli hrát smutek, ale opačně to neumím.

Boží hod vánoční je poněkud vydařenější, protože přijela Monča. Povídáme si a já se jí svěřuji se svým trápením. Překvapuje mě, jak moc mi rozumí, přestože jí se podobné problémy netýkají. U ní to takhle vlastně nikdy neskončilo. Buď to skončila Monča nebo to byla oboustranná dohoda, ale nikdy ne on. Ta se má! A teď je stále jen s Ondrou. Trochu jí závidím, ale stejně jí to moc a moc přeju. Je to přeci nejlepší kámoška! A ke všemu od něho odjela, jen aby byla se mnou, to je milé, co?

 

Maturita volá

I.       kapitola – Od začátku

Dnes je Nový rok s velkým N. Nikdy jsem si do nového roku předsevzetí nedávala, ale letos ano. Taky jsem přece nikdy dřív nechodila s klukem. Není jich mnoho, ale snad se jimi alespoň budu řídit. Tady jsou ta hlavní:

1.      Budu se učit, ať se děje, co se děje.

2.      Žádní kluci!

3.      Budu se víc dívat kolem sebe.

4.      Budu optimista – všechno zlé je k něčemu dobré! (Stačí jen přijít na to k čemu.)

5.      Poučím se ze svých chyb!

A to je asi všechno! Zkusím změnit svůj styl života tak, aby všechno šlo líp.

Už první týden ve škole je podstatně odlišný od dřívějška. Neučím se tři hodiny denně, ale hodinku až dvě intenzivně. Ušetřený čas využívám různými způsoby, aby můj život nebyl jednotvárný. Nečtu už tolik jako dřív, ale čtu aspoň trochu. Na zábavy moc nechodím, na zábavy a plesy není s kým a diskotéky mě nelákají. Nic moc hudba (aspoň na těch v okolí) kouř a také není s kým. Mám víc času na Monču, která teď domů jezdí častěji. Někdy se vídám s Jájou a Pájou, výjimečně i s Ášou a Péšou. Áša mě pozvala na kroužek dovedných rukou a já tam začala chodit hned tento týden. Vypadá to zajímavě. Na příště si máme donést nějaké korálky, protože z nich budeme něco vytvářet.

První i druhé předsevzetí mi zatím báječně vychází. V druhém pololetí ve třeťáku mám krásné známky a kluků si nevšímám pouze jako kamarádů a nabídky bližšího vztahu nekompromisně odmítám – na to ještě nejsem připravená.

Zbylých tří předsevzetí se moc nedržím, protože to pořádně nejde. I když víc vnímám své okolí, většinu věcí stejně nedokáži vyřešit. Nic zlého se neděje, takže optimistická bývám. S Lenkou občas chodím do kina, kavárny nebo jen tak courat po obchůdkách.

Nový styl života mi docela vyhovuje, zjistila jsem že jsou mnohem důležitější kamarádi než přítel. Kamarádů můžeš mít spoustu, sice si možná někdy budou trochu závidět, že jinému věnuješ víc své přízně, ale to se dá lehce spravit. Ale kluků? Když jich budeš mít víc, pošlou tě pak všichni k vodě, až to zjistí. Taky si nikdy nemůžeš být jistá jejich věrností (pokud se ti sám nepřizná, nemusíš o ní nic vědět). Taky ti přátelé nezaberou tolik času. Nechtějí s tebou být stále a chápou, že máš i jiné zájmy. Ale na druhou stranu, co může být krásnějšího, než když tě tvůj kluk obejme kolem pasu a dá ti pusu a zašeptá ti: Miluji tě! Jenže tohle napadne jen málokterého kluka, a tak jsou přátelé přeci jen lepší.

Leden je příjemný. Přestože do školy chodíme prakticky neustále, nepřipadá mi můj program tak jednotvárný jako dříve. Ten kroužek s Ášou mě vážně baví. Vytváříme různé věci (užitečné i jen tak pro parádu) z korálků, dřeva, látek, papíru a vlastně všeho možného. Největší radost jsem asi měla ze stojánku na tužky, který vypadal jako sova.

Ve škole je to v pohodě a doma už se konečně nikdo nehádá. Ne, že by Bára přestala chodit s tím klukem, ale naši se rozhodli jí do toho nemluvit. Už má svého rozumu dost a stejnak si od nich nikdy nenechá poroučet a dělá vše naopak než řeknou. Bára už rok chodí na Karlovu univerzitu a docela jí to tam jde. Kéž by se mi dařilo také tak.

Únor a březen se nápadně podobají lednu. Nic nenaznačuje, že by mohlo přicházet jaro. To až duben projeví slabost pro pučení stromů, zelenání trávy, zpívání ptáků… Mám dobrou náladu. Všechno rozkvétá, zpívá a probouzí se po chladné zimě. Ráno začíná dříve svítat a večer se později stmívá. Ven už nemusíme nosit teplé zimní kabátky.Přesto se ještě tu a tam objevují malé hromádky sněhu. Bohužel nejen jaro je v plném proudu, takové zkoušení se právě v tomto období stává dosti oblíbeným. Pro učitele to svým způsobem také znamená určitý odpočinek, když si nic nemusí připravovat na další hodinu, ale pro nás žáky to přináší jen problémy. Venku začíná být krásně, je teplo a po zimě proseděné doma u počítače nebo knížky se každý těší ven.Tak dobře, nevím, jestli každý, ale Monča já rozhodně ano. Láká nás příroda, která přestává být jednotvárnou.

Další výhodou je,že nemusíme chodit nabalení jak tučňáci a nezmrzneme.

 

II.    kapitola – Mám řidičák

Tak dneska je 1. června. Normální datum, ne? Řeknete si jistě. Ale pro mě ne! Dnes jsem udělala závěrečné jízdy z autoškoly a mám řidičák. To je co? Sama tomu nemůžu uvěřit, ani jsem nebyla moc nervózní a to je u mě celkem divné. No co, hlavně že už to mám za sebou a umím řídit. Sice zatím jezdím trochu pomaleji, ale aspoň se nevybourám.

V pátek pojedeme (mamka, Bára a já) do sousedního města do kina, kde má vystoupení nějaká umělecká škola. Táta řekl, ž mu to připadá jako zbytečné vyhazování peněz. S jeho názorem nesouhlasím hned z několika důvodů: dvacka není až tolik, když vezmu v úvahu, že si ty děti musely koupit něco na kostýmy a těm učitelkám je taky potřeba zaplatit a náhodou to vloni měly moc hezké. Hrály Medvídka Pú a byly strašně roztomilé, když se snažily napodobit, jak se asi může tvářit medvídek, když vězí půlkou zadku ve zdi. Ale to hlavní je,že mamka ani Bára řidičák nemají a já jo, takže budu moct řídit. Docela se těším, až se jim předvedu.

Týden se překvapivě vleče. Těším se do kina a i na to, až budu moci zase řídit, docela mě to baví.

Tak a je tu pátek. Všechny tři se slavnostně oblékáme. No řekněte, kam jinak člověk může nosit hezké šaty? Cesta běžně trvá jen chvilku, ale dnes je nám asi určeno, aby se to trochu protáhlo. Když jsme na nejhezčím úseku = krásně přehledné rovině, když je světlo, objeví  se najednou proti kamion, který mě svými světly oslepí. Nevím, jak je to možné, ale troch jsem cukal volantem doprava a vrazila do cyklisty, který zavrávoral a spadl mi přímo pod kola. Prudce jsem dupla na brzdu, až to s mámou a ségrou škublo. Ale o ty jsem se nestarala a mazala z auta. Cyklista ležel na boku a nevypadal moc živě. Zděsila jsem se a začala panikařit.

„Žiješ? Je ti něco? Kde ses Tu vzal?“ hlase se mi zadrhl. Co teď?

Podíval se na mě a já v jeho očích viděla hroznou bolest a… slzy. Nikdy jsem neviděla kluka brečet. Vlastně on nebrečel, jen se mu tak podivně leskly oči. „Jenom zavolám pomoc a hned se vrátím,“ oznámila jsem a zmizela v autě. Od mamky, která stále ještě pořádné nechápala, co se stalo, jsem si vzala mobil a vytočila 155. Rychle, stručně a jasně jak jsme se učili ve škole jsem vysvětlila, co se stalo a kde jsme . ženská, co byla na druhém konci linky mi řekla, co mám dělat, a že už poslala sanitku.

Šla jsem za ním. Klekla nebo sedla, já už vlastně ani nevím, jsem si na zem, a když jsem se ujistila, že nekrvácí a má pravidelný tep a trochu zrychlený dech, snažila jsem se ho uklidnit, že to bude dobré.

Sanitka přijela rychle, ale mně to připadalo jako věčnost. Policie si nás vzala k sobě a dělali výslech. Mimo jiné kontrolovali, jestli jsem nepila. Kolem půlnoci nás dovezli domů.

Mamka to vyprávěla tátovi, protože já na to neměla sílu, byla jsem totálně hotová. Když všichni usli (nebo to tak alespoň vypadalo) šla jsem zavolat do nemocnice. Jenže jsem nevěděla, kam ho odvezli. Znovu jsem vytočila 155 a nějaká docela milá ženská mi to zjistila. Tak fajn, můžu se tam zítra stavit.

Celou noc nemůžu spát, stále před sebou vidím volnou cestu, pak najednou kamion a nakonec cyklistu padajícího z kola. Něco v tom snu ale nehraje! Ale co? Oslepil mě kamion a srazila jsem z kola toho kluka… jo už vím, ca cesta. Jak mě mohl oslepit kamion, když tam předtím nebyl? Ještě jsem si libovala, jak je ta rovinka ve dne přehledná. To by ten kamion musel mít celou dobu zhasnutá světla a rozsvítit je až těsně přede mnou. Ale proč by to dělal? To mi nějak nesedí. Mimo to – ani ten kluk na kole nebyl vidět. To je divné? Při svém uvažování jsem usnula.

Dnes je sobota a já jedu (raději autobusem) do té nemocnice. Nemají pro mě dobré zprávy – jeho zdravotní stav se zhoršil a jestli má mít alespoň malou šanci na přežití, musí jít na operaci. Ptám se, spíš jen proto, abych něco řekla, jestli ho můžu vidět. Překvapuje mě, že ano. Sestra mě vede prázdnou bílou chodbou až na konec a ukazuje na dveře. Zaklepu a potichu vstoupím. Je to jednolůžkový pokoj. Na lůžku leží mírně skrčená postava a vypadá to, že spí. Jdu blíž a zírám. Já jsem tele! Poprvé řídím a zrovna musím někoho srazit a ke všemu tak krásnýho kluka. Na moment mě popadne záchvat nenávisti vůči němu – kolika holkám asi vzal klidné spaní a pak je nechal být jako Michla mě? Ale, okřiknu se v duchu, všichni přeci nemusí být jako on! Znovu se podívám na toho kluka a pro změnu mi ho je ukrutně líto. Chudák, srazím ho a teď ho nenávidím, i když ho ani neznám. Vypadá hrozně křehce a zranitelně, když leží stulený jako kotě. Ale když si ho lépe prohlédnu a postřehnu svaly na pažích, které se mu rýsují pod nevzhledným nemocničním pyžamem, musím si potichu hvízdnout – ten asi moc zranitelný není, i když teď ano.

Dřepnu si a prohlížím si jeho obličej. Možná je to směšné, ale líbí se mi jeho nos. Nikdy to tak ještě nebylo, vždy mě hodně zajímají oči, ale do těch nyní nevidím. Ale zpět k nosu – není ani velký, ani malý, ani skoba, ani nahoru, prostě moc hezký a mírně špičatý. Raději si stoupám, přeci ho tu nebudu okukovat, když spí, je to ode mě neslušné. Chci ho jemně pohladit po hlavě, ale neodvažuji se, nechci ho vzbudit.

Najednou do pokoje vtrhne sestra, popadne postel a už odjíždí na chodbu. Řekne mi, že je čas na operaci a už jsou v tahu. Pomalu se šourám z pokoje a jdu chodbou, najednou u výtahu vidím vozík s ním. Sestřička někam zmizela. Jdu k němu, protože ho tam nechci nechávat samotného. Unavené modré oči na mě koukají trochu poplašeně, zdá se, že se snaží vzpomenout si, odkud mě zná.

„Já jsem Petra,“ to jsem mu to neusnadnila, pomyslím si.

„Já jsem Dalibor, pro přátele Dáda.“

„Máš hezké jméno, Dalibor, Dáda.“

„Kde jsem se tu vzal?“

„Jsi v nemocnici a máš jít na operaci, nevím přesně na jakou, ale neboj, tohle je dobrá nemocnice. Srazila jsem tě naším autem, když jsme jeli do divadla, promiň, vůbec jsem tě neviděla, úplně mě oslepil ten kamion, co jel naproti.“

Neříká nic, jen mě trochu nečekaně chytí za ruku. „Věříš, že se bojím?“

„Jo, ale nemáš čeho. Bude to v pořádku,“ říkám klidným a vyrovnaným hlasem, jako bych věděla, že ho čeká jen běžná věc, která je naprosto neškodná a přitom o té operaci nevím vůbec nic. Pohladím ho po hlavě a přitom mu dávám z očí vlasy. Nevypadá nijak vystrašeně, spíš klidně a jistě. Naposledy ho pohladím a ujistím, že za ním přijdu, až to bude mít za sebou. Ale to už ho sestřička odváží pryč. Ještě mi zamává a už ho nevidím.

No, to by mě zajímalo, co teď mám dělat? Nevím, jak dlouho bude trvat ta operace, kdy se s ním budu moci vidět a vlastně nevím nic. Domlouvám se s nějakým doktorem, že mě sem ve čtyři pustí. Tak jo, teď mám dost času. Jenže co s ním?

Jdu si do parku sednout na lavičku a přemýšlím o náklaďáku, cyklistovi a jak jsem vůbec ty zkoušky mohla udělat. Stejně je divné, že mám řidičák, i když mi ještě nebylo osmnáct.Zatím ale nesmím řídit nějaká silnější auta, ale to naše škodovka asi není. Jak tak různě uvažuju napadne mě malá otázka – co by dělala Monča, kdyby byla na mém místě? Špatná otázka, vůbec netuším odpověď. Budu se jí na to muset zeptat.

Jé, už jsou čtyři, to to ale rychle uteklo, ani jsem si nevzpomněla na oběd. No to je teď jedno, jdu do nemocnice, když jsem se domluvila s tím doktorem. Poslušně jako pejsek ho následuju do jednoho ze spousty pokojů v levém křídle nemocnice, které je určeno pro těžce nemocné nebo ty, co musí být často kontrolováni.

Tentokrát v pokoji není sám. U jeho lůžka sedí starší žena a pláče. Doktor odchází a nechává mě tam jen s tou ženou. Netuším, jak se zachová, až jí povím, kdo jsem. Přesto si troufám a říkám: „Dobrý den. Nevíte, jak mu je? Doufám, že už lépe, nechtěla jsem mu nic udělat, oslepilo mě…“

„Kde jste vůbec vzala tu odvahu sem vůbec přijít?!“ osopí se na mě žena, zřejmě Daliborova máma.

„Já…,“ koktám zmateně, čekala jsem nepříjemnosti, ale tohle mě zaskočilo, „chtěla jsem vědět, jestli už mu je líp,“ špitnu.

„Není, už to víte a můžete jít.“

„Nekřičte tolik nebo…,“ zbytek nedopovím, Dalibor se opravdu vzbudil. Žena mě probodne pohledem a začne mi znovu spílat.

„Ahoj,“ podívám se Dalibora a chystám se odejít.

„Počkej přece, chci s tebou mluvit.“

Vrhnu pohled po jeho matce, která se nesouhlasně mračí. „Ne, raději ne.“

„Mami, nech nás prosím o samotě. Chtěl bych si s ní promluvit.“

Jeho matka se na mě podívá jako na odporný hmyz, pokrčí nos a hrdě vykráčí z předem prohraného boje. Docela mě potěšilo, že ji „vyhodil“, před ní bych sotva mohla říci něco, co by mě v jejích očích ještě více neočernilo.

„Pojď blíž,“ vyzve mě a já si jdu k němu sednout jako poslušná ovečka.

„Jak ti je?“

„Už mi bylo líp, ale když je tu někdo se mnou, je to lepší.“

„Mám tu zůstat?“

„jo, vážně si s tebou chci promluvit, Petro. Vlastně si ani moc nechci povídat, je to dost namáhavé Nechtěla bys mi něco vyprávět? Cokoliv, třeba něco o sobě?“

„Tak jo.“

„A slíbíš mi jednu věc? Kdybych náhodou usnul, dopovíš mi to jindy?“

Rozesměju se. „Jo.“

„Můžu?“ zeptá se a nastaví ruku. Nechápu, co po mně chce. Natáhne ruku a dotkne se mojí a pomaličku si ji k sobě přitáhne. Chvilku povídám a on už po pěti minutách zase spí.

Doufám, že bude brzy v pořádku.

Čas běží a Dádovi je po pár týdnech skutečně líp. Jeho mamka si už zvykla, že za ním chodím a dlouho si povídáme. Asi po čtyřech týdnech už může jít Dáda domů. Jsem docela překvapená, když zjišťuji, že bydlí na konci naší ulice.

 

III. kapitola – Neobyčejný Dáda

Abyste věděli, Dáda není jen tak ledajaký kluk. Je s ním ohromná zábava. Stále mě s něčím provokuje a dělá si ze mě legraci. Třeba že nikdy neslyšel o Beatles. Přeci Johna Lenona, Paula, Harrisona a Ringo Starra musí znát každý, ne? Nebo aspoň jejich písničky – Yesterday, Žlutou ponorku, Hey Jude a Help! Chápu, že někdo nezná třeba Smokie nebo tak, ale Beatles?

Taky mi tvrdil, že nikdy neviděl Titanik.

Už si začínám na ty záhady kolem něj zvykat. Ale stejně mi vrtá hlavou, jak je možné, že mi umí číst myšlenky a že ví, co se brzy stane.

Potěšilo mě, když jsme spolu byli minulý týden na diskotéce, že jsme tancovali na všechny ploužáky. Zpočátku Dáda nevěděl, jak dobře tančit, a tak jsme se tam spíš motali, ale mně se to líbilo víc, než když mě Michal obejmul a tančil naprosto dokonale. Aspoň jsem si teď nepřipadala nešikovná. Na chvilku jsem si zahrála na učitelku: ukázala jsem mu, že mi má dát ruce na záda, jak má mít nohy a zkusili jsme to. Překvapilo mě, jak rychle sto pochopil a dostal se do toho. Byla to legrace, jen jsem mu musela vysvětlit, že mi nevadí, že to neuměl, spíš mi to připadalo roztomilé. Třeba jak se na začátku nakrucoval, ale brzy se pohyboval lehce, svůdně a do rytmu písniček. Po chvilce jsem musela obdivovat, jaks e umí přizpůsobit změně rytmu.

Sice jsem si říkala, že už si kluků nikdy nevšimnu, ale kdyby Dáda chtěl, ráda bych s ním začala chodit. Je tak odlišný od ostatních. Nikdy jsem ho neslyšela promluvit jediné sprosté slovo, nikdy nemluvil o tom, že s někým chodí. Asi se ho dnes zeptám. Domluvili jsme se, že půjdeme k rybníku. Ve dvě se tam máme sejít.

Už ve dvanáct plaším před skříní s oblečením. Všechno vyndávám na postel a hledám, co bych si asi tak měla obléct. Netuším! Jen teoreticky vím, že by to mělo být sexy a ne zas příliš odvážné, krátké, ale ne zas moc… Asi půl hodiny se v oblečení bezvýsledně přehrabuji. Pak se naštvu a jdu si vybrat alespoň plavky. Jo, přesně tyhle zelené má nejraději. Jsou hezké, ladí mi k očím, nepadají mi… Teď něco na ně. Po čtvrt hodince hrabání nacházím mírně průsvitný zelený šátek. Zkouším si ho uvázat kolem boků. Trochu odvážný, ale dobrý. Tričko mám také trochu průhledné a zelené a celkem pěkně to k sobě ladí. Líčit se raději nebudu, když se budeme koupat, tak by to mohlo vypadat dost děsně, až by se to rozmazalo.

Přicházím o pět minut později a Dády si hned všinu, jako by zářil mezi ostatními. Zdravíme se obyčejným kamarádským ahoj a jdeme do vody. Nejdřív po sobě jen nesměle stříkáme, ale brzy si troufáme potápět toho druhého. Jako vždycky když jsme spolu, mám skvělou náladu. Jenže po půlhodince ve vodě mi je zima. Jdeme se ohřát na deku. Dáda mi navrhuje, abychom už šli.

„Proč? Jenom se ohřejeme a můžu tě zas jít topit.“

„Ale my se neohřejeme, bude bouřka,“ řekne ukazujíc na oblohu. Mrknu na ni a je mi jasné, že á pravdu.

„Tak jo, jdem.“ Balíme věci a jdeme domů. Ještě se mi nechce odejít, a tak se trochu courám.

„Nechceš jít na chvilku k nám? Mám pro tebe malý dárek.“ Navrhuje mírně rozpačitě.

„Jo.“ Souhlasím, i když si myslím, že to není úplně vhodné. Kdybychom spolu chodili tak jo, ale takhle?

Vede mě do svého pokojíku. Čekám všechno možné: plakáty hokejistů, zpěváků a krásných zpěvaček, ale místo toho visí na stěně jen jediný malý obrázek se stromy postavenými na korunu. Prohlížím si ho a pozoruji a zjišťuji, že to, co vypadalo jako převrácené stromy, jsou ve skutečnosti domy. Hezký obrázek,“ pochválím a prohlížím si další věci v pokoji.

Když si všimne mého udiveného pohledu, vysvětlí: „Nedávno jsme se  přestěhovali, ještě nemám všechno vybalené, proto je tu tak prázdno.“

„Aha,“ usměju se. Nemusel mi to přece vysvětlovat.

„Posaď se,“ ukáže na postel. „Musím pro to dojít, nechal jsem to v obýváku.“

Čekám a čekám. Najednou se ve dveřích objeví Dáda s balíčkem v ruce a rošťáckým úsměvem. Došel ke mně, klekl si a podal mi růži a maličký balíček. „Chci se tě zeptat,“ nedořekl a upřel na mě své nádherné oči.

Dívala jsem se na něj a měla jsem pocit, že jsem pochopila. Rozbalila jsem balíček, vytáhla krabičku a otevřela ji. Objevil se v ní nádherný prstýnek ve tvaru kytičky. Uprostřed byl maličký lesklý kamínek. „Děkuju… je… je nádherný,“ nemohla jsem ze sebe vypravit.

„To nic. Chci se tě zeptat, jestli bys se mnou nechtěla chodit. Ne, ten prstýnek tě k ničemu nezavazuje, ten ti dávám jen jako kamarád.“

Napůl spadla a napůl sklouzla jsem z postele přímo k němu, objala ho a zašeptala: „Chci.“

„To jsem rád,“ objal mě a nezkušeně políbil. Ten polibek mě překvapil. Bylo to něco úplně jiného a mnohem krásnějšího než s Michalem. Tady ale i na té diskotéce se ukázalo, jak mohou být kluci různí.

Celý den byl prima, až k večeru začal být Dáda neposednější.

 

IV.  kapitola – Přiznání

Rozhodl se, že mi něco řekne, ale potřeboval si ujasnit jak. Když začal, byla jsem strašně napnutá. „Víš, jak sis prohlížela ten obraz, když jsme sem přišli?“ Přikývla jsem. „Není to malba, ale fotografie skutečného světa tam někde daleko ve Vesmíru.“ Dívala jsem se mírně překvapeně a dost nevěřícně – dělá si ze mě srandu? „Ty lidičky tam  jsou trochu jiní než vy tady. Zarazila jsem se, než my? A co on? Má otázka měla být brzy zodpovězena: „Patřím k nim. Nejsem obyčejný člověk, i když tak teď vypadám. Ani já, ani moji rodiče nejsme z této planety. Proto jsem neznal Beatles a neuměl tancovat. Neznám ani vaše živočichy a rostliny. Než jsme sem přiletěli, dozvěděli jsme se jen základní informace – naše jména, věk, bydliště a pár základních věcí. Jako třeba jak zacházet s příbory. U nás nemusíš jíst měsíc a nic se ti nestane, tady by bylo považováno za divné, kdybych týden nejedl.“

„Vážně nejsi odtud, Můžeš mi to nějak dokázat?“ proti mé vůli mi v hlase zazněl strach.

„Neboj, nechceme vám ublížit a já tobě už vůbec ne. Byli jsme jen zvědaví, jak to vypadá jinde ve Vesmíru, a jestli bychom se od vás něčemu nemohli naučit.“

„A mohli?“

„Ano, ale bude to trvat delší dobu a my tu musíme nějaký čas zůstat, abychom vás prozkoumali.“

„Takže sis mě vybral ke zkoumání?“ chtěla jsem se v té kruté pravdě ujisti.

„Ale ne! Ty s mým zkoumáním nemáš co dělat. I když… kdybys chtěla mohla bys mě něco naučit. Souhlasíš?“

„Jasně. Ale co by to mělo být?“

„Cokoliv. Květiny, zvířata, věci. Vůbec neumíme zacházet s vašimi věcmi. Většinou ani pořádně nevíme, k čemu jsou.“

„Dobře.“

„Promiň mi prosím, že jsem tě tak vyděsil při našem seznámení. Objevil jsem se tam jen tak a ten kamion naproti jsem tam tady dal já. Ale netušil jsem, že tě osvítí tolik. Předpokládal jsem, že do mě trochu vrazíš a já spadnu, ale trochu sem to neodhadl a bolelo to o něco víc, než jsem čekal. Promiň, vážně jsem tě nechtěl vyděsit. Nezlobíš se?“

„Trochu, vážně jsem ti mohla něco udělat,“ račím se.

Nakloní se blíž a udělá psí oči. „Odpustíš mi?“

„Jasně.“ Usměju se a trochu ho rozcuchám. „Ale jestli to uděláš víckrát, tak si mě nepřej.“

„Ne, neboj.“ Slibuje horlivě. „Teď už se s nikým nepotřebuju seznamovat.“ Sedá si ke mně a postel.

Neodolám, převalím ho na postel a začnu lechtat. Tak schválně, jestli je lechtivý ? Je a já ho mučím, dokud neprosí o slitování. Rychle slituji a políbím ho. Dívá se trochu překvapeně.

„tohle neznáte,“ usmívám se a už mi nepřipadá nic divného na tom, že Dáda není obyčejný člověk.

„Ne, ale je to příjemné,“ pronese sladkým hlasem, jako by žadonil o další polibek, jako když malé děti po mamince škemrají ještě další dobrý bonbónek. Nenechám se pobízet a chci ho zasvětit do tajů líbání, ale pěkně pomaličku, není na to zvyklý, napomínám se. První polibek z jeho strany je něžný, letmý a plachý, ale už při druhém si troufá mnohem víc. To je škoda, tihle E. T.ci se asi rychle učí. Nemýlím se, stačí tři polibky a už hrdě bere iniciativu do svých rukou. Najednou nemůžu uvěřit tomu, že před chvilkou byl v tomto směru zcela nezkušený. Jak to tak vypadá, mám se ještě co učit já. Ale s ním bude to učení moc hezké. Jak to říkal Komenský? Škola hrou? To se mi zamlouvá.

„Můžu tě představit našim?“

„Jo. Jasně,“ usmívám se a jsem zvědavá, jak se budou chovat rodiče dítěte z Vesmíru. Dáda mě vede do kuchyně, kde jeho mamka něco vaří.

„Mami. To je moje dívka, Petra. Už jsem ti o ní v…“

„Ahoj, otočí se ke mně. Je úplně jiná než tehdy v té nemocnici. Vůbec nevypadá jako ta protivná babice, která mě za ním nechtěla pustit. Teď vypadá vážně mile.

„Tak se děti posaďte, právě jsem dodělala koláč. A my dvě se už známe, viď? Promiň mu ti scénu v nemocnici, byla jsem v šoku z toho, co se stalo, a vůbec mě nenapadlo, že ti to může být také líto.“

„To je v pořádku. Už jsem na to dávno zapomněla.“

„Tak to by stačilo,“ přerušil nás Dáda. „Ve skutečnosti tohle není moje matka, ta před několika lety zemřela, ale můj bratr, viď Filipe?“

Filip se jenom usmál: „K službám.“

„Těší mě,“ usmívám se a mám radost, že mám nového kamaráda, aspoň doufám.

Domů se vracím později než bych měla, protože jsem si skvěle povídala s Filipem a učila se líbání od nádherného E. T.ho. To by Michal koukal, kdyby věděl, co je se mnou teď. A’t si, neměl odcházet.

Druhý den se seznamuji s Dádovým „tátou“. Když zjistí, že vše vím, je mnohem příjemnější a lépe se s ním povídá. Tyká mi a mluví se mnou jako se sobě rovnou. Jeho „táta“ je vlastně něco jako spolužák. Když byli tam u nich, chodili spolu na stejnou školu a pak i na přednášky o letu na Zemi.

S Dádou mi je prima. Chodíme spolu na diskotéky, a i když tam má své přátele, věnuje mi většinu své pozornosti. Nikdy mě tam nenechá samotnou sedět a nejde si s nimi pokecat k baru. Když něco potřebují nebo si chtějí povídat, přijdou k našemu stou a mohou tam zůstat. Někdy chvilku posedí, ale často respektují naše „soukromí“ (= uprostřed diskotéky) a brzy zmizí. Ale nechodíme jenom tam, několikrát jsme spolu byli v kině. Už ani nevím na čem, ale bylo to super. Taky chodíme bruslit na nedaleký Bar. Abych to vysvětlila. Dříve tam stával bar, ale nebylo to moc výdělečné, tak to majitel vzdal a město dům přestavělo na kluziště, kde se „sníh“ dá udržovat i přes léto. Jo a párkrát jsme spolu byli v cukrárně. Jednou z věcí, která se mi na něm tolik lítí, je, že je takový gentleman. Michal mě třeba taky nechával vejít jako první, ale dost pochybuji o tom, že by ho někdy napadlo zaplatit za měn.

Dneska si pro mě Dáda přichystal báječné překvápko. Vzal si peníze a pozval mě nakupovat. Nejprve se mi to moc nezdálo. Proč by za mě měl platit? A zvlášť nějaké blbůstky, které se mi líbí. Chvilku trvalo, než se mu podařilo vysvětlit mi, že peníze pro něho nic neznamenají, že jich má zatím dostatek. Měla jsem radost, že si vlastně poprvé můžu koupit, co chci bez ohledu na cenu. Samozřejmě jsme nejprve vlezli do spousty obchodů, než jsem se rozhodla, které boty chci. Když jsem si vybírala šaty, říkal mi Dáda, které se mu líbí a které ne. Bohužel pro mě se mu většina líbila a s mou nerozhodnou povahou jsem docela bojovala. Nakonec jsem si vybrala zelené, saténové, dlouhé až na zem a k nim krásnou sponku. Dádovi jsem je samozřejmě neukázala – ať si počká na zábavu, vždyť se koná už za týden. Koupili jsme spoustu různých věciček, svíčkami počínaje a konče skvělým štěňátkem. Z něho jsem asi měla největší radost. Takovej malej, strašně roztomilej chlupáček. Ale nevěděla jsem, jaké mu mám dát jméno. Dáda i taky něco navrhnul, ale to se mi nelíbilo. Po chvilce se na mě lišácky usmál a řekl: „Teo.“

„Teo?“ podivila jsem se a zkusila na pejska zavolat: „Teo.“

Zavrtěl ocáskem, zvedl hlavičku a přiběhl ke mně. Začala jsem ho drbat za ušima, což se mu evidentně líbí. „Můj Teo.“

Dáda byl spokojený, že se mi jeho návrh líbí. Teo a já jsme měli taky dobrou náladu. Teo ji Dádovi dal najevo tím, že mu začal hryzat ponožku a já několika polibky.

Koncem večera mi Dáda řekl, že teď musí na nějakou dobu odjet. Přeběhl mi po zádech mráz – přesně takhle to bylo s Michalem. Když si všiml mého leknutí, přisedl si blíž a objal mě: „Neboj, vrátím se ti živej a zdravej. Jen to bude chvilku trvat. Potřebuju si u nás zajistit povolení, abych tu směl zůstat.“

„A na jak dlouho to asi tak bude?“ ptala jsem se a snažila potlačit pláč. Co když to dopadne jako minule? Třeba se vrátí, ale nebude o mě mít zájem.

„Snad jen pár dní. Copak je? Čeho se bojíš?“

„Že se nevrátíš nebo na mě zapomeneš nebo mě nebudeš chtít…“

„Blázínku, samozřejmě že se vrátím, proč myslíš, že letím zpátky domů? Chci dostat povolení, abych tu směl zůstat s tebou.“

„Vážně?“

„Jo,“ potvrdil naprosto vážným hlasem, takže jsem nemohla mít žádné další námitky.

Loučení byl smutné, ale něžné. Věděla jsem, že ho musím pustit, ale vůbec se mi nechtělo. Už v tu chvíli mi bylo jasné, že se mi bude neuvěřitelně stýskat.

 

V.     kapitola – Čekání

Mám pocit, že se čas zbláznil. Neuvěřitelně se vleče. Ve škole to utíká celkem rychle, ale doma nemůžu vydržet. Když sem o víkendech jezdí Monča, tak je to prima. Jenže ta příští týden nepřijede, protože má něco domluveného s Ondrou. Jsem ráda, že jim to klape, nám snad bude taky.

Většinu času doma se nudím. Nevím, co mám dělat. Už jsem vlastně dlouho nic nečetla. Zítra si dojdu do knihovny a půjčím si od své oblíbené spisovatelky zase nějaké Příběhy. Třeba z Itálie nebo tak, no uvidíme, co tam mají.

V noci se mi zdál divný sen. Asi ve tři jsem šla do knihovny. Když jsem tam přišla, byla tam policie a vyslýchala všechny, co tam byli. Knihovnu někdo přepadl a vyšetřovatelé se snažili dát dohromady jeho popis. Jestli se jim to povedlo, to nevím, ale pamatuju si, že utíkal tou cestou, kterou jsem tam pak přišla já, takže kdybych vyšla o něco dřív, potkala bych ho. Naštěstí už je ráno. Ve škole se nic moc zajímavého neděje. Odpoledne jdu do knihovny, ale taje zavřená. O je divné, pomyslím si a nakouknu dovnitř. Vážně tam nikdo není. Najednou mi na rameno zaťuká paní, kterou vůbec neznám. „Tam nikdo není – všichni jsou na policii, byl tam nějaký zloděj.“

Jsem trochu překvapená. Jak je to možné? To jsem měla jasnovideckou chvilku? Ále, nesmysl.

Jdu normálně domů, a protože se nudím chci si chvilku kreslit. Zrovna přemýšlím, co nakreslím, když ze školy přichází Bára a něco spolu probíráme. Jen tak (poslepu) si přitom na papír maluji různé klikyháky. Když už chce Bára odejít, všimne si, že něco maluju. „Ukaž,“ žadoní

„Co? Vždyť si jen tak čmárám.“

„Hm, pěkný.“ Dá obrázek, co nejdál dosáhne a tahá ho blíž k sobě. „Proč maluješ toho dědka?“

„Jakýho dědka?“ nechápu a znovu se podívám na svůj výtvor. To je fakt zajímavý, nevědomky jsem přesně vystihla tvář a postavu pana Ebra.

„Co je to kolem? Vypadá to jak oheň.“

„Taky že je,“ vykulim oči hrůzou. „Báro, já mám strach,“ pronáším a klepu se.

„Proč?“ nechápe.

„V noci se mi zdál sen o přepadení knihovny, všechno v něm bylo přesné a jasné. Dneska tam vážně nějaký zloděj byl. Co když tohle znamená něco podobného?“

„Ale prosím tě,“ položí mi chlácholivě ruku na rameno. „Kolikrát se ti něco podobného stalo? Přece teď najednou nezačneš mít vidiny, ne?“

„Asi máš pravdu,“ uznávám, ale dál si myslím své. Znovu si pozorně prohlížím obrázek. Ano, jist je to znamení, vždyť já umím namalovat pejska, kočičku, kytičku a domeček a najednou tu udělám téměř profesionální obrázek člověka, kterého znám jen minimálně. Navíc vpravo dole je místo podpisu napsáno 10:30.

Nevím, jestli je to předtucha nebo blbost, ale v devět říkám učitelce, že mi je nějak zle a jdu domů. Samozřejmě si t namířím k Embrovi. Ve čtvrt na jedenáct zvoním na jeho zvonek. Chvíli čekám, ale nikdo mi nepřichází otevřít.Zvoním ještě asi třikrát a pak bez zaváhání přelezu plot a jdu ke dveřím. Když je otevřu, vidím všude kouř. Hlavou mi prolétne vzpomínka na obrázek. Plameny šlehaly nejprve z místnosti vpravo. Tam nacházím pna Embra, jak se snaží dekou uhasit oheň, který pohlcuje židli a stůl. Beru ho za ruku a tahám pryč. Slibuju mu, že zavolám hasiče. Nechce jít, ale když se mu začíná hůře dýchat, vzdává to a jdeme ven. Z telefonní budky na rohu ulice volám hasiče. Jsou tu co by dup. Oheň mají za chvilku pod kontrolou a všechno je v pořádku. Nevím, kdo je na tom hůř, jestli on nebo já. Domů se vezu hasičským vozidlem, za což jsem neskonale vděčná, protože jsem tak vyčerpaná, že bych to snad nedošla. Rodiče se diví, ale Bára je mnohem víc překvapená. Když všichni přestanou vyzvídat, odtáhne si mě do svého pokojíku a chce vědět, jak to bylo. Přiznávám se jí, že jsem ze školy zdrhla kvůli pocitu, že to je potřeba. Mimo jiné se jí také svěřuji s tím, že mám obavy z dalších podobných vizí. A jak dlouho to uchovám v tajnosti? Nechci, aby za mnou za chvilku lidé chodili s prosbami o předpovědění budoucnosti.

M0 sny, vidění a předtuchy neustále pokračují. Někdy se jedná jen o maličkosti = třeba jsem věděla, že nebudeme psát písemku z češtiny, protože s námi učitelka chce ještě probrat další látku. Ale někdy je to horší jako například s panem Embrem. Vlastně to mělo jednu výhodu, od té doby mě a další děti začal zdravit a celkově se z něho stal docela milý pán. Dokonce se se mnou jednou dal asi na hodinu do řeči.

Už se moc nenudím, díky těm předtuchám mám často dost práce. Monča by tento víkend měla přijet – bude ta venkovská zábava, na kterés e bude tancovat, zpívat, pít a radovat se. Pro tento účel (tance) mám připraveny ty zelené šaty, jen doufám, že se Dáda do té doby vrátí. Jinak by mě to mrzelo. Takže ještě musím přežít týden. No, ono to někdy docela letí – zvlášť když se teď neustále píší různé písemky. Mám pocit, že se stále učím a vůbec se nezastavím.

Čím dál víc se mi stýská. Když zmizel Michal, cítila jsem se zrazená a opuštěná, ale teď cítím, že nemůžu být veselá jako dřív, dokud se část mého já nevrátí.

Je pátek a já jsem neskutečně ráda, že už ty příšerné písemky končí. Už bylo na čase. Nejsem robot, který se vydrží šprtat 24 hodin denně a jen ho stačí promazat. Po pravdě to nevydrží doma ani déle než 4 hodiny, vlastně možná ani to ne.

Na víkend se těším hlavně kvůli zábavě, ale ještě víc na svýho Dádu. Tak jsem si všimla, že si ho nějak začínám přivlastňovat a to ještě ani nevím, jestli spolu chodíme. Budu se ho na to muset zeptat. Jenže co když nepřijede? Pak mi nevyjde ani jedno a to bude moc mrzuté. Kdyby nevyšla ta zábava, bylo by to blbý, ale co hlavně že bych tu měla jeho. Ale když nepřijede, zábava bude taková špatná a… nebude to ono. Včera se mi zdálo, že mi řekl, že přijde do zábavy a pokud ne, přijde až za pár dní.

Už od rána jsem nedočkavá a nervózní jak sáňky v létě. Už jsem asi stokrát rovnala šaty, aby nebyly na večer pomačkané. Ale stále ve mně vrtaly pochybnosti – co když nepřijede, co když tam budu moc výrazná, co když se mu nebudou líbit, co když… ale už dost! Určitě se mu nebudu líbit, když se budu celý den stresovat, bude na mě příšerný pohled. Co mám dělat? Ten čas se tak vleče.

Najednou slyším za dveřmi kňučení. Jé, Teo! Úplně jsem na něj zapomněla. Letím mu otevřít, div se nepřerazím o židli, kterou někdo (asi já) vtipně nechal uprostřed pokoje. Můj mazlíček! Tulím si svou tvář k té jeho maličké chundelaté. Upřeně a chápavě mě sleduje svými tmavými očky. Asi jako jediný tady na Zemi pochopil, že jeho panička je až po uši zamilovaná a právě láska ji teď souží. Ne, vlastně není jediný, Monča mě prokoukla už dávno, ale to se nepočítá, protože ona mě zná.

Díky, zlatíčko, mám nápad, půjdeme na chvilku ven.

Procházka se trochu protahuje a nakonec jsem venku asi 4 hodiny. To víte, když potkáte Ášu, máte si pořád o čem povídat. Začnete u klasických témat: Jak se máš? Jak jde škola? A už se ani nedostaneš k: „Máš kluka? Rozhovor se rozjede sám a vy bez problémů začnete klidně mluvit o nejhorších problémech, které právě máte. Povídat si s Ášou má i své další výhody. Na příklad vám může dobře poradit, což docela umí. A hlavně je jednou z těch přítelkyň, u kterých tajemství zůstane ukryto jako (nebo možná i lépe než) v trezoru.

Nejprve se mi moc nechtělo, ale stejně jsem jí docela brzy vyklopila všechno, co mě „žere“. A tak se Áša stala třetím člověkem, který se dozvěděl, že mé srdce už někomu patří.

Pokec byl perfektní. Mimo jiné jsem se dozvěděla, co dělali teďka ve škole o ruční výrobě. Z keramické hlíny uplácali hrneček a do něj v boku otvor, aby se tam dala dát svíčka (jen taková ta malá čajová) a nahoře je mistička na vonný olejíček. Když už jsme se procházely, zašly jsme koupit i ten olejíček.

Když jsem přišla domů, měla jsem dobrou náladu,ale večer se blížil a Dáda nikde. Začala jsem být nervózní. Když už jsem přecházela po místnosti sem a tam a každou minutu se aspoň dvakrát podívala na hodinky, přišla mamka a ptala se, proč jsem tak nervózní, že to moje přecházení je slyšet až dolů do pokoje. Řekla jsem jí jen část pravdy: nevím, jestli si mám vzít ty zelené šaty, nebo jiné. Mamka se na ně podívala a přimhouřila oči: „Zkus si je!“

Neváhala jsem a nasoukala se do šatů.

„Hezký. Moc hezký! Ani nevím, že je máš,“ podívala se na mě tázavým pohledem.

„Neměla jsem, to mi koupil můj přítel, ale o tom teď nechci mluvit.“

„Dobře,“ přikývla mamka. „Sluší ti. Ale možná bych si vzal něco jednoduššího, přeci jen to je malá slavnost a ty šaty si zaslouží lepší příležitost, nemyslíš?“

„Asi ano. Ale co?“

„Ukážu ti nějaké svoje, jsme podobné postavy.“

Rychle mamku zhodnotím, jo o něco tlustší, ale to by na šatech nemuselo být poznat.

Mamka mě vede do ložnice a ze skříně vyndává spoustu šatů. Zaujaly mě jen jedny. Mírně kryjí kolena a jsou hebké s drobnými kvítky a mírně nazelenalé. Zkouším si je a mamka souhlasí, že jsou perfektní.

Čekám do osmi, a proto přicházím pozdě, ale protože to je venkovní slavnost, vůbec to nevadí. Rozhlížím se a vidím spoustu lidí kolem, ale toho, koho chci, nemůžu najít.

Jdu si někam sednout a rozhlížím se. K pití si dávám kolu a jen tak sedím a koukám na tančící páry. Trochu jim závidím, taky bych si ráda zatančila, ale není s kým.

Na rychlejší písničky chodím tancovat a docela se bavím. Kolem půlnoci se mi chce spát a ke všemu hrají ploužáky. Moje nálada se rychle blíží k bodu mrazu. Samozřejmě nemohou hrát o ničem jiném než o ničem jiném než o lásce. Zrovna mám slzy na krajíčku, když se přede mnou objeví tmavá postava.

„Smím prosti?“

Vzhlédnu a. to není možné, Dáda. Vyskočím a prudce ho obejmu kolem krku, málem ho povalím na zem. Do očí mi vhrknou slzy a mačkám ho tak silně, až mě musí poprosit, abych ho tak nemačkala. Sám mě přitom div nerozdrtí. Věnuje mi nádherný sladký polibek.

„Zmeškali jsme písničku.“

„To nevadí, hlavně že jsi tu.“

„Promiň. Dřív jsem to nestihl. Letěli jsme jak nejrychleji to šlo, abych tu byl včas a stejně…“

Nenechám ho domluvit a umlčím ho polibkem. JE trochu zaskočený, ale po chvilce mu je jasné, že je mi (alespoň pro tuto chvíli) úplně jedno, kde se tak dlouho zdržel.

Neprokecáme jen první písničku, je jich asi deset, než se vzpamatuju a pozvu ho tancovat. Připadám si jako víla, div že nelítám ve vzduchu. Šaty se kolem mě lehounce vlní, čerstvě umyté vlasy poletují kolem jako závoj nevěsty a Daliborova vůně mě okouzluje a fascinuje zároveň. Lidi kolem nevnímám. Můj svět se proměnil jen v nás dva. Hlavu mám položenou na jeho rameni a šeptám mu, že ho asi miluju. Nezeptá se, co to je, ale řekne, že on mě taky.

Večer je báječný. Když se DJ vrací zpět k rychlým písničkám, bereme si pití a jdeme do nedalekého parku. Tam si sedáme na lavičku a já si mu lehám do klína. Rukou mi podpírá hlavu a hladí mě po nahých pažích, na které i začíná být zima. Přitisknu se co nejvíc k němu a pocit chladu mě opouští.

Po nějaké době se vracíme zpátky. Většina lidí má už má dost upito a my také nejsme právě střízliví. Ne, nebojte, alkoholu jsme se ani nedotkli, to dělá láska.

Někdy k ránu mě jde Dáda doprovodit domů, protože už se mi chce neuvěřitelně spát.

Před domem se loučíme krásnou pustou. Tak dobře, přiznávám, bylo jich trochu víc. Asi v půlce líbání jsem otevřela oči a pohlédla do okna. Stála v něm mamka a koukala na nás. Ztuhla jsem a vtom se stalo něco naprosto neočekávaného – mamka mi ukázala zdvižený palec, zamávala a zakryla okno záclonou. Tohle prosté gesto mě dostalo. Jasně mi ukázala, že mi fandí.

Když jsme se rozloučili a domluvili se na zítřejší odpoledne, šla jsem rovnou do svého pokoje. Svlékla jsem se a usnula klidným spánkem.

Neděli jsme trávili na procházce. Byli jsme se podívat na některých hezkých místech tady v okolí, které jsem mu hned musela ukázat.

Povídal mi o tom, jak moc se na mě těšil a zřejmě netušil, jak moc mě to hřeje u srdce. Taky mi řekl, že se s těmi u nich domluvil, aby mu přidali co nejvíc znalostí, mají toho zatím jen málo, ale zbytek se dozvědí od něho.

Poslední věta, kterou stačil říct před mým skokem a naším následným pádem na zem a nekončícím líbáním byla:

„Chceš, abych s tebou zůstal?“

 

Odpověď zněla: „Navždy.“

Konec

 

MOTTO: Život je neuvěřitelně proměnlivý, a i když je ti někdy bídně, nevzdávej se! Třeba vůbec netušíš, co pěkného tě může zítra potkat a pro to pěkné stojí za to ŽÍT.

 

P. S.: Stačí, aby chyběla jediná bytost a celý tvůj svět je vylidněn.

                                                                                    A. Lamardine     

---